První čtení: 1S 21, 2-7

Základ kázání: L 6, 1-5

„Syn člověka je pánem nad sobotou.“ Nicméně musí to být odpovědné poslání, být pánem soboty, neděle (větru, deště)… Ani se dvakrát nedivím farizeům, když si raději odpočítali přesný počet kroků, jež lze o šabatu ujít. Kdo nic nedělá, nic nezkazí… A nezkazit konkrétně odpočinek tím způsobem, že nic nedělám – to nezní na první poslech jako zavádějící pojetí. Výzva být pánem nad sobotou oproti tomu působí podobně náročně jako: „naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.’“ Inu, „panovat“… Ale jak, aby člověk vše živé, co se na zemi hýbe, nevyhladil a nevydrancoval? Jak nad veškerým nepřeberným a nepochopitelným stvořením vládnout s láskou a úctou – jako sloužící Kristus? A stejně nesamozřejmé zůstává poslání pána nad sobotou!

Den, který pro všechny Židy znamená zcela výjimečnou fázi týdne. I Ježíš šabat vnímá jako nebývale slavnostní příležitost; K oslavě Boží, popřípadě Božího obrazu ve druhém člověku. Vždyť právě proto Ježíš neustále v sobotu uzdravuje a odpouští hříchy o sto šest! Chce všechny naše rozbité obrazy Boží poskládat, aby už nic nemuselo společné hostině bránit. Jestliže dělat v tomto dni vůbec něco – ať už mnout rukama zrní, uzdravovat či uzdravit se – pak vesměs proto, aby se člověk dostavil na oslavu co nejživější.

Pokud jde o samo mnutí zrní, tento druh paběrkování byl tehdy na cizím poli povolen. Problém pro farizeje představovalo proto, že šlo o jakousi mikrosklizeň. Větřili zde již náznak práce. Kristus však odpovídá, že zdaleka nutně neuškodí, jestliže znamená přímou cestu k neproskučení svátečního dne hlady. Připomíná přitom starý příběh o Davidovi a jeho družině, když jedli posvátné chleby. Ježíš klade důležitý důraz: „A to byly chleby, které nesmí jíst nikdo, jen kněží.“ Dá se říct, že jako věřící se podílíme na Kristově kněžství. V jeho Duchu se stáváme spolupanovníci i spolukněží nad sobotou – a to je velká svoboda i velká odpovědnost, když nám je takto sobota svěřena…

Jakými způsoby můžete právě vy proměnit neděli v nesamozřejmou slavnost? S jakými lidmi? Co všechno podniknout? Od čeho odpočinout? Jakou posilu na cestě k tomu přijmout? Co třeba zdánlivě nezaslouženého neodmítnout? A z jakého jha tyranie se nechat vyvést?

Verze čtvrtého přikázání z Páté knihy Mojžíšovy staví na argumentu, že důvodem soboty je památka vysvobození z egyptského otroctví. Proto si svobodu vděčně střežme.

K textu dnešního čtení patří zajímavá varianta, kterou máme v Bibli jako poznámku pod čarou. Jde tedy jenom o jednu z verzí starých textů Lukášova evangelia. Připadá mi dost aktuální, proto ji budu citovat. Následuje po Ježíšových slovech: „Syn člověka je pánem nad sobotou“ a zní:

„Téhož dne uviděl, jak kdosi v sobotu pracuje. Řekl mu: ‚Člověče, víš-li, co činíš, jsi blahoslavený; nevíš-li, jsi prokletý a přestupník zákona.‘“

Textové varianty v Bibli jsou někdy zajímavé právě proto, že stojí na kraji – dotýkají se hraničních poloh života víry. Myslím, že zmíněná poznámka pod čarou se hodí vyzvednout nad čáru zvláště dnes, kdy mnozí jednají v neděli přes čáru. Většina lidí si dnes asi láme se svěcením neděle hlavu méně než naši předkové. A obecně nás častěji znervózňuje pocit hektičnosti ve společnosti. Nemůžeme se leckdy zbavit dojmu, že k tomu člověka doba přímo nutí. Na druhou stranu, my jsme ta doba.

