První čtení: Ž 56, 2-14

Základ kázání: L 6, 6-11

Možná, že nejeden z nás teď poprávu kroutí hlavou nad tím kontrastem mezi Ježíšem a farizeji. Když Ježíšovou hlavní starostí je, jak prokázat druhému dobro – a hlavní starostí farizeů, jak Krista nachytat na dobrý skutek, aby ho mohli obžalovat.

Možná to nechápeme, ale faktem je, že známe srovnatelné situace i z přítomnosti. Například v totalitních režimech policie častěji hledá příležitosti, jak potrestat svoje oběti i za nepopiratelně dobré skutky. Poskytnout perzekvovanému chleba či přístřeší vyhodnotí jako vlastizradu. Možná to nechápeme, ale lidé toho jsou schopni. A proto jsme toho potenciálně schopni i my. Ta zasutá možnost dřímá v každém z nás.

Farizeové nyní tak k Ježíšovi přistupují na „čistě duchovní“ rovině, ale princip je srovnatelný. Nachytat někoho, jak koná dobro, aby ho mohli odsoudit – proč vlastně? Podle jakéhosi „vyššího“, „dokonalejšího“ zákona – nebo ze skryté kainovské žárlivosti? Z hluboké závisti, že On si tu jen tak žije, zatímco my jsme se pro Boha snažili dělat první poslední, a udřelo nás to až k smrti?

Farizeové chtějí co nejdokonaleji dodržovat sobotu – nejdůsledněji odpočívat, nepracovat. Zůstává hořkou ironií, že nesnášenlivost vůči Ježíšovi je neuvěřitelně zaměstnává. Jak jsou někdy ty vzteklé myšlenky vyčerpávající. Kolik jen práce s nimi člověk má. A jak si konečně odpočine, když jej prosvětlí láska a pokoj…

Ježíš teď farizeům dokazuje, že vlastně nelze nedělat nic. Děláme vždy buď život, nebo smrt. I vnější nečinností v konkrétním kontextu buď, anebo. Sobotní odpočinek má vést co nejpřímější cestou k životu – přímější cestou než stereotypní práce!

Uprostřed soboty nemá stát prázdný příkaz. Doprostřed soboty Kristus postavil naplňujícího se člověka. Člověka, aby byl znovusjednocen, uzdraven, uschopněn na cestu do dalších všedních dní. Kéž všechny suché kosti vstanou a obalí se masem! Kéž se všechny ty končetiny složí k obrazu Božímu, aby se staly opět jeho nástroji!

Ježíš zná myšlenky farizeů, a proto tím spíše řekne muži s odumřelou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed.“ Zde stojí střed vaší soboty.

Člověk nesvede nedělat nic – dělá vždy buď život, nebo smrt. Proto postavil Kristus všechny přítomné před jediné dvě možnosti: „‚Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?‘ Rozhlédl se po všech a řekl tomu člověku: ‚Zvedni tu ruku!‘ On to učinil jeho ruka byla zase zdravá. Tu se jich zmocnila zlost a radili se spolu, co by měli s Ježíšem udělat.“

Dopadlo to dost tragikomicky: Kde lidé mohli oslavit zázračné uzdravení, dávají naopak průchod zlobě a rozvratu. Možná přece jen přiznáváme, že i my jsme toho ve slabých chvílích schopni. Člověk v takových situacích dokáže také věrohodně nábožensky argumentovat – dokonce si přitom sám věří. A obzvláště člověka někdy dopálí, když se projeví mimořádně dobře ten, kdo náleží k jinému společenství. Sráží to hrdost.

Smiřme se tedy s Kristem, neboť On opět nabízí možnost sjednotit se v lásce. Mít už konečně pokoj ode všeho, co nás vzájemně rozdělovalo. Opočinout si od toho.

