První čtení: Ř 5, 10-21

Základ kázání: L 3, 23-38

Jaké jsou naše kořeny? Na čem zakládat svou identitu? Jak z těchto základů nadále vycházet? Asi všichni si klademe podobné otázky v různých variacích. Někteří lidé věnují značné úsilí rekonstrukci svých rodokmenů, aby se dopátrali jasnějších odpovědí.

Pokud v nich člověk nalezně například šlechtického předka, může to jistě posílit pocit jeho důstojnosti. Ke snům o vlastním aristokratickém původu utíkají i někteří lidé s vážnými duševními onemocněními, zvláště v krizovějších obdobích. Taková touha po vznešenosti sama o sobě dává smysl – ve víře prohlížíme, že Kristus nabízí všem ten nejvznešenější původ.

Jindy naopak lidé či celé rodiny podléhají tendenci popírat temné a zlé stránky vlastní historie a tvářit se, jako by neexistovaly. Potom se však se svou minulostí nedokáží kloudně vyrovnat, což může i jejich směřování do budoucnosti výrazně negativně poznamenat.

Celé národy uvažují, na co má největší smysl navázat. Dotvářejí tak svou identitu. Odkazujeme na svoje praotce Čechy i pověstné pramatky… Cítíme se asi jinak, když vycházíme z předpokladu, že jsme národem Husa a Komenského, než když v nás vévodí dojem, že jsme národem Švejka a světově proslulých podvodníků.

Také pro Romy je bezpochyby přínosné, že ve dvacátém století začaly být do hloubky dokumentovány jejich dějiny. Ukazuje se v nich množství světlých míst a inspirativních osobností, na jejichž odkazu lze dále stavět. A uvědomujeme si, že jde o historii velmi traumatizující; dějiny Romů jsou do jisté míry dějinami pogromů táhnoucích se napříč staletími.

Je tedy smysluplné uvědomovat si vznešené momenty historie národů či mezinárodních komunit. A podobně jako u historie osobní či rodinné je žádoucí přiznávat si také období, v nichž národy či širší komunity selhávaly. V posledním čísle měsíčníku Protestant (1/2016) vyšel kající text od muslimského intelektuála Fethullaha Gülena, který bez zábran pojmenovává problémy častěji přítomné v muslimských společenstvích. V tomto přístupu tuším velkou naději do budoucna.

Ukazuje se také, že každé zpracování minulosti je ovlivněno vírou historika, a lze z něj vyvodit různorodé závěry.

Kristovy rodokmeny jsou také zároveň již svého druhu vyznáními víry. V Novém zákoně se dochovaly dva rozdílné – jeden u Matouše a druhý u Lukáše. Každý z nich sahá jinak hluboko do minulosti a uvádí na některých místech jiný výběr generací či osob. Už jejich základní struktura je rozdílná: Matouš uvádí 3 x 14 jmen – tedy 3 x 14 generací – a teologové pak uvažují o symbolice těchto čísel. Lukáš pro změnu uvádí 77 jmen; jedná se zřejmě o typické číslo plnosti, dokonalosti, jak tušíme z Ježíšovy výzvy, ať odpustíme sedmdesátkrát sedmkrát svému bratru.

Rodokmen v Matoušově evangeliu začíná u Abrahama jako u praotce víry. Rodokmen v Lukášově evangeliu u legendárního pračlověka Adama jako u praotce lidstva.

Mimoto je však Adam původcem prvnotního hříchu. A právě tentýž Adam nakonec figuruje jako ten, koho Bůh v Kristu přijal za vlastního praotce. Jestliže my podléháme pokušení retušovat různá rozporuplná místa svých vlastních rodinných nebo národních historií, a následně se s nimi neumíme vyrovnat – Kristus naopak celou tu lidskou rozporuplnou historii přijímá za vlastní. A umí se s ní vyrovnat. Syn člověka čistí svým srdcem naší, Adamovu krev. Jsme jedné krve – Ty i já – nemůžeme se tedy jedni nad druhé povyšovat. Patříme k sobě. A bohudíky v nás neexistuje nic tak hrozného, co by Kristus nebyl schopen přetavit svým oživujícím Duchem. Kéž v nás Kristova krev navěky koluje.

