První čtení: L 5, 17-26

Základ kázání: 1J 5, 4b-5

Občas se ptáme, co to je za výhru – víra, jež by se za nehet vešla. Jak asi přemáhá svět. Včetně všech mocenských her, intrik, střetů.

Jepičí síla, o které Kristus říká: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“

Kristovy oči vidí, jak nic není nemožné, tam, kde je všechno možné. Vidí dost místa na jeden další krok, kde zbývá na jeden poslední krok. V téměř zlomené třtině dohlíží nedolomenou.

A oči víry také dohlédnou Krista uprostřed všelijak potřeštěných věřících. I mezi zákoníky a farizeji. I mezi celníky a prostitutkami. Víra, jež přemisťuje hory a rozebírá střechy. Víra Husova, která hoří a neshoří. Víra Cyrila a Metoděje, která – co o ní říci podstatného po těch letech? Nosí abecedy negramotným a evangelium nevěřícím?

Vzpomenete si na nějaké příběhy víry přemáhající svět, které vás zvláště oslovovaly?

(Moje srdeční příběhy se týkají zvláště mezních, hraničních situací. Kupříkladu víra takové Marie Skobcovové – alternativní jeptišky s celkově velmi zajímavou biografií. Fascinuje mne třeba, když v roce 1942 se slabomyslným členem klášterního společenství v převleku za metaře vyváží z pařížského sběrného tábora židovské děti v popelnicích. Zanedlouho příslušníkovi Gestapa odpoví zatýkaná na otázku, proč pomáhá židákům, že by mu taky pomohla, kdyby se ocitl v nebezpečí. A nepřestává přemáhat ani prostředí Ravensbrücku, kde Marie končí v plynové komoře.

Víra, jež člověka svobodně přestěhuje třeba i tam, odkud by ostatní logicky chtěli utéci. Ve svobodě se člověk třeba i ve vězení, v ústavu nebo v ghettu setká na dřeň s druhými, pronikne hluboko do jejich problémů, přinese jiné pohledy na svět, natočí třeba dokument, převezme dítě do pěstounské péče či co já vím… Mnohými způsoby utváří společenství. Stále tak trochu cyrilometodějská strategie: Nosit radostnou zvěst neradostným a abecedy negramotným… (Hus dodá v pravý čas interpunkci.) Vzájemně se obohacovat, pokud jen trochu lze. Bohu díky, že takové paradoxní cesty se už mnoha lidem svobodně otevřely.

A jaké jsou vaše srdeční příběhy?)

A jaké světy stojí za přemožení mezi vámi a ve vás?

Naše víra jak semínko hořčičné. Kdo ovšem ví, jak velké hory našich problémů už s pomocí Boží odnesla? Už víra lidí, kteří evidentně nespáchali sebevraždu, i když by často třeba chtěli. Ač na první pohled nemusí být zjevné, že by přemohli cokoliv. Víra těch, kdo si řekli, že právě jejich nesnesitelná životní situace je výbornou příležitostí pozvat Krista právě do této originální situace. Boží víra do nepohody. Ale i vděčné přijetí všeho, co dává radostný smysl. Víra, co utiší bouři – a lítost a smutek…

Co všechno by se dělo jinak, kdyby ti muži s ochrnutým na nosítkách nevěřili? Rezignovali by, hořekovali nad neblahým údělem. „Proč to Bůh dopustil?!“ Vyzkoušeli by třeba dostupnou péči, ale nenesli by ho už k Ježíšovi… K tomu, kterého třeba pořádně nechápou, ale všimli si jeho živého působení.

A kdyby ti muži sice donesli ochrnutého před dům, kde Kristus učil, ale ztratili by víru při pohledu na ty davy, řekli by: „To máme smůlu, takový nával, dovnitř se nedostaneme. A věřící tam tolik zaclánějí, že přes ně Ježíše ani nevidíme… Jestli tam vůbec existuje. Inu, tak už to v životě chodí, že úspěšnější se proderou na přední místa… Na nás se štěstí neusmálo…“

Nebo by vylezli až na tu střechu a teprve tam by ztratili víru, zalekli by se najednou: „Rozebrat střechu, jak nezdvořilé. Co když nás Ježíš pošle pryč? Raději kultivovaně slezme.“

Nicméně neslezli, skutečně střechu rozebrali, ti neznámí hrdinové.