A pokud mne někdo provokuje k otázce, zda jsem já sám dosud nepochopil význam svátečního dne? Zda jsem se minul smyslem vzájemného setkávání – ať už v kostele, nebo kdekoli jinde? A nastávají také chvíle, kdy někdo z nás má svými postoji jiným lidem otevřít oči?

Chtěl bych vyzdvihnout jednu věc, která na Ježíšovi nyní působí mimořádně silně: „Zákoníci a farizeové si na Ježíše dávali pozor, uzdravuje-li v sobotu, aby měli proč ho obžalovat.“ A přesně v tu chvíli Ježíš demonstrativně uzdravil. Nestáhl se tehdy do ústraní. Neřekl si, že nebude zbytečně provokovat, že vyhledá nemocného až později, stranou slídivých farizejských pohledů.

Kdy ke křesťanským postojům skutečně patří tichost a upozaděnost? Kdy nevstupovat do kontroverzí a konfliktů? Kdy to reálně funguje, ba navíc skutečně odzbrojuje nepřátele? A kdy už by šlo pouze o naší pohodlnou iluzi?

Kristus nyní ukazuje, že existuje bod, od kterého nelze než dát najevo: „Zde stojím, nemohu jinak.“ V určitých chvílích se člověk záměrně musí pouštět do vod, kde bouře hrozí. Pokud jde o sám spor života se smrtí, spor na život a na smrt.

Kristus zřejmě zde na zemi nedá pokoj s otevřenou otázkou: Odkdy už vystupovat a demonstrovat přímo? Odkdy by zůstalo příšerně alibistické mlčet – mlčky a konformně umožnit průchod zlu?

Kdy jednat otevřeně ve prospěch někoho potřebného – ale tím pádem mimoděk také k nelibosti jeho protivníků? Popřípadě těch, kterým na potřebném příliš nezáleží – jimž zůstal lhostejný – a tak se stali mimoděk jeho protivníky. Kdy ukazovat, že jako křesťané jsme tu jasně pro život – a třeba i pro život lidí, na nichž by ani nám podle obvyklého mínění nemuselo záležet? Potkal kdy předtím Ježíš vůbec nejmenovaného člověka s odumřelou rukou?

Kdekdo – včetně farizeů by si řekl – to je jen nějaký člověk s odumřelou rukou – nehledě na to, že jeho problémy mohou počkat do neděle. O něco později v podobné situaci pobouřený představený synagogy volá: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“ Vždyť by stačilo, aby tu Ježíš nepůsobil tak bezostyšně okatě, nějak bychom se přece nakonec snesli.

Ježíš však naznačuje: Ne, vy to nechápete! Ten muž je vaše sobota sama. Zde stojí vaše sobota s odumřelou rukou. Život sám je vaše sobota.

Kdo dotváří neděli ve Tvém okolí? Bez koho by moje neděle zůstala bolestně neúplná?! Bez koho se naše sváteční dny vyprazdňují?
Psycholog Viktor Frankl popisoval tak zvanou nedělní neurózu – nemoc výkonných zaměstnanců, kteří v neděli najednou nevědí, co mají dělat. Vyšilují pak z nastávajícího prázdna.

Tato prázdnota může vést k destrukci, k různým závislostem jako je alkoholismus nebo workoholismus, k nejrůznějším způsobům přebíjení času…

Anebo tato prázdnota člověka přiblíží k Bohu. A proto také ke druhému člověku. Ke vzájemnému bytí.

Někteří z nás jistě potřebují vypnout a opravdu hodně odpočívat. Zejména pracovníci pomáhajících profesí si potřebují od pomáhání někdy skutečně odpočinout. Kéž se nám ovšem skrze to nedělní prázdno projasní pohled do tváří všech, které potkáme jak dnes, tak přes týden.

Ježíš nám tento pohled prosvětlil, ozřejmil, vydobyl. Zápasil o něj s farizeji jak judský lev.

Za koho bychom dnes zápasili my – v Kristově jménu?

Slovo poslání: 2K 4, 1-6