První čtení: Jb 1, 6-12

Základ kázání: Mt 4, 1-11

 

(Kazatel: Zdeněk Turek)

 

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, tu dnešní část evangelia jsme jistě každý z nás už mnohokrát slyšeli a mnohokrát četli a možná si říkáme, že tu už nic nového nemusíme najít. Když jsem si narychlo zjistil podle perikop, že na dnešní neděli připadá právě tento text, stačilo mi přečíst nadpis v ekumenickém překladu (pokušení na poušti) a už mi hlavou prolítlo: „Jasně, to znám!“ A protože to bylo ve spěchu, jen tak rychle a zběžně jsem si projel aspoň začátek odstavce. V té rychlosti jsem nejspíš přeskočil nějaké to slovo a možná i nějaký ten řádek a ve výsledku mi v hlavě zůstala jen jedna krátká věta, nad kterou jsem se podivoval a říkal si, co je to za blbost. Ta věta byla: „Tehdy Ježíš vyšel na poušť, aby vyhladověl.“

K bibli jsem se znovu dostal až o několik hodin později, a i když jsem si text přečetl několikrát znovu a pořádně, a i když jsem pochopil a přiznal si svou zbrklost, tak ta krátká jednoduchá věta mi v hlavě stejně nedala pokoj. „Ježíš vyšel na poušť, aby vyhladověl.“ A čím víc jsem nad tou větou přemýšlel v kontextu se skutečným textem, utvrdil jsem se, že ta krátká mou hlavou přeinterpretovaná věta je sice blbost, ale v jistém úhlu pohledu má svůj význam. Vyjít dobrovolně na poušť se záměrem vyhladovět má určitě smysl, ale jen tehdy, když je za tím nějaký vyšší cíl, kterého je třeba dosáhnout.

Ježíš chvíli poté, co byl Janem Křtitelem pokřtěn, byl Duchem vyveden na poušť. Sice ne proto, aby pouze vyhladověl, ale především proto, aby byl pokoušen od ďábla. Což můžeme vnímat i jako součást jakéhosi viditelného a nám lidem srozumitelného iniciačního rituálu Ježíše ke Kristovství, aby Ježíš mohl coby pravý Kristus začít působit mezi lidmi v tomto světě. I to je možná jeden z cílů. Ovšem určitě ne proto, že by Ježíš takovou iniciaci – uvedení do Kristovství potřeboval (Ježíš je Kristem už od počátku), ale proto, abychom my lidé lépe pochopili, kým Kristus je, a abychom pochopili jak, co a koho v postavě Ježíše máme následovat, pokud se tak rozhodneme.

Odolat pokušením, je velká a náročná zkouška. Jak moc těžká byla pro Ježíše, si netroufám tvrdit, ale všichni víme, že nám obyčejným lidem to problémy dělá často, a to i když hlady netrpíme.

„Ježíš se na poušti postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí až nakonec vyhladověl.“ Někdy mám obavy, že my lidé i přes to, že žijeme ve všeobecném dostatku jsme vyhladovělí stále. Že by se Ježíš se svým půstem chtěl dostat v onom hladovění až do naší úrovně? Nevím. Každopádně to naše stálé vyhladovění vnímám jako stav, kdy ať chceme či ne i my také neustále čelíme zkouškám odolávání různým pokušením. Bohužel často pokušením naletíme. Myslím, že je to z toho důvodu, že náš neustálý hlad není záměrný a nemá vytyčený cíl v tom hlubším slova smyslu.

To naše neustálé vyhladovění není důsledkem nedostatku a už vůbec ne důsledkem záměrného nedostatku, kdy bychom se dobrovolně něčeho vzdávali, ale naopak důsledkem neustálé nenasycenosti, neboť toužíme mít víc a víc, a i když se máme dobře, chceme se mít ještě líp. To ovšem není něco, co bych si troufl kritizovat, byl bych i proti sobě, protože jsem v tomto naprosto stejný, a nakonec ani ta dnešní perikopa nechce jít tímto směrem. Jsem přesvědčen, že i Bůh nám přeje hojnost a abychom se měli co nejlíp.

