První čtení: 2Kr 1, 1-18

Základ kázání: L 9, 51-56

„Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma.“ Když se přiblížily dny, kdy měl být Ježíš v Jeruzalémě ukřižován… Obyvatelé samařské vesnice tehdy Ježíše nepřijali proto, že jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Samařané věřili jinak než ortodoxní židé, byť měli společných pět knih Mojžíšových. Chrám postavili jinde. Jeruzalémskou tradicí pohrdali. A vzpomenete si možná, jak Ježíš sám jedné samařské ženě řekl: „spása je ze Židů.“ Ovšem ještě důrazněji jí řekl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. (…) Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“ Ale Samařané v té konkrétní vesnici nebyli hlouběji naladěni na podobné úvahy. A tak došlo k ironické situaci: Představte si, že by k evangelíkům přicházel římský katolík Ježíš, připravující se na své ukřižování ve Vatikánu. Bylo by smutné, kdyby evangelíci takového Ježíše odmítli proto, že by směřoval do Vatikánu. V takovém případě bychom se kvůli sporům o vyznání minuli s podstatou Kristovy cesty.

Mezi Samařany a pravověrnými Židy panovala již po staletí nevraživost. V Ježíšově době asi vzájemné vztahy připomínaly přibližně dnešní vztahy mezi izraelskými Židy a Palestinci. Do Jeruzaléma tehdy putovali i pravověrní Židé z Galileje. A nejpřímější cesta z Galileje do Jeruzaléma vedla právě přes samařské území. Někteří Židé se této cestě vyhýbali, a putovali raději oklikou. Ježíš však upřednostňuje cestu přímou. Dodává odvahu jít i mezi lidi, mezi které se nám nechce. Ježíšovi navíc také o Samařany nedílně šlo. Na poměry tehdejšího pravověrného Žida mu o ně šlo nečekaně. Vzpomenete si už jen na jeho podobenství o milosrdném Samaritánovi, které navíc vypráví nedlouho po oné nešťastné epizodě v samařské vesnici… Nyní tedy před sebou vyslal posly, aby připravili místní Samařany na jeho příchod. Poslové měli zřejmě zajistit ubytování, ale také urovnávat mezi lidmi cesty pro Mesiáše. Obyvatelé této konkrétní vesnice však Krista nepřijali, jak už bylo řečeno. Ježíš kvůli tomu určitě nezavrhne Samařany šmahem. Pouze se nevnucuje tam, kde ho zrovna odmítají.

Avšak horliví učedníci Jakub a Jan přemýšlejí o ráznějším postupu. Alespoň tato konkrétní vesnice by podle nich měla poznat, zač je toho loket: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Elijáš?“ Nikoli nadarmo už předtím nazval Ježíš Jakuba s Janem „Boanerges“, což znamená „synové hromu“. A zrovna oni dva s ním nedávno stanuli na hoře proměnění. Spatřili ho tam ve slávě. V hrozivé zářivé Hospodinově slávě a moci, jak mluví s Mojžíšem a Elijášem. A tento majestátní Kristus by přece také trochu zasloužil, aby oheň z nebe smetl jeho odpůrce obratem…? Alespoň by jeho výsostná cesta do Jeruzaléma vypadala o to působivěji. A můžeme přece už nakrásně citovat z Písma příběh o Elijášově svaté válce. Elijáš jako tradiční prorok upalování z výsosti.

V čem je problém?

Samozřejmě se za prvé ptáme na rozdíl mezi Ježíšem a Elijášem. Okolo Elijáše panovala celkově násilnější atmosféra. Z Elijášovy strany evangelium zůstávalo ještě zčásti zahaleno. Až Kristus zpětně osvětluje i Elijášovu cestu.

Za druhé bychom myslím ani neměli přehlížet rozdíl v momentální situaci. Na zcela osamělého Elijáše zamířil oddíl nepřátelsky naladěných vojáků. Mohli se ho zmocnit. Neměl v podstatě kam utéct. Nazývali ho „muži Boží“, ale zřejmě přitom nebrali Elijáše ani Boha dost vážně. Chtěli ho akorát zmanipulovat ve prospěch králových zájmů. Až na onoho třetího velitele, který poprosil o smilování. První dva ani milost nehledali, a tak je skutečně spálil oheň z nebe… Ano, Ježíš se místo podobně plamenných zásahů nakonec nechal ukřižovat. V tom spočíval jeho nejslavnější triumf nad nepřáteli. Ale tady, v případě oné konkrétní samařské vesnice, prostě jen rozlišuje možnost klidně odejít do jiné vesnice. Situace tu přece snad ani není tak vyhrocená, jako když proti osamělému Elijášovi postupoval vojenský oddíl.

Jakub s Janem se však projevují jako církev sebevědomě triumfální. Církev, která si plete křížovou cestu s dobyvačným křižáckým tažením. Církev, jež vášnivě svolává hromy a blesky na okolní hříšný svět.

