První čtení: L 3, 1-20

Základ kázání: L 3, 21-22

Kristus se narodil, zemřel a nadále vzkříšený žije pro druhé, pro nás. A jako my svými křty stvrzujeme, že jsme přijali za vlastní jeho život, tak on tím křtem onehdy v Jordáno stvrdil, že přijal za vlastní životy naše.

Co Ježíšovu křtu předcházelo? Navracíme se nyní k osobnosti Jana Křtitele. Jan ohlašoval nezadržitelný konec současnosti. Nezvratnost Božího soudu. Nelze si zakládat na lidských jistotách, ať už jde o rodokmen Abrahamův, o instituci chrámu nebo cokoliv, na čem by člověk vystavěl vnější stabilitu svého soukromého – i náboženského života. Ani my si dnes nemůžeme zakládat na křesťanské civilizaci, křesťanské kultuře nebo na křesťanských předcích. „Bůh může Abrahamovi stvořit děti i z tohoto kamení.“ Odpovídá nám doposud Jan.

Jan ohlašuje neodvratnost Božího soudu. Jen člověk, který jej naplno přijme jako soud nad sebou samým, ponese snad ještě ovoce pokání. Janovy výroky, jež dochovali evangelisté, neznějí příliš pozitivně – soudu není možné uniknout, a kdo se neobrátí, dopadne tragicky. Janovo jméno však zní v originále Jochanan a znamená: „Hospodin se smiloval.“ Smiloval se už jen tím způsobem, že dal zřetelně najevo, kudy cesta nevede? Lukáš dále o Janovi píše, že „ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.“
Možná bychom se Jana rádi zeptali, zda přinesl také nějakou novou a neotřelou nauku, když žije velmi alternativním životním stylem uprostřed pouště. Připomíná starozákonní proroky Elijášova typu, v novozákonní době působí již archaicky. A také nám odpoví v nejklasičtějším duchu starozákonních proroků – Lukáš navíc poukazuje na prostý, sociální apel Janovy zvěsti: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Konkrétně celníkům pak říká: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Vojákům zase říká: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ Janova nauka skutečně nezní exoticky a lze ji do značné míry shrnout slovy: Nebuďte sobci. I v tomto smyslu jsou Janovy výroky předzvěstí Kristovy zvěsti. Přičemž Kristus sám záhy radikálněji ohlašuje: Boží milosrdenství k vám nezná mezí, a proto nemusí znát mezí ani milosrdenství vaše.

Janova velikost spočívá v neposlední řadě v tom, že se nenechal prohlásit za Mesiáše. Nejspíš si uvědomoval svou popularitu mezi lidmi. Hypoteticky jej mohla přepadat myšlenka, zda on sám není nejdůležitější osobou své doby. S podobným svodem se potýkají charismatické náboženské osobnosti napříč dějinami. Ne všechny se s ním vyrovnají zrovna příkladně. Jan ovšem upozorňuje, že až po něm přichází kdosi nesrovnatelně významnější v Bohu.

Přichází Kristus, jenž si už vůbec nezakládá na žádné sebeoslavě. Přichází jako ten nejobyčejnější, nejposlednější, aby se spolu s ostatními nechal pokřtít. Bůh, jehož soud se tak přiblížil, se s námi nyní ocitá sám do té vody ponořen. Vstupuje s námi do téže řeky. Do všech patálií se s námi namočil, i když sám zůstává absolutně nejprůzračnějším pramenem. Chce s námi vše co nejniterněji sdílet. Kristův život je nepřerušenou historií toho, kdo se co nejnekompromisněji snižuje pro ty, jež miluje. Velice přesně toto směřování zachycuje hymnus Fp 2, 6-11:

„Způsobem bytí byl roven Bohu,

a přece na své rovnosti nelpěl,

nýbrž sám sebe zmařil,

vzal na sebe způsob služebníka,

stal se jedním z lidí.

A v podobě člověka se ponížil,

v poslušnosti podstoupil i smrt,

a to smrt na kříži.

Proto ho Bůh vyvýšil nade vše

a dal mu jméno nad každé jméno,

aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno

– na nebi, na zemi i pod zemí –

a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával:

Ježíš Kristus jest Pán.“

Sestoupil do jeslí, do nepohody, do Jordánu. Naše slabosti, nemoci, problémy na sebe bere. Je typické, že navrátí vyloučeného člověka zpět do společnosti a sám pak zůstane místo něho za hradbami. Z hrobu sestoupil do pekel. Vyzdvižen vzhůru až z naprostého dna.
Křtěnec symbolicky pod vodou umírá a křtícím je poté vytažen do nového života. Když se Ježíš od Jana nechal pokřtít, dal tím najevo, že přijímá celý svůj budoucí program. Neuniká mu. Neuhýbá. Přijímá za své, být s námi v téže řece tak hluboko namočen.