Workoholismus je dnes běžnější fenomén. A mnohé firmy se s člověkem vůbec nemazlí. A když člověk zrovna není v práci, dohání všechno, co doma nestihl přes týden… A – připadalo by mi vrcholně nedůstojné kázat o oněch, kdož jezdí o víkendech na rodinné výlety do nákupních center… (Spíše se velmi utěšuji nadějí, že i na těchto místech Kristus snad hledá své ztracené ovce. Ostatně někteří zde proto chtějí organizovat misie i budovat modlitebny. Kaplan nákupních center by mohl posloužit podobně jako nemocniční kaplan.)

Ale vraťme se k lamentování nad nedostatkem času! Samozřejmě že někteří lidé nemají prakticky na výběr, co se trávení víkendů týče. Člověk, jenž musí v neděli nastoupit dvanáctihodinovou směnu v nezbytném zaměstnání, pravděpodobně ví, co činí. Všem těmto lidem Bůh slitovně přeje sváteční chvíli přes týden. A také, aby se dostali na bohoslužby, když jim to zrovna vyjde.

Proto spíš v jiných situacích znějí s velkou naléhavostí slova: „Člověče, víš-li, co činíš, jsi blahoslavený; nevíš-li, jsi prokletý a přestupník zákona.“ Vždyť sobota je Ti nebízená jako vítaná pomoc, vždyť: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ Aby sis našel čas na život, nikoli na smrt. A koneckonců, i kdyby člověk už žádný čas na život neměl, ale vyhradil si třeba alespoň půlhodinku na modlitební ztišení, prozřel by možná přece jen, že minimálně jedna z jeho nekonečně zaměstnávajících aktivit je víceméně zbytečná…

Pokud se však naše společnost téměř úplně odnaučí zastavovat a ztišit, Hospodin ji pak může soudit jako celek. Připomínáme spíš ideál Izraele, nebo spíš konzumní Egypt? Nemluvě o společnosti sodomské, o níž jsou psána podnětná slova v knize Ezechiel:

„Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala. Povyšovaly se, páchaly přede mnou ohavnost, a tak jsem je odstranil, jak jsem uznal za vhodné.“

Sytost chleba, pýcha a sebejistý klid – souběh těchto jevů v naší civilizaci zřejmě hrozí.

Sytost chleba poměrně nebývalá – avšak podobně jako v Sodomě ne všichni na přebytky chleba mají dost peněz; Nemluvě o nepoměru vůči obyvatelům méně vyspělých zemí, z jejichž pracovních sil ovšem v rámci globální provázanosti ekonomiky přece jen do jisté míry těžíme. Což může snadno souviset s dalším sodomským rizikem: „Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala.“

A potom ten „sebejistý klid“, který se ovšem snadno promění v neurotický neklid v rámci té víkendové uspěchanosti… A také při představě, že by mi někdo kus chleba mohl vzít.

A pýcha – může vést mimo jiné k tomu, že se člověk začne jako svévolný, despotický pán nad sobotou. V posledku jako otrok vlastní tyranie…

V kontrastu se zmíněnou sytostí vnímáme Davidovu vyhladovělost, když požádal o posvátné chleby. Jedl pak se svou družinou posvátné chleby – zatímco dnešní hektický člověk mnohdy nevnímá nic posvátného ani na obyčejném chlebu. Zatímco David s družinou mohli u tohoto jídla prožívat posvátnou bázeň a být za něj velmi vděčni. A snad oproti sodomské pýše velmi pokorní při té příležitosti. Ani Kristovi učedníci nežili náročně ve chvíli, kdy se spokojili s mnutím klasů, a přesto snad nikoli méně šťastně než průměrný současník.

I mezi námi ve sboru existují lidé, kteří si musí na chleba vyloženě šetřit, a tak jeho cenu dovedou náležitě docenit. A těm z nás, kdo užíváme větší hojnost, může právě neděle a svátek posloužit k zastavení. Uvědomíme si opět, co všechno nesamozřejmého máme. Jak mnoho jsme obdarováni. Jak s těmi poklady co nejušlechtileji nakládat – jako Kristovi spolupanovníci a spolukněží. Jako posvěcené dary je přijmout a v pravý čas je sdílet, podělit se o ně.

A tak je dobře, že se dnes na těchto bohoslužbách opět na chvíli zastavujeme. Dostaneme za chvíli malý krajíc chleba a hlt vína, a půjde v tu chvíli o to nejvzácnější, co můžeme dostat.

Slovo poslání: Žd 4, 11-16