První čtení: Dt 24, 10-22

Základ kázání: Mt 20, 1-16

Před Ježíšovým vyprávěním doznívá ještě otázka, kterou mu položil apoštol Petr. Zeptal se totiž: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ Ježíš mu vzápětí odpověděl, že dostanou třeba stokrát tolik, a navíc usednou na nebeské trůny a budou soudit dvanáct pokolení Izraele… Slyšeli jsme to na bohoslužbě před několika týdny.

Člověk se přirozeně ptává, co za to. A nemusí se bát, že s Kristem ostrouhá. Vždyť Bůh neustále obohacuje. Ale nezapomínejme, že člověk se nejen rád ptá, co za to, ale také se rád srovnává s ostatními. Ptává se také, oč je na tom lépe, ba ptá se, oč na tom druzí jsou hůř než on. I pod rouškou zbožnosti se člověk umí vyžívat v pocitech nadřazenosti.

Apoštol Petr i další zasloužilé údy církve si možná potají myslí, že mají větší hodnotu než jiní. I v dnešní církvi někdy zavládne podobná atmosféra: Atmosféra, v níž nejvěrnějším a nejosvědčenějším členům sboru začne být každý nově příchozí podezřelý. Natož když někdo se chová nápadně opožděně, nápadně mimo, když přichází na vinici evidentně pozdě a nestihne se dát pořádně do práce dříve, než padla… Čím více v církvi převládá pocit zasloužilosti, tím napjatější může zavládnout atmosféra.

A proto vypráví Ježíš podobenství – o dobrém hospodářovi… Je asi nejlepší soustředit se při poslechu hlavně na toho hospodáře – Hospodina. Rozmary dělníků nejsou pro nás tak důležité jako podivuhodný Pán vinice. Ale jaké jsou jeho podnikatelské plány? Pochválili by ho současní vrcholoví manažeři? A jak ten Pán pečuje o mezilidské vztahy na pracovišti? Proč dělá zrovna to, co dělá? Oč přesně usiluje?

První podivuhodný rys hospodáře spočívá v jeho neúnavnosti, s jakou své zaměstnance shání. Poprvé vyjde hned ráno a potká dělníky; pravděpodobně dobře připravené, motivované, bezproblémové, na vrcholu sil, na první pohled se vyloženě hodící na práci. (Sice se ani o těch prvních nedozvíme, jak poctivě svou práci odvedou doopravdy, ale nechme tu otázku protentokrát plavat; jakož ani podobenství ji neřeší.) Hospodář s nimi smluvil denár na den. Denár je dobrý, slušná denní mzda. Základ, jenž člověk k životu potřebuje. Podruhé najde hospodář dělníky v devět. S těmi už nesmlouvá. Slíbí jim prostě, co bude spravedlivé. Jak vy byste si představili spravedlivou odměnu pro ty další? Co to je spravedlnost? Podle čeho ji měříme? A k čemu je vlastně ta spravedlnost dobrá? … Asi bychom se shodli přinejmenším na tom, že i ti dělníci najatí okolo deváté mají nárok na docela slušnou odměnu. Vždyť stráví většinu dne v práci… Náš dobrý hospodář tedy už sehnal dvě slibné, motivované party dělníků… Normální zaměstnavatel by snad už pomalu přestal shánět… Proč však náš dobrý hospodář chodí na tržiště dokola – i ve tři hodiny, i v pět? Koho si myslí, že ještě najde? Je na té vinici tolik práce, že se to ani nedá stihnout? Žeň mnohá, dělníků málo? Ale i kdyby bylo práce nekonečně, nedomníval by se průměrný zaměstnavatel pomalu již, že dělníci zevlující na tržišti v pět budou možná často pěkní exoti? Nestranil by se jich někdo raději, v domnění, že mu chod pracoviště podryjí? Našemu velkorysému hospodářovi jde asi velmi o všechny ty lidi. Lidi jsou pro něj neméně důležití než ta práce.

Na jeho otázku, proč tam tak nečinně stojí, poslední zoufale odpověděli: „Nikdo nás nenajal.“ Pročpak je nikdo nenajal? Byla to náhoda? Schovávali se někde? Vypadalo moc slabě, ba nemocně? Zkomplikoval se jim den natolik, že až do této chvíle nedokázali stanout v pravý čas na pravém místě? Nedokázali se prodrat? A nezazněla v jejich odpovědi i výhrada vůči hospodářovi: „Nikdo nás nenajal, proč jsi nám nedal vědět dřív?“ Jakým pravítkem zde měřit spravedlnost? Vlastně si musíme připustit, že do celé záležitosti beztak nevidíme… A hospodář jim řekne prostě: „Jděte i vy na mou vinici.“ Neskonalé plus pro ně, že i jejich čas přišel. A převeliké plus pro ně, že opravdu jdou. Ještě že nabídku úplně neignorovali. Ještě že jí už nepohrdli nebo ji zmateně nepřeslechli, ale i oni se seberou a na tu vinici fyzicky dojdou! A lepší je přijít tam pozdě než vůbec.