To, co nám chce perikopa ukázat, je, abychom v té naší přirozené neustálé vyhladovělosti nezapomínali na skutečný smysl našeho života. Že cílem není honba za pomíjivostí, ale to, co nám může přinést život věčný. Jednoduše řečeno, abychom nikdy nezapomněli, že prapodstatou našeho bytí není život v nejhojnější hojnosti ale Bůh a hodnoty spojené s ním. Bůh, kterého máme možnost právě skrze Krista poznat osobně.

Ona pokušení, která ďábel před Ježíše předkládá se netýkají jen hojnosti: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“, ale také naráží na velice citlivá místa každého z nás. Na ješitnost a pýchu lidského ega, které je sobecké a domýšlivé, které touží mít věci jen ve svých rukách, mít o všem přehled, které touží mít moc, a které chce mít své jistoty a zároveň tyto jistoty mít pod kontrolou. „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, nic se ti nemůže stát…Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“

Myslím, že co může znamenat podlehnout takovýmto pokušením, vidíme na učebnicové ukázce toho, co se děje ve světě, konkrétně mezi Ruskem a Ukrajinou a co to s naším světem dělá. Nechci tu komentovat tuto podivnou situaci, o které jsme si ještě před nedávnem nemysleli, že by k ní mohlo dojít. Chápu, že jsme toho všichni plni, že nás to štve, ale nezmínit to i tady a teď, nemluvit o tom, by mi přišlo jako schovávání hlavy do písku. Ano, snažíme se pomáhat, ale také tuto vyhrocenou situaci sledujeme, protože se bojíme toho, jak se bude vyvíjet dál.

Každopádně už nyní můžeme tušit, že současná situace ve světě nás může dovést do jiného druhu vyhladovění. Do situace, kdy třeba nebudeme mít vysloveně nedostatek, ale budeme mít míň, než jsme měli doposud. Inflaci a zdražování pociťujeme už nyní, a možná nám budoucnost ubere ještě více z té životní úrovně, z té přehojnělé hojnosti, na kterou jsme si zvykli a budeme se muset ještě víc uskromnit. Nechci nikoho samozřejmě v žádném případě strašit, ale připraveni i na tuto variantu bychom být měli. Můžeme se ocitnout v částečně podobné, věřím, že ne tak vyhrocené situaci, jako ta, do které byl uvržen Job. Byla to vlastně také zkouška. Ježíš v těchto zkouškách obstál bez váhání. Job hodně zápasil s nejistotou a pochybnostmi, ale nakonec obstál i on. Jak obstojíme my, to záleží na každém z nás.

V té dnešní perikopě vidím i jakýsi návod k tomu, co je třeba udělat, abychom byli i my úspěšní.

„Ježíš je Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“ Nejedná se tu jen o iniciační rituál, který je nasměrovaný k tomu, aby něco pochopil člověk, je to zároveň jasný akt na duchovní úrovni, kde je třeba aby něco o Ježíši a jeho Kristovství pochopil i sám pokoušející ďábel – totiž aby pochopil Ježíšovu nezlomnost! Nezlomnost v tom, pro co se Ježíš rozhodl a jaké hodnoty zastupuje. Ježíš tu jasně a nekompromisně dává najevo právě pokušiteli jaké hodnoty uznává, kam směřuje a proč. Dává ďáblu jasně najevo smysl svého bytí a nezdolnou oddanost Bohu Otci, čímž také zodpovědně stanovuje nepřekročitelné hranice cesty, po které jde. Tím vším také nekompromisně uzavírá ďáblovi možnost dál pokračovat! „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. ´ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.

Možná jsem opravdu neobjevil v dnešním evangeliu nic nového, možná to bylo jen opakování toho, co víme. Ale věřím, že i tak to má smysl. Máme před sebou postní období, které předchází Velikonočním svátkům. Celé postní období – čtyřicet dní, čímž se nám otvírá opět nová příležitost posunout se duchovně o kus dál. A tak přijměme dnešní evangelium jako výzvu alespoň pro toto liturgické období k obnovení své víry i obnovu osobních rozhodnutí pro správnou životní cestu a k znovu osvojení Božích hodnot, abychom i my dokázali zodpovědně, moudře a s pokorou před Bohem v těch našich zkouškách, až opět přijde pokušitel, také obstát.

V tom nám všem dopomáhej Bůh. Amen

 

Slovo poslání: Jb 42, 1-6