Čtení: Dt 18, 14-22

Základ kázání: J 6, 1-15

(Kazatel: Zdeněk Turek)

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, velký zástup lidí šel za Ježíšem, protože viděli znamení, která činil na nemocných… velká masa lidí následovala Ježíše, protože byla oslovena nejen jeho řečí, ale i znameními, která ho doprovázela. Znamení jsou důležitá. Každého z nás doprovází jistá znamení, ze kterých ti co jsou kolem nás, čtou a díky nimž si dokáží vytvořit představu o tom, jak žijeme a kým jsme. Nejen nás, ale i lidé kolem jsou doprovázeni znameními, které i my vnímáme a díky nimž nás tito lidé přitahují, nebo naopak odpuzují. Někdy to dokážeme zamíchat s naučenými předsudky, což pravda může na první pohled vyvolat zmatek. Pokud ale znamením věnujeme větší pozornost, mohou nás varovat, nebo nasměrovat správným směrem.

Je velice jednoduché přijít a říct: „Já jsem prorok.“ Také je jednoduché přijít a říct například: „Já tomu rozumím, já jsem odborník ve věcech nadzemských.“ Je velice jednoduché jenom něco říct. Mnohem náročnější však je, být – být skutečným prorokem či odborníkem. Většinou je to tak, že ani prorok ani odborník sám nepřijde a o sobě neřekne, že je prorokem, nebo odborníkem… Že před námi stojí odborník, poznáme podle toho, že z něj vyzařuje zaujetí pro věc, že z něj čiší čas studií a zkušenost a že bude o svém oboru mluvit otevřeně, fundovaně, bude umět pohotově odpovědět na rozličné otázky, případně bude vědět, kde odpovědi najít, a to vše bude dosvědčitelné – jak můžeme číst v jiné části evangelií – „podle ovoce poznáš strom“. To jsou znamení, která nám říkají – toto je odborník ve svém oboru.

I proroka doprovázejí znamení, která svědčí o tom, že se jedná o proroka. Důkazem toho, že prorok mluví slovo Hospodinovo je to, že prorokovaná věc se stane. Dávní izraelští proroci prorokovali, že se narodí Mesiáš, Spasitel světa. Že Bůh Hospodin sešle svého Syna aby lid vykoupil, vysvobodil z hříchu. A skutečně několik set let po té se narodil Ježíš. Na otázku zda to byli skuteční proroci, nemuselo lidstvo čekat tolik let. Věděli už tenkrát, že k nim mluví proroci, neboť už tenkrát se mnohá jejich proroctví stala. A díky těmto znamením věděli, že mluví Pravdu. Díky těmto znamením věřili, že Mesiáš se skutečně jednou narodí. Jen nikdo nevěděl kdy.

Když už Mesiáš na svět přišel a veřejně působil, nikdy o sobě neřekl „Já jsem Mesiáš“. Své mesiášství, své Kristovství nedokazoval slovním přesvědčováním. Dokazoval ho znameními, která ho doprovázela. Učil o lásce k bližním, učil o Božím milosrdenství o Božím království a zároveň svá slova stvrzoval viditelnou realitou svého působení, tím, jak žil, jak jednal, svým postojem a jak k věcem přistupoval, jak řešil situace a hlavně tím, že lidem – „bližním“ pomáhal, tím, že přijímal každého hříšníka, tím že lidi uváděl do svobody a uzdravoval. Neříkal jen „já mám rád chudé, sirotky a vdovy“ nebo jen „mějte rádi chudé, sirotky a vdovy“, on je prostě miloval. Neříkal jen „já pomáhám nemocným a postiženým“ nebo „pomáhejte nemocným a postiženým“, on jim prostě pomáhal a uzdravoval. Neříkal jen „jednou možná odpustím“ nebo „měli byste odpouštět“, on prostě odpouštěl. To jsou znamení, která oslovovala, a která přitahovala velké zástupy lidí. Znamení, ve kterých Ježíš sám byl a stále je lidem nejen pomocí nejen nadějí, ale také příkladem.

Na druhou stranu nutno přiznat, že vedle Ježíšových ctitelů a následovníků je tu i skupina lidí, kteří ona znamení se snaží přehlédnout a oslovit se jimi nechtějí. Ale jaká je to vlastně skupina lidí? Jsou to ti, kteří z tohoto kristovského (Božího) úspěchu neměli profit a báli se vylézt ven ze svých ulit. Ulit vlastních předsudků, vlastního bohatství a sobectví. Ale i těm je Ježíš připraven odpustit, pokud o to budou stát.

I zkušenost nasycení tisíců, jak jsme četli, je znamením, znamením které je dovršené a významově naplněné v Ježíšově oběti na kříži. Ježíš sám je tím chlebem, který sytí tisíce – nejen nás. Ježíš sám je tím chlebem, který je nabízen každému. Nejde tu o zázrak, ale o znamení. Hladovějící, který nedostane najíst, umře. Hladovějící, který je nasycen, je od smrti, ke které neúprosně směřuje, přesměrován k životu. To je znamení, které ukazuje k důležitější základní pravdě Ježíšova mesiášství, přímo k vrcholu mesiášství: Každý hříšník, (tedy rozumějme – každý člověk) směřuje ke smrti. Ovšem každý hříšník, který Ježíše jako Krista vírou přijímá, bude díky oběti na kříži a následnému vzkříšení přesměrován k životu. A dnes můžeme říci, že každý hříšník, který Ježíše jako Krista vírou přijal, již je k životu přesměrován.

