První čtení: Ex 1, 8-2, 10

Základ kázání: Mt 2, 1-23

Připomínku mudrců od východu si asi asociativně spojíme s hezkou vánoční atmosférou. Ale jak napjatá nálada tehdy panovala na Herodově území… Ježíš už od narození neměl na růžích ustláno. Stejně tak Marii s Josefem problémy spíše přibyly, když jim Mesiáš vstoupil do života. Opravdu není zaručené, že člověku starosti automaticky ubydou, když Krista přijme. Je ovšem fascinující, jak elegantně Bůh proměňuje i navýsost krušné cesty věřících v požehnané. Stávají se z nich procházky suchou nohou uprostřed moří. Oproti tomu Herodova cesta nepůsobí příliš slavně. Přestože Herodes vůbec neopustil výsostné pohodlí paláce. Navenek neopustil, ale ve skutečnosti utíká, bloudí, ztrácí se. Bojí se o vlastní jistoty, pohodlí, postavení. Hluboko uvnitř se bojí Božího soudu, a kvůli své pokřivenosti i Mesiáše samotného. Herodes skrytě utíká, i když se nikam nehne. Sám přidělává problémy, i když mu nepřibývají. Josef a Marie naopak zůstávají s Ježíšem na pravém místě, přestože se z nich stali uprchlíci.

Ježíš je samozřejmě hlavním hrdinou našeho příběhu. Narodil se až po krk do našeho světa. Vystupuje zde v celé své zranitelnosti. Zůstává hlavním hrdinou – ale momentálně s tváří nemluvněte. Nemohli bychom se proto v daný okamžik doptat, jak situaci vnímá…

Stálo by asi za to vést interview s Josefem. On musel aktivně jednat a operativně měnit kurz.

Josefe, jak uplynulou životní kapitolu hodnotíš? Nemohls otálet. Musel ses spoléhat na jednotlivá Boží oslovení, která se v průběhu času měnila. Odpovídals i za ostatní. Musel jsi s nimi vykročit do neznáma. Riskovat. Nakolik tě to stresovalo? Jak sis připadal? My si o vás už ze závětří čteme, že jste se dostali do Egypta, aby se splnilo prorocké slovo: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Vidíme váš příběh v Bibli elegantně uspořádaný. Ale připadali jste si tehdy s Marií jak uprostřed prorockého zaslíbení? V období, kdy člověk dohlédne přibližně na krok dopředu. Kdy vidí světlo orientující přibližně za první roh… Nám možná připadá jako tvá zásadní výhoda, žes dostával instrukce ve snech. Připomínáš tím svého starozákonního jmenovce, patří to asi k vašemu naturelu. Ale na druhou stranu je pravda, že každý kdo hledá, najde. Každý, kdo hledá, najde svým způsobem Boží vedení alespoň na krok dopředu. A zároveň může každého asi přepadnout pokušení promnout si oči a přemýšlet, zda se nenechal vést přeludem. Josefe, nezapochyboval jsi o smyslu svých snů ani jednou? Nebo se liše ptám a zůstal jsi skutečně vnitřně pevný,  s vědomím důležitého poslání? Každý, kdo naslouchá, zaslechne také biblicky znějící vysvětlení. Ale k tomu všemu potřebuje ještě odvahu vykročit do neznáma. Josefe, jak ti tehdy bylo? Na zamotané cestě, ne zrovna přímočaré. Později jste se měli opět vrátit do Izraelské země, jak ti bylo doslova v dalším snu řečeno. Samotné pojmenování země Izraelská už asi tehdy vyznělo spíš archaičtěji, majestátně, starozákonně. Ve tvé současnosti se už zdejší území oficiálně nazývala jinak. Vrátit se z Egypta do země Izraelské – opět spíš náznak, že ožila dávná proroctví, než souřadnice podle GPS. Nevěděls, kam se přesně vydat. Bál jsi se vrátit do Judska protože tam vládl Archelaos. Další z dynastie Herodů… Syn, jenž svým pojetím vlády otce nezapřel. Musel jsi postupně dopátrat, kam vlastně jste vedeni. Uprostřed cesty a zároveň nejistý, kam vykročit v příštím okamžiku. Jak sis tehdy připadal?

