První čtení: Iz 49, 1-13

Základ kázání: Sk 16, 9-15

 

Slyšeli jsme o dalším misijním úspěchu, o úspěšné cestě šíření evangelia do další země. Ale stojí za pozornost, že k této úspěšné cestě nedílně patřily i předcházející překážky a komplikace. A že ty překážky do cesty kladl sám Duch svatý. Očekávali bychom možná spíš nějaký jednoduchý příběh typu: Všude, kam Pavel chodil, kázal o Ježíšovi, a lidé se obraceli k víře. Bible však není leták propagující křesťanství podle šablony. Dosvědčuje nám skutečnost v celé její složitosti, s různými paradoxy a s nečekanými zvraty. „Poněvadž jim Duch svatý zabránil zvěstovat Slovo v provincii Asii, procházeli Frygií a krajinou galatskou. Když přišli až k Mysii, pokoušeli se dostat do Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil.“ Zvláštní vyprávění – o tom, jak Duch svatý sám bránil v misii. Ale určitě souzní i s některými našimi zkušenostmi. S momenty, kdy jsme plánovali nejlépe, jak jsme uměli, a přesto jsme zjistili, že tudy cesta nevede. A následně jsme byli třeba i úplně nečekaně zavanuti někam jinam. Jak vyjadřuje též lidové přísloví: „Člověk míní, Pán Bůh mění.“ Totéž se dělo i apoštolu Pavlovi. Člověk si někdy sice připadá nemožně, když jeho původní plány jdou vniveč. Ale třeba se tak děje z dobrých důvodů; aby se člověk posunul někam, kde jeho přítomnost dostane tím větší smysl.

„Prošli tedy Mysií a přišli k moři do Troady. Tam měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: ‚Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!‘ Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium.“ Někdo z vás si možná pomyslí: No jo, ale ten Pavel to měl jednoduché. Měl Boží vůli naservírovanou v různých viděních a zjeveních. Ale podle čeho se máme orientovat my, obyčejní lidé? Nechám teď stranou diskuzi teologů, nakolik lze číst knihu Skutků apoštolských jako literaturu faktu – jakožto historickou literaturu v dnešním slova smyslu – a nakolik obsahuje třeba i nějaké legendární prvky, o kterých bezpochyby také můžeme věřit, že jsou inspirované Duchem svatým, ale které zároveň dokládají i jiný přístup k záznamu historie v tehdejší době… Uvažuji dál o výpovědi našeho dnešního čtení přímo. Ale nemyslím si, že by se Pavlova zkušenost zas tak výrazně lišila od té naší. Pavel byl stejný člověk jako my. Když hledáme Boží vůli, rozhodujeme se podle nejrůznějších podnětů. V první řadě se člověk samozřejmě může modlit, ale neprožije vždy jasnější vědomí Boží odpovědi. Často se prostě jen normálně zamyslíme, co by bylo dobré udělat dál. A pak se nám v těch šťastnějších případech potvrdí, že naše úvahy dávaly smysl. Jindy však člověk může prožít i nějakou mimořádnější formu oslovení. Může být zasažen obrazem, který se objeví před jeho vnitřním zrakem. Anebo výjevem ve snu. Vjemy, které jdou mimo rozum, ale o nichž se také ve šťastnějších případech potvrdí, že korespondují s Boží vůlí. A nemusí jít ani o očividný zázrak, o jasnozřivé vidění nebo jasnovidý sen. Koneckonců ani v dnešní kapitole Skutků apoštolských nečteme, že apoštol Pavel toho svého Makedonce z nočního vidění pak doopravdy v Makedonii potkal. A potkal tam určitě mnohé jiné lidi, kteří se mu v předchozím vidění neobjevili. Ale je fakt, že do celkové mozaiky lidského hledání může zapadnout i takový zvláštní prožitek – vnitřní obraz či živý sen. Dodám teď jednu osobní vzpomínku, ač nevím, nakolik se to hodí: I mně samotnému pomohl v rozhodování, jestli nastoupím jako jáhen v Chomutově, mimo jiné i živý sen. Asi i protože bývám dost nerozhodný, a tak potřebuji popostrčit z více stran. A tehdy před nástupem do sboru se mi živě zdálo, že stojíme s Jirkou Švancarem, s Helgou (s nimiž jsem se tu již předtím seznámil) a snad ještě s někým uprostřed temné noci před sborovým domem a vedle nás teče nadměrně znečištěná Chomutovka, skutečně dehtová, černá jak bota. A Jiří Švancar mě v tom snu poprosil, jestli bych to tu pomohl pročistit. Upřímně nevím, nakolik jsem tomu povolání do dnešního dne dostál a nakolik jsem ho promrhal. Chci jen říct, že zmínku o Pavlově nočním vidění Makedonce považuji i na základě té své zkušenosti za výpověď docela normální, nepřipadá mi jako scifi. Ale je taky fakt, že samotný sen za člověka nic nevyřeší. Záleží pak zase na bdělém uvažování a na dalším rozhodování – vědomém a odpovědném, zdali si člověk i svoje mimorozumové zkušenosti vyloží smysluplně. Tehdy na základě Pavlova vidění usoudili, že je volá Bůh, aby kázali evangelium v Makedonii. A další vývoj událostí jim dal za pravdu. A tak se zpětně potvrdilo, že i to zmíněné Pavlovo vidění bylo inspirované Božím Duchem.