Nejslitovnější nasazení Boha, jenž se k nám neustále přibližuje.

Nejláskyplnější vzplanutí člověka, který se v Bohu tak těsně přibližuje k bližním.

Stává se, že běžní lidé často nechtějí s církví mít nic společného, neboť si sami připadají čistší než církev. Poukazují na naše nešvary a říkají: „Jak se tohohle vůbec může dopustit věřící člověk?“ Často se pak tito lidé zaštítí vlastní spořádaností a řeknou: „Já přece nepotřebuji chodit do kostela, abych se choval slušně.“

Není však účelem hledat v církvi spolek slušných lidí. Nalezneme zde v první řadě společenství těch, kdo si přiznali, že si z vlastních sil nepomohou. Upřímně vyznáváme, že nejsme o nic lepší než druzí lidé. Sami od sebe nemáme šanci obstát před Božím soudem. V tomto smyslu i náš křest navazuje na prapůvodní Janův. Svým způsobem jsme přišli o život. Oheň nás vespolek stravuje.

I naše nepoučitelné mysli sice pořád dokola podléhají dojmu: Co já mám se všemi lidmi koukolem společného? Přece jen jsem na tom duchovně lépe. Vždyť mě Bůh protáhne přece jen o něco snadněji uchem jehly než mého bratra či sestru xy, co svůj život tak evidentně promarňuje. Vzájemné společenství ano, ale v regulovaných a spořádaných hranicích. Co mám se zoufalstvím, vykořeněností a nevyrovnaností člověka společného.

Ježíš naopak dotahuje kristovskou cestu do nejzazších důsledků. Spravedlivější, duchaplnější a méně povrchní než my všichni. Nemusel by mít nic společného s nikým z nás.

Jeho však vede Láska k nám nejhlouběji do kalných vodstev Jordánu. Odmítl zůstat za vodou. Odmítl zůstat sám pro sebe. Vystavuje se naplno problémům druhých lidí.

Vždyť proto stahuje naše hříchy na svoje bedra, ač sám bez hříchu – aby se přes ně konečně dostal až k nám samotným, pohleděl tváří v tvář – aby se setkal skutečně s námi. Jde nám tou bahnitou vodou Jordánu co nejvíc naproti.

Ani my přece nechceme, aby nám v setkání překáželo zlo. V Kristu se stáváme spojenci proti zlu i s nejrozdílnějšími lidmi. Stávají se z nás spojenci proti všemu, co si způsobujeme navzájem. Vstoupili jsme spolu do téže řeky. V Duchu svatém se všechno, co jsme měli proti sobě, stává poraženým nepřítelem, s nímž zápasíme společně. Kristus zná průchody ke všem lidem. Aby už mezi mnou a druhými neblokovalo cestu nic – žádný názor, žádný postoj, žádný čin, na kterém si zakládám… Žádné zranění, jímž sebevíc trpím… Nic, kvůli čemu bych vymezil natolik, abych zůstával bližnímu protivníkem.

A Hospodin Kristovu cestu potvrzuje – Duch svatý se snesl ztělesněný v holubici – jde snad o reminiscenci holubice, jež přinesla snítku po potopě, a také snad o typické obětní zvíře, vedle beránka… Po Ježíšově modlitbě zní odpověď: „Ty jsi můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil.“ Bůh smysl Kristovy cesty opakovaně potvrzuje. Na znamení, že Ježíš pokračuje správným směrem. Neuhnul, neunikl. I když svobodně mohl. On ale vytrval v přímé cestě. I on však potřebuje ujištění, povzbuzení, oslovení. Musí žít v neustálém rozhovoru s Otcem, aby s ním zůstal sjednocen. Sám od sebe by se nezorientoval.

A lidem tehdy u Jordánu ještě patrně nebylo zdaleka jasné, jak to s ním dopadne. Tak jako v našich životech se prodírá Kristova cesta na povrch v mnoha ohledech ještě v předzvěsti. Křtem jsme na k ní již připojili, a tak je v nás ten Život vodou zalit, rozrůstá se a kvete, nese již plody.

Kam nás však tato cesta povede v příštích dnech?

Ke komu ještě?

A co z nás v těcho dnech odplavila z nánosů starého roku?

Po čem se nám již v jejím očistném proudu dál nemusí stýskat?

Co odplavila mezi námi?

Co k nám připlaví nového, přímo od pramene?

Slovo poslání: Žd 10, 19-31.39