Nasměrováni dalším oslovením jste s vydali do Galileje. Usídlili jste se v Nazaretu. Opět prý, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: Protože Ježíš bud nazván Nazaretský. Přišlo Ti něco takového na mysl, když jste se usazovali v bezvýznamné obci? Navíc dnešní odborníky mate, že v Bibli nikde předtím nenajdeme o Nazaretu ani zmínku. Co má tím pádem znamenat, „řečeno ústy proroků“? Spíš další zatemnění než projasnění. Zdvojnásobená hádanka. Někteří o trochu odvážněji domýšlí, že jméno Nazaret zní dost podobně jako hebrejské Necer či aramejské Nacra, což znamená výhonek. V Izajášovi čteme: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ Poté, co Herodes nadělal v Izraelské zemi paseku jak egyptský faraon. V ústraní roste Ježíš – výhonek nové budoucnosti. V té zastrčené, na pohled bezvýznamné obci. V jakémsi Výhokově. Jak sis Josefe připadal, když jste se teprve usazovali v Nazaretu? Cítil ses jako uprostřed slavných, prorockých zaslíbení? Možná sis alespoň už trochu oddechl, viď.

Josefe, zdá se, že bys souzněl s různými lidmi, kteří vidí přibližně na krok dopředu. A odvažují se alespoň tento jeden krok učinit. Myslím, že by sis rozuměl s různými lidmi, jejichž krušné a nezáviděníhodné situace zazáří z odstupu jako nezaměnitelně požehnané.

Ukazuje se navíc, že někdy právě ty bizarní komplikace, které člověku mohou v tu chvíli vyloženě vadit, k příběhu nezbytně patří. Dostali jste se do Egypta, k této zemi měl Izraelec odnepaměti dost rozporuplný vztah. Museli jste se stát tamními uprchlíky. Nepřipadali jste si tehdy s Marií trochu vykořeněně? My přitom z odstupu čteme, že šlo o vaše pravé místo. Epizoda vašeho pobytu zde dala naprostý smysl v duchu proroctví: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Ježíš už tehdy odžíval klíčové etapy izraelských dějin na vlastní kůži. Rekapituloval historii celé své země a celého rodu. A znovu na ni navazoval… Egypt v malém. Poušť v malém. Procházel izraelskými dějinami cestou hlubšího, spásného přehodnocení. Výhonek budoucího, jenž přijal za vlastní prastaré kořeny. Ostatně také my musíme po svém zápasit s rodokmeny, s navracejícími dědičnými zátěžemi i příležitostmi. Ježíš nám také v tomto směru prošlapává cestu. Člověku v tu chvíli připadají podobné zápasy jako zatracený úděl. Ztrácí se, ptá se: „Proč zrovna já?“ Přemýšlí, jak k oné zamotané životní cestě přišel. S Ježíšem se však i kříž promění v požehnání; což se mělo též v Josefově případě prokázat.

Josefe, myslím, že sdílíš podobnou zkušenost se všemi, kdo se ubírají po spletitých cestách. V obdobích, které nejprve připomínají spíš epochální průšvih než epochální požehnání. Bez Krista by také epochálním průšvihem zůstaly. Kristova přítomnost nám pomůže uspořádat zmatené poměry natolik, že začnou působit neočekávaně harmonicky, a dokonce v nich zbyde dost místa na prorocká vysvětlení.

Josefe, a co bys řekl těm, kteří se ptají, kde vůbec Bůh je v tomto světě? A proč prý dopustí takové bezpráví? Herodes si klidně přebývá za po zuby obrněnou zdí, v uvozovkách klidně. Nechává raději zahynout x dětí najednou, než aby se smířil s životem jednoho, které mu již nyní nahání strach. Někoho napadne otázka, jak vůbec Bůh může dopustit takové příkoří. Někdo má chuť se urazit a otočit se k Bohu zády. Co bys mu na to, Josefe, odpověděl?

Jaká je tvoje zkušenost s Bohem v danou chvíli? A doprovázel tě koneckonců nejen v andělských instrukcích. Byl s tebou také přímo v novorozeném Ježíšovi… Jaký by mělo koneckonců smysl, otočit se zády k novorozeněti? Josefe, asi i to tě s Marií drželo nad vodou nad vodou – že jste ochraňovali Zachránce.

Ten křehký, zranitelný Ježíš (nikoli ocelová moc Herodů) osvobozuje k nejodvážnějšímu pohybu.

Slovo poslání: Žd 2, 10-18