A připadá mi stále inspirativní, co se v tom vidění odehrálo za rozhovor. Pavel vzal vážně volání neznámého, volání z jiné země: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ Přestože s Makedonci do té doby neměl nic společného. Už v tomhle základním Pavlově životním nastavení spočívá ohromná síla. Pavel nechápe víru v Krista jen tak, že by si řekl: „Bohu díky, že já se mám dobře a že už správně vím, jak se věci mají, na rozdíl třeba od tamtěch Makedonců.“ Naopak, Pavel přijímá i potřeby neznámých lidí za své. Přijímá i jejich nouzi za svou. A přijímá pomoc cizímu národu za svou vlastní odpovědnost. Stejné téma se stále vrací i v naší současné církvi. Vždy, když nám dochází, že nevěříme jen kvůli sobě. Nechodíme na bohoslužby jen kvůli vlastnímu duchovnímu uspokojení. Duch Kristův nám rozšiřuje obzory. A vyjevuje hledání, potřeby, volání dalších lidí. Potřeby v celé jejich šíři – i duchovní – což také stojí za pozornost, že Pavel se svými spolupracovníky pochopili volání o pomoc jako volání po zvěstování evangelia. Neuvažujeme v dnešní době někdy až příliš prakticky? – Nevšímáme si někdy výhradně volání o pomoc těch, kdo potřebují najíst, zařídit všední povinnosti nebo zachránit holý život? Taková pomoc je samozřejmě vrcholně důležitá. Ale i dobré slovo může být životně důležité. A zprostředkování evangelia potřebuje současná doba neméně než tehdejší; „je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří“, jak rovněž apoštol Pavel napsal. Nemusí jít o misii formou slovního nátlaku a násilí, jež posluchače někdy právem odrazuje… Ale ten Kristův životní náboj, jenž vůbec dělá evangelium evangelium, je pro svět bezpodmínečně potřeba. Člověk může fyzicky přežít, mít dostatek potřebných věcí a splnit nejrůznější povinnosti. (Ani ta obchodnice Lydie, o které jsme dnes slyšeli, patrně hmotně nestrádala.) Ale až důvěra, láska a naděje Kristova dodají životu ten pravý smysl.

Apoštol Pavel se svými spolupracovníky brali zvěstování evangelia stoprocentně vážně. Tehdy po Pavlově vidění se vydali do Makedonie bez váhání, což je samo o sobě fascinující. Odvážili se obratem znovu vykročit do neznáma. Učinit další kroky víry. Pro dobro lidí, s nimiž do té doby neměli nic společného.

Ale neméně odvážný pohyb víry vykonala obchodnice Lydie, kterou v Makedonii potkali. Přestože na rozdíl od apoštola Pavla nepodnikla žádnou zámořskou cestu, z vnějšího pohledu zůstala na místě. Ale odvážila se vyslechnout apoštolské zvěstování. Nechat se pokřtít s celým svým domem. A přimět i Kristovy učedníky, aby u ní doma pobyli. Zřejmě tak u sebe doma i založila první místní církev. Lydie prokázala suverenitu víry tím větší, že to byla žena. Nebylo tehdy obvyklé, aby se žena projevovala tak samostatně. Ani aby komunikovala s cizími muži, natož aby je zvala k sobě domů. A samozřejmě založit u sebe doma církevní sbor, to znamenalo projev vrcholné svobody.

Víra v Krista nám umožňuje tvořivě nacházet cesty ke druhým lidem – a třeba i daleké cesty. Daleké ať už fyzicky – ze vzdálenějšího místa, anebo daleké vnitřně – když je potřeba překročit větší mezilidské vzdálenosti. A víra v Krista nám umožňuje také tvořivě přijímat druhé lidi, kterým Duch Boží otevřel cesty k nám. A kteří k nám přicházejí třeba i zdaleka – ze vzdálenějšího místa, anebo musejí překonávat větší mezilidské vzdálenosti… Cesty k šíření evangelia. I cesty k utváření vzájemného společenství.

 

Slovo poslání: Fp 1, 3-11