Ježíš své dílo, své nejvyšší poslání naplnil. Evangelia to potvrzují a my všichni to při společném krédu vyznáváme nahlas. Kdyby se Ježíš neobětoval na kříži a kdyby nebyl vzkříšen, neměl by příběh nasycení tisíců smysl. Nemělo by smysl ani hlasité vyznání víry ani svátosti včetně Večeře Páně. Neboť chléb, který nás hříšné sytí a přivádí k životu, jest tělo Kristovo. Naše duchovní potrava, naše naděje, která přivádí k životu, k životu věčnému.

Evangelia, i když je přijímáme jen vírou, jsou nám důkazem pravosti dávných proroků, důkazem Ježíšovského mesiášství i důkazem Boží lásky k člověku. Když přistupujeme k přijímání Večeře Páně, jsme jedněmi z těch co ve velkém zástupu následovali Ježíše na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji, poněvadž jsme viděli, nebo poznali znamení, která Ježíš činil, znamení, která činí i dnes v našich životech. //

Uplynulo už dva tisíce let, kdy Ježíš v tomto pozemském světě už fyzicky není. V knize skutků se můžeme dočíst, že podobná znamení, která doprovázela Ježíše, doprovázela i apoštoly a první křesťany. Znamení která oslovovala a přitahovala davy lidí. Davy lidí se ke křesťanství začaly hlásit, a to i přesto, že křesťané byli pronásledovaní a násilně likvidovaní. I přesto, že jim šlo o život…

Dnes nám však o život nikdo neusiluje, máme svobodu vyznání a davy se do kostelů, aby tu uctívali milosrdného Boha, nijak nehrnou. Jak je to možné? Je to proto, že se dnes už takové zázraky, o kterých v Bibli čteme, nedějí?… Ale vždyť ani v Bibli nejde o zázraky, ani Ježíšovi nešlo o to, aby lid nadchnul nějakými zázraky. Jak jsme četli, šlo o znamení… Copak Bůh už dnes žádná znamení nečiní??? No, činí, nečiní, ono nejde vztahovat vše na Boha, podezírat Boha, že už není tak akční, aktivní a atraktivní jako tenkrát. Bůh už udělal vše pro to, aby člověk pochopil a mohl najít cestu k víře a následně přejít z cesty hříchu, bolesti a smrti na cestu směřující k životu. Teď už je to jenom na nás, kteří Boha, Krista následujeme.

Je jednoduché říci: „Já jsem křesťan.“ Je jednoduché říci: „Já jsem následovník Ježíše Krista.“ Mnohem náročnější je být křesťanem, být skutečným následovníkem Krista.

Budeme-li skutečnými křesťany, věřme, že i nám bude Bůh žehnat, a že i nás budou doprovázet znamení, která oslovují a přitahují. Možná neosloví všechny, ale ty, kteří na ta znamení čekají (a takových je mnoho – velké zástupy), ty určitě osloví…

Jak na to?… Na jedné přednášce o buddhismu vyprávěl přednášející buddhistický mnich, že buddhismus není náboženství, ale životní styl. A tak mám za to, že s křesťanstvím je to stejné. Pokud se nám křesťanství stane také životním stylem, nejen náboženstvím pro nás samotné, ale životním stylem, to znamená – nebudeme o křesťanství jen mluvit, ale budeme žít jako křesťané, to znamená jednat jako Ježíš, pomáhat bližním, nemocným, hladovým, nebo se o to alespoň v rámci možností budeme snažit, a budeme-li umět odpouštět tak jako Bůh odpouští nám, musí se to přeci odrazit i v tom, jaká znamení nás budou doprovázet. Jde jen o to, abychom se uměli upřímně radovat z toho, co jsme od Boha dostali, a tyto dary uměli také rozdávat dál lidem, kteří po tom také touží, lidem kteří žízní, hladoví, jsou nemocní, samotní, nezajímavý, bezcenní a žijí na okraji společnosti.

Viditelná radost křesťana z Boží milosti v tomto světě, jakákoliv pomoc bližnímu, každý projevený soucit, empatie, každé odpuštění, každé jednání v upřímné lásce, to jsou pro tento svět nejen jasná znamení, ale i zázrak, který má stejnou sílu a moc jako zázrak, který je svědectvím z Písma.

Byla by velká škoda, kdybychom my následovníci Krista se stali jakousi překážkou přístupu lidem k Bohu, a potvrzovali tím myšlení těch, kteří říkají: „Jistě bych se stal křesťanem, ale kdyby nebylo křesťanů.“

Amen!

Slovo poslání: Mt 12, 34b-37