Navracíme se tedy k Bohu, od něhož pochází i Adam, jak píše Lukáš. Nikdo z nás se tím pádem nenarodil do nějakého nespasitelného, předem prokletého rodu. Někteří lidé dnes například razí přesvědčení, že jsme zcela určeni geny – a že je v nás cosi jako třeba egoismus od přírody, absolutně zakořeněné, nejede přes to vlak. Kristus však tím, že se narodil do Adamova rodu, dává najevo, že rod Adamův nemá v posledku naplnit zákon džungle.

Zrodil se, aby prolomil lidskou zabředlost do všech duchovních, duševních i tělesných zotročujících vlivů. Nemusejí nás již spoutávat. Nejen rod Davidův, ale i naše rody bere Kristus na svoje bedra, když mu přicházíme naproti jejich dědičnou zátěží obtíženi. Následně doplňujeme jeho tělo a obohacujeme jeho život i se zděděnými geny, talenty a typickými rodovými vlastnostmi.

Navíc i skrze Kristovy rodokmeny prozařuje nezdolná naděje, že události se Bohu nevymkly z rukou. Přestože lidé občas propadají pokušení Boha obvinit z neschopnosti či ze špatných záměrů, když pohledí na různé katastrofy a hrůzy dějin. Představme si mimochodem, jak děsný pocit asi musel mít sám pomyslný Adam po svém selhání: Spáchal jsem prvotní hřích, zničil jsem budoucnost lidstva. Adam, který se navíc zanedlouho vyrovnával s tím, že jeden jeho syn zavraždil druhého. Lze si představit, že takový člověk nehledí do budoucnosti vždy s důvěrou.

A jak se díváme na budoucnost my? Trpíváte obavami o následující generace či o vlastní potomky? Uvědomme si mimochodem, kolik staletí pomyslného Adama od Krista dělilo, než se ty časy ukázaly jako opravdu naplněné – přes všechny dramatické zvraty a opakovaná tušení konce – blížícího se zániku celého lidstva či lidu vyvoleného.

Na druhou stranu nás tak dalekosáhlá křesťanská naděje nemá ukolébat k tomu, abychom založili ruce v klín s konstatováním, že to za mnoho tisíciletí nějak dopadne. Je klíčové stále znovu zápasit o víru, slovy i činy ji předávat těm, kdo přicházejí po nás. Podobně jako ji předal Noe Šémovi nebo Abraham Izákovi. Vždyť v Kristově rodokmenu se objevuje právě Noe a jeho syn, protože jiné rodiny potopu nepřežily.

Pokud však žijeme nejlépe, jak umíme, ale přesto s velice nejasným tušením šťastnějších vyhlídek, nezoufejme. Určitě nedozíráme, jak náš vklad Hospodin dotvoří za několik tisíc let. A lidstvu jako celku se už nikdy nic nevymkne z rukou tak osudově, aby v něm Kristova cesta pominula.

Další výhodou je, že na rozdíl od lidí před Kristem máme o něm již jasné ponětí.

O jaké vlastně lidi v Lukášově rodokmenu jde? Figuruje zde spoustu známých i méně známých jmen. Některá docela neznámá. Když si ta jména překládáme, uvědomujeme si určující rysy těch lidí nebo neustávající a navracející se naděje věřících generací. Například Noe znamená odpočinek – konečné odpočinutí po potopě. Abraham – otec mnohých. Zerubábel – rozptýlený v Babyloně – lze chápat též ve smyslu: Buďte v Babyloně pouze hosty… Salatiel – vyprosil, vyprosila jsem si od Boha… Jako by z toho seznamu jmen náhle zazněla symfonie všech těch porodních bolestí, ozývající se napříč staletími…

A zpětně viděno tak skrze mnohé generace probleskují už paprsky Kristova světla, které je z budoucnosti prozařuje. Kéž v tomto světle nakonec nazřeme i naše rodokmeny, když je v nás Kristus prosvětlí.

A co z našich životů bude stát za to, aby si to mohly budoucí generace číst? Bože, upevňuj to v nás… Kéž se můžeme především těšit, až na konci časů dohlédneme, kam vedly všechny ty myšlenky, slova a skutky, co skrze nás na svět vešly. Jak je Bůh použil za dvě stě, tři sta, tisíc let. Kéž nepřeváží to, zač bychom se měli stydět.

Kéž nad námi jako poslední slova nezazní: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, kéž dává smysl vyznání: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.“ A kéž jako poslední zazní spíše: „ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“

Slovo poslání: 1Pa 16, 8-15