První čtení: Kaz 3, 1-15

Základ kázání: L 5, 33-39

Vystihnout vždy pravý okamžik. Přijímat včas, co přichází. Nebát se otevřít životu v plnosti. Nevytěsňovat ani smrt. Kdo umí lépe žít, lépe umírat umí – a naopak. Kdo pláče nad ztrátou, uvědomuje si jasněji bohatství všeho, co zůstává – a hloubku naděje, již v Kristu máme…

Vystihnout v každé době pravý čas. Hovořit, když je o čem. Občas raději mlčet. Setkat se při každé obohacující příležitosti. Nemuset na sobě závisle viset. Neprocházet se vztahy jako slon porcelánem. Osvobodit se od touhy zakonzervovat uplynulé svátky. Nemuset dohánět všední dny o nedělích. Nesnažit se za každou cenu balzamovat vztahy toho času vyprázdněné. Zatímco Pán už přichází jinudy, jinak, skrze jiné. Případně skrze ty samé, leč překvapivě jinak než kdy předtím.

Ve chvílích ztráty nemuset nic potlačovat. Dát volný průchod očistným slzám. Připustit i rozpornost a tíhu temných období – a zároveň nepřestat toužit po tom, aby i ony byly naplněny Božím smyslem, tím nejlepším vínem nakonec. Umět i s druhými sdílet zármutek. Nešlapat po jejich štěstí… Moci se ze srdce radovat spolu, neboť „všecko, co mám, je tvé.“

A v Kristu jsme všichni dostali darem největší důvod k radosti. Obraz svatby to vystihuje. Bůh si nás bere. Skrze Krista nám slíbil naprostou nejzazší věrnost v dobrém i ve zlém. A skrze všechny milované stále obnovuje svatební slib. „Stárne láska jako víno“…

Ruku v ruce s tím však nepřestáváme plakat pro Kristovu smrt, když na to přijde. Pro Boží lidskou smrt, pronikající ještě s příšernou setrvačností ze tmy velkého pátku. A když nám umře někdo blízký, připomíná se i tím obzvlášť naléhavě Kristova smrt. I z obětí různých světových masakrů krvavě prosvítá Kristova trpící tvář.

Když se zde vrátíme ke Kristovým slovům o učednících, kteří se budu postit, až bude od nich ženich vzat: Existují i lidé, kteří se postí ze solidarity s trpícími, když se k tomu cítí být vedeni – půst jako odvrácená strana angažovanosti, kterou tito lidé mnohdy překypují. Jistě v souvislosti s Kristovým ukřižováním můžeme vzpomenout také tradice typu každotýdenních postních pátků. Pokud se cítíš být veden k naplňování podobné zvyklosti, můžeš vzít tento hlas vážně.

Každopádně ať tak, či onak – pokud Tě Bůh zve na slavnost, nenech si pozvání ujít. Vždyť jde o jedinečnou příležitost, kterou žádným samoúčelným rituálem nenahradíš. Ježíšovi jde o život. O nejdůvěrnější vztah. Mezi Tebou a Bohem nemusí překážet nic na světě!

Uvědomuji si závažnost svátečních chvil a říkám si: Kolikrát jsem byl mimo, přišel jsem s křížkem po funuse. Kolikrát jsem tak trapně nepochopil, že se slaví, a doháněl nějakou marnou, již iluzorní povinnost.

Ve slavnostech i v postech být cele přítomni, v pravý čas na pravém místě.

Není to tak, že by Ježíš zavrhoval Janovu praxi. Ježíš si Jana Křtitele váží. Vždyť zanedlouho apeluje:

„Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘ Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – a říkáte: ‚Je posedlý.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna u všech svých dětí.“

Ježíš i Jan naplňují své cesty, seč mohou. Když Ježíš jí s celníky a hříšníky, jí cele s nimi. (Jde mu o společenství! V tom spočívá ten hlavní význam hostiny.) Neodměřuje si s farizejským odstupem deset deka svatebního koláče stranou, jen aby dostál zákonu svatby. A když se lidé Ježíšova či Janova typu postí, postí se doopravdy. Nikoli na oko, napůl či protože konvence okolí vyžaduje. Smějí se smrtelně vážně. A příště blahoslaveně pláčí.

