Čtení: Iz 64, 1-11

Základ kázání: L 13, 31-35

Ve vzduchu ještě doznívají slova, která Ježíš vyřkl před chvílí: „Snažte se vejít úzkými dveřmi.“ A potom následující varování, že mnozí nebudou schopni vejít. Někteří se přitom začnou obhajovat: „Jedli jsme s tebou a pili a na našich ulicích jsi učil.“ A přesto uslyší odpověď: „Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.“ A přijdou mnozí jiní a budou stolovat v Božím království. Doposud doznívají ve vzduchu Kristova slova o úzkých dveřích a slova bezprostředně navazující…

A v tu chvíli k němu přicházejí někteří farizeové a snaží se Ježíše samotného varovat před nebezpečím, které považují za zásadní: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.“ Z vnějšího pohledu to s Ježíšem tito farizeové myslí dobře. (Co si však myslí uvnitř? Možná, že se jim Herodes docela dobře hodí k manipulaci a k sebeospravedlňujícímu postoji: „Vždyť my proti tobě Ježíši zas tak nic nemáme… Ale král Herodes ti jde po krku, tak jenom proto považujeme za moudřejší, abys nám tady veřejně nestrašil.“) Ať už to myslí jakkoliv, Ježíš nebere jejich varování smrtelně vážně. Smrtelně vážně vyřkl své předešlé varování před ztrátou života s Bohem. Varování před ztrátou úzkého, důvěrného, osobního přístupu k Bohu. Smrtelně vážně myslel svá slova: „Snažte se vejít úzkými dveřmi.“

Svou odpovědí farizeům naznačuje, s čím jeho úzká cesta v našem světě souvisí. aA jak přesně souvisí se světem krále Heroda a se světem důležitým pro farizeje: „Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dojdu svého cíle. Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.“

Ano, Kristova úzká cesta v našem světě je náročná. Ježíš si tuto náročnou životní cestu vědomě vybral. Počítá na ní dokonce i s násilnou smrtí, když říká: „neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.“ Počítá se smrtí na zvláštním místě ve zvláštní čas. Zastihne jej tam podobně jako proroky, kteří snášeli utrpení pro víru už dávno před ním. A právě v samotném centru víry – právě tam v Jeruzalémě se ukázalo utrpení těch svědků víry jako obzvláště otřesné. V Jeruzalémě, který je také pro farizeje tak důležitým místem. Ježíš teď mimo jiné říká: „Herodes, neherodes, v Jeruzalémě jsem připraven naplnit svůj úděl. Tam v zaslíbeném městě Božím, ale i v centru vašeho náboženského systému, ve kterém pro Boha nakonec nezbyde prostor.“ A tak utrpení nevinného nezůstane zdaleka jen věcí Heroda a jemu podobných. Svaté město se ze své odpovědnosti nevyváže. Sám Jeruzalém, město pokoje, se může změnit v město smrti. A ani nejzbožnější příznivci jeho tradic nemohou tuto odpovědnost hodit na někoho jiného. Na onom zvláštním místě ve zvláštní čas Ježíš dokoná svou cestu. Tradici předcházejících proroků vlastní smrtí korunuje. Ale přijme ji v souřadnicích Božích plánů, jak říká: „třetího dne dojdu svého cíle.“ Spoléhá na to, že křížová cesta má svůj cíl. Vyhlíží ji jako součást cesty Boží. Ježíš se neprojevuje jako vystrašené kuře, utíkající se schovat před prvním štěknutím lišky do nejbližšího rohu kurníku. Ani předzvěstmi násilné smrti se nenechává zaskočit.

Ale zároveň ukazuje svou cestu v našem světě jako ještě mnohem plnější, pestřejší, zajímavější a pro druhé lidi důležitější než jenom jako jednu velkou tragédii. Ukazuje své poslání v našem světě jako všestrannější než jenom jako melancholickou přípravu na smrt, jež přijde neodvratně, a která sice dokonce dojde slavného cíle u Boha – ale pokud by šlo jenom o tu smrt, tak už by bylo trochu jedno, jak zbylý čas strávit, jestliže nejlepší úsilí v našem světě přese vše skončí na kříži (ve svatém městě). A svou moc Ježíš ukazuje jako atraktivnější, než je moc Heroda a jemu podobných, přestože Herodes vládne právě hrozbou smrti – zatímco Kristova moc je mocí života!

Kristova cesta ke smrti zůstává zároveň cestou opravdového života v našem světě. Života, v němž každé dobré jednání nachází svůj čas. Ježíš nepovažuje své zbývající dny před začátkem křížové cesty za podřadnější, za méně důležité. Nepovažuje své záležitosti v našem světě za předem promarněné. Z Ježíše nevyzařuje pocit, že už je tak trochu jedno, čím se kdo zabývá, než „to tu nějak doklepe“. Nebo že nejmoudřejší by v klidu se ukrýt jak před Herodem, tak před velekněžími i před římskou mocí. Dožívat co možná nejdéle důstojně v ústraní a neriskovat nic navíc. Z Ježíše nevyzařuje pocit, že to je prašť jak uhoď, komu se do smrti ještě věnovat bude nebo nebude.