V podobenství už nezazní ani zmínka o tom, jak kvalitně pracovali ti poslední. Podobně jako tam není zmínky o tom, jak kvalitně pracovali ti první. Věřme, že všichni pracovali nejlépe, jak uměli. (Člověk může vždycky dělat to nejlepší, co sám umí, a nesrovnávat se přitom s ostatními.)

Namísto porovnávání práce dělníků se vyprávění točí okolo dalších nezvyklých eskapád hospodáře. Nastává nezvyklá organizace výplat. Hospodář řekne správci: „Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!“ Proč má tak okatě vyplácet od posledních k prvním? Hospodářovi by přece mohl dopředu tušit, jak si tím naběhne. Není to zbytečné? Nepůsobilo by diplomatičtěji uklidit poslední mezitím někam stranou, a dát jim ten vysněný denár až nakonec, zatímco první půjdou už spokojeně domů? Nač exhibice? Možná se hospodářovi jedná o zážitkovou pedagogiku? O pedagogiku království nebeského; Možná se právě předvádí v praxi to, o čem apoštol Pavel píše: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: (…) co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ Hospodář možná postupuje tak, aby to i ty první zaujalo, aby i oni přehodnotili své postoje…? Anebo ani o zážitkovou pedagogiku nejde, ale jde opravdu čistě o ty poslední…? Patří to snad přímo k etiketě – k dobrým mravům a k bontonu království nebeského, že od posledních se začíná? Jako když vpustíte do dveří nejprve ženu? Anebo jako když mají větší firmy zaměstnávat i postižené – což ostatně dokazuje, že zákonitosti království nebeského se víceméně vepisují i do našeho zákonodárství… Patří to tedy k dobrému nebeskému chování, že se těm posledním dává přednost?

A možná – a to už je vyloženě fabulace, ale stejně ji mám potřebu říct: Možná by hospodář mohl mít i jiný důvod k prohození pořadí… Možná lze mezi těmi posledními najít i takové zoufalce, kteří by z dlouhé fronty pološíleně utekli dřív, než by na ně došla řada… Zoufalci, kteří už ani na výplatu nevěří. Nevěří, že se k nim svět ještě zachová dobře… I jejich víra v dobrého hospodáře visí na vlásku… Čekají už jenom kopance, podrazy a facky. Budiž to řečeno alespoň teoreticky. Alespoň na okraj jakožto upozornění na psychologii některých posledních…

Záležitost těch posledních už ale mezitím hospodář zpracoval… Větší vrásky mu nakonec přidělají paradoxně ti první, ti bezproblémoví: „Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘“ Těm prvním to prostě už připadá nespravedlivé… Pocity nespravedlnosti provází lidstvo už od kolébky. Už malé dítě ostřížím pohledem monitoruje přístup rodičů k sourozencovi, a každou chvíli zaprotestuje: „To je nespravedlivé!“ Pocity nespravedlnosti se vkrádají neúnavně… I věrní členové společenství mohou mít chronický pocit, že jim chybí víc uznání, víc pozornosti, víc zadostiučinění. Je ale zajímavé, jak se představa spravedlnosti postupně obrátila těm prvním v hlavě. Oni už neřeší, zda sami dostali dost. Řeší už jen, zda dostali víc než ti druzí. Oproti druhým si přáli být zvýhodněni. Vlastně si přáli, aby ti druzí byli znevýhodněni…

Hospodář však žádnou chybu neudělal, když dal těm prvním denár, na kterém byli od začátku domluveni. Dostali tolik, co potřebují. Hospodář naopak udělal něco navíc, když dal to potřebné i těm druhým. Z vlastního majetku velkoryse rozdal. Jenom ten hospodář opravdu tratil. A teď ještě čelí kritice.

Někoho z vás snad napadne námitka, že podobenství působí pro ty první demotivačně. Nedostanou nic navíc, tak proč se zvlášť namáhat? K tomu lze dodat, že jiná Ježíšova podobenství se spíše věnují té motivaci. V podobenství o hřivnách ten, který investoval deset hřiven a získal dalších deset, převezme vládu nad deseti městy… Ten, kdo svou hřivnu zakopal, však v nejumírněnější verzi podobenství nezíská nic… (L 19, 11-27) A jak Ježíš odpověděl Petrovi: Ten, kdo se pro Krista všeho vzdává, dostává následně stokrát tolik. Což není málo! Motivaci se tedy Ježíš věnuje v jiných výrocích. Podobenství o dělnících na vinici však odpovídá na určitý konkrétní postoj, konkrétní vztahový problém. Objasňují jej následující hospodářova slova.

Hospodář nyní posmutněle odpovídá: „‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘“

Poslední otázka představuje výzvu k zamyšlení: „Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“

Závidí občas i naše oči, že Hospodin je dobrý?

Závidí občas i naše oči, když vidíme, že se děje něco dobrého?

Závidí občas i naše oči, když třeba vidíme, jak někdo se zachová dobře i vůči lidem, jimž to my osobně nepřejeme?

A jaké jsou ty naše představy o spravedlnosti? Podle čeho ji měřit? Například farář Marian Kuffa, který se dlouhodobě věnuje i lidem na okraji, říká: „Nemiluj člověka podle velikosti zásluh, ale podle velikosti potřeb ho miluj!“

A fakt je, že pouhou milostí jsme spaseni.

Slovo poslání: 1K 9, 19-27