První čtení: Gn 22, 1-24

Základ kázání: L 8, 19-21

 

Víme, že Ježíš vícekrát řešil komplikovanější vztahy s vlastní rodinou. Už jako dvanáctiletý se ztratil rodičům, když zůstal v Jeruzalémském chrámu – Marie mu pak řekla, že ho s úzkostí hledali. Poněkud rozhádaná atmosféra panovala i na svatbě v Káni Galilejské, když došlo víno. Marie tam napřed na Ježíše naléhala, ať činí divy podle jejích představ. Až když jí Ježíš rázně odbyl, upřednostnila jeho vůli a cestu (i na svatbě skrytě křížovou). Podle Markova evangelia dokonce k Ježíšovi „přišli jeho příbuzní, aby se ho zmocnili, říkali totiž, že se pomátl.“ Z těchto všech případů vysvítá, že i Ježíšovi nejbližší selhávali podobně jako ostatní lidé, kteří se ho chtěli ve slabých chvílích zmocnit, ať už aby ho prohlásili za bláznivého či dokonce za posedlého, nebo aby ho provolali králem, aby si na něm vynutili nějaký zázrak podle svých vlastních představ nebo aby ho ukřižovali… A přirozeně, že Ježíšova rodina občas bez větší sebekontroly podléhala dojmu, že sama ví lépe, co je pro něho nejlepší. I my jako církev bychom si měli dát na tuto tendenci pozor, neboť jsme vlastně rozšířená Kristova rodina.

Leč samozřejmě je dobré negeneralizovat a nesoustředit se jen lidskou hříšnost. Ježíš sám počítá s tím, že existuje množství těch, kdo „slyší Boží slovo a podle něho jednají.“ I jeho nejbližší příbuzní mezi ně ve skutečnosti často patřili. Vždyť otec Josef se zachoval velmi odvážně už na počátku, když Marie otěhotněla… Marie vydržela ještě i pod křížem. Je také psáno, že po Ježíšově Nanebevstoupení se apoštolové vytrvale modlili spolu s Marií a s jeho bratry. Víme, že Jakub, jeden z nich, měl velmi důležité postavení v rané církvi. Žádná rodina není ideální, ale přesto je spousta rodin funkčních. Stejně tak v rodině církve každý z nás dovede zaujmout ke Kristu ve slabších chvílích vztah sobečtější, ale jindy se zase tvárněji otevíráme jeho působení.

Nevíme přesně, proč za ním jeho matka a bratři šli tenkrát, když se k němu ani nemohli pro zástup dostat. Jestli mu chtěli právě tehdy předhodit, že se pomátl. A možná dokonce násilím ho odtáhnout domů, aby nedělal ostudu. Anebo jestli mu chtěli jen shovívavě říct, že to přehání, ať tolik neriskuje, a myslet si přitom, že to s ním myslí dobře… Nebo ho prostě chtěli mít chvilku jen pro sebe, a odvádět ho tak lehounce od jeho poslání?

Nevíme, jaké přesně pohnutky u nich hrály v tu chvíli roli. Ostatní Ježíšovi prostě vzkázali: „Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.“ Zůstali venku – a proto i Kristus odpoví zdánlivě mimo: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“ Nevíme ani o něm, co si v tu chvíli přesně myslel – co cítil vůči své pokrevní rodině. Možná chtěl příbuzné skutečně lehce šokovat provokativní odpovědí. Možná jim chtěl jen docela pokojně rozšířit obzory, relativizovat jejich přání, a připomenout jim: Nemyslete si, že jste ztracení, když mě v těch davech nevidíte – stačí přece, když uslyšíte Boží slovo a když jej budete neochvějně naplňovat, v takovém případě přece zůstáváme spolu.

Nevíme tedy, co přesně si tenkrát obě zúčastněné strany myslely. Nevíme ani, jak Ježíšovi příbuzní na jeho odpověď zareagovali – zdali si řekli: Vlastně má pravdu; dobře nám odpověděl… Anebo zdali nejprve skřípěli zuby.