Ježíš se nasazuje v konkrétních, životně důležitých záležitostech druhých lidí. Uskutečňuje záměry, které stojí za naplnění v danou chvíli. Vysvětluje: „Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra.“ V řeckém originále je napsáno: „vyháním démony a dokončuji léčby dnes i zítra.“ Slyším v tom něco jako: Práce se musí dodělat. Dřív než se má cesta dokoná na kříží, já dokonávám své úkoly tam, kde je potřeba. A neutíkám z životních zápasů předčasně. Možná se zdá, že můj čas v tomhle světě je tak krátký: dnes, zítra, pozítří. Skoro jak jepičí život. Možná by někdo řekl, že to snad ani nemá smysl, taková chvilička, pár dní či měsíců, anebo zbývajících let. Ale každý den se mně otevírá jako úzké dveře k Bohu. Každý den se ve mně otevírá jako úzké dveře pro Boží přístup k lidem. Pro Boží skutky, jež stojí za vykonání. Pro napravení nejrůznějších rozbitých lidských záležitostí. Pro Boží skutky – herodes-neherodes – se otevírá místo. Pro Boží skutky, jež dojdou v Jeruzalémě i přese vrcholící zlo cíle. Pro všechno toto se v Kristu otevírají ty jediné dnešní úzké dveře – jediné opravdu průchozí dveře pro dnešek, pro zítřek, pro třetí den.

Ježíšův život je ještě užší než naše běžná všední úzkost. Zůstává mimo něj spousta všetečných obav a starostí, myšlenek, pocitů, ohledů, plánů. Ježíš žije tím dobrým nezávisle na tom, co mu od koho hrozí. Žije tím dobrým nezávisle na nepříznivých okolnostech a zákeřných záměrech druhých lidí. Nenechává se ochromit strachem ani nebezpečím smrti. Nenechává se ovládnout Herodem. Neschovává se za cizí jména nebo za nepřízeň doby. Neříká, že kvůli špatné vládě ve špatné dobové atmosféře se nedá uskutečnit nic pořádného. Ježíš žije sám za sebe Boží vůlí, která je spojená s tím, co je v tu chvíli konkrétně potřeba mezi lidmi uzdravit, vyléčit, napravit, prosvětlit, očistit od vlivu zlého. Smrt má dost vlastního času a nespěchá přespříliš. A tak není potřeba ničit si život strachem.

Není to smůla pro Ježíše, jestliže se ho Herodes chystá zabít. Naopak ať se i Herodes doslechne Ježíšův vzkaz. Bude už jenom na Herodovi, jak si ho přebere.

Je to však smůla pro Jeruzalém, když nepřijímá Božího vyvoleného. Ježíš varuje: „Hle ve svém domě zůstanete sami.“ Anebo: „Váš dům zůstane pustý.“ Když Jeruzalém nepřijal Božího vyvoleného v pravý čas, Bůh jeruzalémský chrám v následujícím čase svým způsobem opustí, a vyplení jej Římané. Jeruzalém tak zůstává varovným znamením pro všechny náboženské obce, jestliže odmítnou Krista a jeho opravdové příznivce… A umlčují-li (a zabíjejí tak) živá a prorocká slova ve svém středu…

Ale i pro ten starý dobrý Jeruzalém zůstává naděje do budoucna – jak naznačují další Kristova slova: „Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“ A také pro nás zůstává otevřená nejnadějnější možnost: Přijímat příznaky Kristova příchodu mezi sebou jako požehnané. Přijímat živá a prorocká slova. Přijímat Kristovy neúplatné příznivce. Přijímat Kristovo působení…

Náš Pán k nám přichází a přichází mezi námi ke slovu. I přes nepříznivé okolnosti. I přes zlé záměry druhých lidí. I přestože některé známky jeho působení mohou vyvolat i v nás samotných pocit odporu. Přichází k nám i ve špatných obdobích. Přichází k nám i přes znepokojivé vyhlídky do budoucna.

A my dostáváme šanci vzít ho a jeho slovo vážněji než své obavy a starosti. Vážněji než zlé záměry druhých lidí. Vážněji než svůj odpor vůči Kristovu působení v našem světě. Vážněji než svoje pocity, že v této době nemá smysl se Kristovým dílem do hloubi zabývat. Vážněji než vlastní znepokojivé vyhlídky budoucnosti.

Vzít jej tak vážně jako jediný úzký průchod tímto dnem.

Slovo poslání: Fp 3, 17-4, 1