Záludnost se navíc rozmnoží, když lidé zachvácení hněvivým fanatismem začnou citovat Písmo. Jak se v tom vyznat? Oni jen částečně posunou význam, odcitují vybrané verše v nějakém jiném kontextu. Nicméně působí sugestivně, naléhavě. Nelze jim upírat charisma či váhu autority. (Zde jde navíc o Jakuba a Jana – skutečně o jedny z Ježíšových nejbližších, jimž jinak rozhodně nelze upírat podíl na království Božím! Nevnímejme je tedy kvůli jejich slabším chvilkám černobíle!) Ovšem i ďábel se přece uměl vyjádřit trochu podobnými slovy jako prorok Elijáš. Elijáš řekl: „Jsem-li muž Boží, ať sestoupí oheň z nebe a pozře tebe i tvých padesát!“ Ďábel na poušti řekl: „Jsi-li syn Boží“, seskoč ze střechy chrámu a tak podobně. „Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho!“ Argumentoval do poslední chvíle zlý duch ústy odmítačů. Ďábel je mistrem dezinformačních kampaní, chytrých manipulací i překroucených citací.

Ježíš naopak biblické verše harmonizuje a uvádí vše na pravou míru. A mezi řečí též rozlišuje duchy. „Nevíte, jakého jste ducha.“ Upozorňuje Jakuba s Janem. „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“

Tenkrát se tedy Jakub s Janem projevili jako synové hromu – zde spíše ve smyslu hromů do police, slonů v porcelánu… A přece se o stařičkém apoštolovi Janovi dochovalo také pozdější lidové vyprávění s odlišnou atmosférou. Již starý, neschopný pohybu a delší řeči se dával nosit do shromáždění, kde zdravil přítomné jedinou větou: „Synáčkové, milujte se vespolek!“ Na dotaz, proč stále opakuje totéž, odpověděl: „Je to příkaz Páně, a je-li ten skutečně dodržován, úplně to stačí.“

Neodmítejme tedy ani bratry či sestry zachvácené zrovna horečnatým fanatismem (byť můžeme odmítat onu nenávistnou polohu jejich fanatismu), neboť i na jejich záchraně Kristus pracuje. Podobně jako Jakub s Janem mohou být Kristu blízko. Jde jenom o to, aby dospěli k pokojnějšímu tónu.

A v čem jsou pro nás už během té nešťastné samařské epizody Jakub s Janem následováníhodnými příklady?

Určitě v tom, že se ptají Ježíše na rovinu. A koneckonců i v tom, že berou vážně jeho odpověď. Hůř může dopadat člověk, jenž se vždycky chce stavět jen do lepšího světla. Když se i modlit snaží jen krásnějšími, vybranějšími slovy. A když nechce do hloubky přiznat Bohu ani sám sobě, že v něm bují i temnější vášně – hněv, nesnášenlivost, žárlivost – byť se ty pocity převléknou do zbožného roucha. V případě Jakuba s Janem se tyto pocity převlékly do zbožného roucha, leč Jakub s Janem zřejmě vzali vážně Ježíšovu odpověď: „Nevíte, jakého jste ducha.“ Člověk, jenž Kristův osvětlující pohled na sebe samého odmítá, vrhá pak tmu všude kolem, ale sám o svém stínu neví.

Jakub s Janem nám naopak ukazují, že v rozhovoru s Ježíšem můžeme být naprosto otevření. A konzultovat s ním upřímně jakýkoliv nápad. A předkládat mu i temné stavy duše – také svou nahněvanost i nenávist. A reflektovat ve světle Kristových oslovení, jakého jsme ducha. Mimoto můžeme vyhledávat lidi duchovně ukotvené a svěřovat se jim. A vyčkávat pokojně Kristovy odpovědi. Při všech podobných příležitostech alespoň necháváme světlo vejít i tam, kde předtím nebylo – což je velmi dobré…

Kristovy odpovědi mohou znít v různých situacích různě, ale v jádru určitě povedou základním směrem: „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“

Víme, že mnohdy Ježíš jednal tak milosrdně, až to všem bralo dech. Nemohli tomu ani uvěřit, nebo ho rovnou podezírali z nekalých úmyslů.

Víme však také, že chvílemi mluvil i velmi přísně, ovšem i v těchto chvílích toužil po záchraně posluchačů, nikoli po zničení.

A v dalších chvílích je prostě lepší už nedělat nic – raději, než odpovídat na zlo zlem. Kristus s učedníky opouštějí tu jednu inkriminovanou vesnici, a pokojně jdou dál.

„Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Platí i dnes pro nás pro všechny. Přijměme tedy Ježíše Krista mezi sebou. Přijměme jeho pozvání k prostřenému stolu.

Slovo poslání: Ga 5, 13-25