Víme, že sami se občas chováme problematicky. Jak k Ježíšovi, tak k sobě navzájem. Když podléháme chuti druhými manipulovat, zpředmětňovat je, ohýbat násilím jejich cesty, uzurpovat si je pro sebe.

Narážíme na tyto vlastní sklony, a učíme se ponechat druhým svobodu. Marie je vzorem hrdinné matky, která nakonec nechala Ježíše být – odevzdala ho, obětovala vůli Boží a druhým lidem, kterým se z lásky bezmezně vydával. Podobně tenkrát praotec Abraham se musel zajisté na hoře Morija vzdát přání Izáka vlastnit. Jestli má z Izáka vyrůst – požehnání pro všechny národy – pak musí syn být zformován podle vyšší vůle než čistě podle ambic táty Abrahama.

Trochu podobnými lekcemi procházejí jacíkoliv rodiče. V té hrubší podobě například, když chtějí, aby potomek vykonával lukrativní povolání namísto toho, k němuž je talentován, ba poslán. Anebo chtějí-li mu překazit kontakt s partnerem, kterého vpravdě miluje. Nemluvě o případech, kdy rodiče brání dítěti ve víře. A podobné znesvobodňování se odehrává i v subtilnější podobě, když dítě shovívavě chráním a dobrosrdečně kontroluji a upřednostňuji pocit, že vím, co je pro něho nejlepší, před nejistým hledáním složitější pravdy. Analogicky se koneckonců chovají celé společnosti k prorokům, disidentům a k dalším nonkonformním osobnostem, ale i k celým křesťanským církvím. Přibližte se nám, myslíme to s vámi dobře, poskytneme vám sociální jistoty (nebo vás zavřeme). Jak na globální úrovni, tak mezi nejbližšími někdy válčíme s obdobnými tendencemi.

Nicméně Ježíš nás nechce utloukat výčitkami. V první řadě nám vlastně naopak překvapivě rozšiřuje obzor, když odpovídá: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“ To přece znamená bezpočet bratří a sester navíc. Bezpočetněkrát víc blízkých, než jsme si představovali, když jsme na někom konkrétním lpěli. Už když se Abraham odvážil cele odevzdat Izáka, Hospodin mu záhy nato oživil slib: „protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu.“ Kdybychom chtěli své blízké držet pod kontrolou a pod zámkem, nakonec ani oni by s námi pořádně nežili. Když si však umožníme od takové kontroly osvobodit je i sebe, můžeme se dál všichni svobodně rozvíjet, požehnání se pestře rozhojní. A navíc v Kristově Duchu v mnoha úplně nečekaných lidech potkáváme bratry a sestry – a jestli do této dimenze harmonicky zapadnou i naše vlastní rodiny, tím lépe. Jestli nám svobodu ve víře někteří příbuzní nepřejí, jde vlastně pouze o jejich újmu a ochuzení. Nikdo z nás si však nemusí nechat nesvobodu vnutit.

A stejně tak i my sami se stále učíme neomezovat Krista vlastními přáními a pojetími, ale ponechávat mu prostor oslovovat nás tak, jak chce on. Ryzí Kristova církev se nejde jen příležitostně dovolat jeho přízně, ale sama se stále pro jeho věci nasazuje. A proto není tragédie, když se nám Ježíš osobně neukazuje v žádném vidění – když nemůžeme adorovat konkrétní obraz. Neštěstí by však bylo přeslechnout aktuální oslovení a nejednat podle něho. Proto si dnes také připomínáme, že ani Večeře Páně není mechanický a samospasitelný prostředek. Přijměme v ní však Slovo, jež se i v nás stane tělem. I my se v něm budeme lámat a dělit pro druhé. I skrze nás budou nasměrováni ke zdroji posledního a nejlepšího vína, jež dodá smysl i ztroskotaným slavnostem. Hlásit se ke Kristu znamená mnohem víc než moci vymáhat u Boha nějakou rodinnou protekci. Jde o mnohem slavnější, zainteresovanější, naplněnější postavení, o mnohem důvěrnější vztah.

 

Slovo poslání: 1J 3, 1-12