A když Ježíš spatřil tu padající střešní krytinu, náhle spuštěný dar v podobě ochrnutého, když, jak je psáno, viděl jejich víru. Mimochodem, vy taky někde vídáte víru? Popište ji, jak vypadá, kolik měří. A hlavně barevnost!

Ježíš má oči k vidění, jimiž zváží i neviditelné. Ale možná i my spatříme leccos – někdy spíš v pohybu než v klidu. Například když někdo vyváží židovské děti ze sběrného tábora v popelnicích v roce 1942, jde o docela evidentní pohyb. Nebo když nespáchá sebevraždu někdo, kdo místo toho zůstává očividně naživu. Nebo když vylezou s nemocným na střechu, kterou rozeberou. Zjevně činná a účinná víra. Kristus pak vidí tu díru až do nebe a dohlíží, že tam nezeje jenom náhodou či omylem. Že ochrnutý se před ním neoctnul zbytečně, spustili ho zřejmě z nějakého důvodu. Vnímá tu víru všech v nějaký Boží smysl akce, když říká: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Těmito slovy přemáhá svět. Nesmířený a zahrazený, zablokovaný, paralyzovaný, nehybný svět.

Přemáhá farizeje a zákoníky, když počítají podle svých má dáti-dal: „Z jakého vlastně motivu vyhlašuje Ježíš odpuštění na potkání? Jak k tomu vůbec ten ochrnutý přijde?“ Kristus přemáhá občas i svět chudáků nemocných, když chtějí raději v první řadě vstát a chodit, než poslouchat slova o odpuštění… Kristus přemáhá i svět v Tobě, když stále ujišťuje: Věř mi, že Bůh Tě přijímá už na Tvém loži, byť nepřijímáš už ani sám sebe. Přijímá Tě Bůh. Dotýká se Tě, přeje Ti život. Přemáhá temný svět v Tobě svým světlem.

Co všechno by se dělo jinak, kdyby tomu už nikdo nevěřil? Jaký by náš svět byl teprve potom? Jak by teprve potom jednaly státy a národy?

Sám Ježíš neuhnul z cesty Boží víry stranou. Nenechal se převálcovat farizeji ani zákoníky. Neřekl si těsně před posledním vjezdem do Jeruzaléma: Mám tohle vůbec zapotřebí? Raději bych se usadil v klidu, založil třeba rodinu, poctivou tesařskou živnost, nikomu bychom nechtěli ubližovat… Neřekl v zahradě Getsemanské: Odpusť mi, Otče, Tvůj kalich nechci pít do dna. Nejlepší víno nakonec? Rád bych teď oslavil v závětří s přáteli, že už jsme pro tebe konali dost a dost mocných skutků…

A jaké že lidi po Kristu berete smrtelně vážně? Tušíte, kolika rozcestími prošli? Odkud odevšud se vrátili na úzkou stezku? Kudy všudy je nohy nesly, když opět a opět odevzdávali své cesty Hospodinu?

Zrovna Hus, než se odvolal ke Kristu jako k poslednímu soudci. Jak malá dušička v něm občas musela být. Jak zrnko hořčičné víru musel mít… Co by však poslední soudce udělal na jeho místě? Z vlastního místa již Husovi hlavně převelice fandil.

Co by dnes Ježíš udělal na vašem místě? V situacích tak komplikovaných, spletitých: právě v těch, v nichž jste se mohli ocitnout snad jedině vy? Jak se rozhodnout?

Samozřejmě spousta lidí se více či méně poztrácí ve svých komplexech. Nevěří dosti do hloubky Bohu, jak hluboce s nimi počítá. Přijdou si až příliš průměrní, druhořadí, vlastně z obliga.

Bůh s Tebou ovšem počítá a převelice Ti důvěřuje. Jsi pro něj stejně důležitý, stejně důležitá jako ti, kdo nesli ochrnutého. Zůstáváš pro něj stěžejní jako ten ochrnutý, jemuž dal novou šanci. Nasazuje se pro Tebe ještě daleko víc než ti muži, co kvůli ochrnutému tropili psí kusy, ba rozebrali střechu. Pro Boha jsi vlastně stejně cenný, stejně cenná jak Ježíš sám. Vždyť proto za Tebe jednorozeného Syna dal. Ani trochu Tě nepodcenil. Proto ze Tebe Bůh-Kristus položil život. Nyní tím Životem disponuješ Ty. Jak s ním naložíš?

Slovo poslání: Př 3, 5-6