Bez Boha sebehlubší náboženská tradice není nic platná – ani půst ani Vánoce. Ale když s Tebou žije Bůh, přišel čas se mu zcela oddat. Když s Tebou hoduje, připiješ si s ním na zdraví. Naplní však i Tvé prázdno, Tvůj hlad… Naplní Tvoji potřebu oprostit se ode všeho, co už jen zahlcuje a nepřístojně omamuje. S Bohem se radovat, s Bohem plakat. Bez Boha i v těch nejhlubších formách zbývá jen mrtvé prázdno.

Bůh ale tvoří vše nové. Což platí neméně o nás, jak píše apoštol Pavel: „i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ Jako ty měchy pro nejlepší víno nakonec. Upevňovaní Duchem i ve svých křehkých schránkách sneseme bouřlivé kvašení. Znovu a znovu čerstvě sklizeným štědře naplňováni.

Občas kvůli tomu můžeme trpět, když ostatní ještě nejsou na originální chuť zvyklí. „Kdo se napije starého, nechce nové“ – případně „nechce hned nové“, jak praví varianta textu – „, řekne: ‚Staré je lepší‘.“

Mají to někdy ve společnosti těžké lidé jako Ježíš a jeho věrní.

Když jdou myšlením napřed – respektive z Budoucnosti.

Když říkají neotřelá slova.

Když se zastanou lidí, kterých si nikdo jiný ještě pořádně nevšimne nebo kterými ze starých důvodů opovrhuje.

Když třeba prohlížejí zrůdnost nelidských režimů a chovají se, jako kdyby už padly a staly se minulostí. (Zatímco pro ostatní lidi zůstávají tvrdou přítomností, což se v jejich vztazích odráží…)

Mají to těžké někteří věřící, kteří prohlížejí destruktivní povahu mocenských mašinérií uvnitř církve a svým jednáním je zbavují posledního slova…

Mají to někdy těžké třeba umělci, když chtějí oslavit Boha originálně a neotřele. Duch se spontánně vlévá do nových forem.

Někteří věřící jdou tedy napřed a trpí pak útiskem a nepochopením od současníků, kteří zůstávají pozadu.

A vyrovnáváme se také s tím, že uvnitř církve se setkáváme s různě načasovanými sestrami a bratry.

Za prvé se dá říci, že někteří jakoby zůstávají větší částí svých bytostí v neděli – vnímají radostněji dosah vzkříšení, zůstávají jakoby na svatbě do pozdních hodin. Druzí ve velkém pátku – ti chápou víc bolest, slabost, soud a třeba také trápení ukřižované přírody. Možná i proto někteří nejedí maso, jak bude řečeno v dnešním slovu poslání. Mohou být úzkostlivější, slabší ve víře, jak bude řečeno. Bůh je však jiným způsobem naplní svou pestrou stravou. (Koneckonců jinde apoštol píše, že v slabosti se projeví Boží síla.)

Jedni druhé v tom druhé navzájem můžeme provázet, podpírat, podepřít. Jedni tak s druhými tvoříme plnější smysl. I svatebčané mohou prožívat účast s truchlícími. I truchlící si uvědomují, že pohřeb není vše, že jejich milovaní sourozenci mají třeba v těch samých dnech důvody k radosti… Tak se nám společně rozšiřují obzory. Vycházíme si vzájemně vstříc.

Za druhé, jak už jsem zmínil, občas i v církvích nebo mezi denominacemi žijeme jako lidé jakoby z různých dob, různých časů. Ale všechny ty doby třímají ruce Boží; „konec všech věků je blízko“.

Progresivní i tradiční formy, náročně strukturované i spontánní projevy zbožnosti… Vše může polyfonicky sloužit k Boží oslavě. Vše spolu sousedí, odpovídá si, doplňuje se, když se to zrovna nezvrhne do bezbožného zákonického ani do bezzákonosti…

Na Tobě je člověče, abys vystihl Tvou pravou cestu v tu pravou chvíli a abys respektoval cesty ostatních.

Nově příchozí člověk se prostě nemusí chovat jako ten, na něhož jsi byl doposud zvyklý. Sourozenec, duchovní, přítel. Nepřítel. Jak k Tobě přijde Bůh dnes? Jak zítra?

Cestu druhých netolerují zejména lidé sobečtí, kteří nevidí nic než svou vlastní cestu; a navíc ani ji nedohlížejí, kam vede. Anebo lidé vlažní či smutně spoutaní komplexy, kteří nežijí ani svůj vlastní život.

Od každé takové prázdnoty nás, Kriste, prosíme, osvobozuj: Obnovuj nás a naplňuj.

Amen.

Slovo poslání: Ř 14, 1-9