(Kazatel: Zdeněk Turek)

Čtení: L 18,9-14

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:

„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi zdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (L 18,9-14)

Text: L 14,7-11

Základem dnešního kázání je text zapsaný v Lukášově evangeliu ve čtrnácté kapitole 7-11 verš. Aby nám však neunikl kontext z písma, záměrně připojuji i verše předchozí, verše 1-6:

Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor. Tu se před ním objevil nějaký člověk stižený vodnatelností. Ježíš se obrátil na zákoníky a farizeje a otázal se jich: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Oni však mlčeli. I dotkl se ho, uzdravil jej a propustil. Jim pak řekl: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhne ho hned i v den sobotní?“ Na to mu nedovedli dát odpověď. Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (L 14, 1-11)

Kázání:

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu,

už je to delší doba, co jsem se bavil s jedním farářem (už nevím se kterým), že nadpisy odstavců v ekumenickém překladu mohou být někdy zavádějící. Nikdy jsem to blíže nezkoumal, ale je dost možné, že právě nadpis toho dnešního základního textu bude ten případ – „O hostině“. Jak se řekne „hostina“, hned si představíme, jak hosté pozvaní nejčastěji na hostinu svatební, usedají k velkém slavnostnímu stolu, aby spolu se svatebčany či jinými hostiteli poobědvali, povečeřeli a vůbec spolu strávili společný čas. Umíme si jistě také představit, jak někteří se chtějí přímo vetřít do přízně hostitelů, a proto vyhledávají ta místa u stolu, aby byli k hostitelům co nejblíž, protože ten, kdo sedí k hostiteli nejblíže, bývá z hostů nejváženější a nejuznávanější. Některé představy mohou být až komické, jak z groteskního filmu. Jako by nás už sám nadpis nabádal, jak k textu pod ním přistupovat a co očekávat… Jak bychom k tomuto textu přistupovali, nebo jak by nás ten text inspiroval a jaké představy a očekávání by v nás probouzel, kdyby nadpis místo „O hostině“ zněl „O POKOŘE“? Vnímáte ten rozdíl? (Pravda, možná by ten odstavec už nikdo nechtěl číst…:-)

V těch prvních šesti verších (které mají také svůj nadpis) jsme četli, že Ježíš byl pozván na hostinu k jednomu z farizeů. V textu je jasně zmíněno, že farizeové si na Ježíše dávali pozor. Asi to nebylo pozvání vysloveně přátelské. Možná ho pozvali jen proto, aby ho znovu zkoušeli. Farizeové nejspíš tímto pozváním jen očekávali příležitost Ježíše blíže zkoumat a příležitost najít jasnější, průkaznější důvod k odsouzení, nebo alespoň k pokárání a domluvě. První příležitost se naskytla hned, jak se před Ježíšem objevil člověk stižený vodnatelností. (Kdo ví, jestli to nebyl také farizeů záměr, nahozená návnada, zda se Ježíš chytne…) Ježíš se chytil. I přes to, že byla sobota, den, kdy se nemá pracovat, toho člověka uzdravil. Udělal to ovšem tak, že mu farizeové, i když je jim to silně proti mysli a trnem v oku, nemohou a neumí nic říct. Jejich pýcha přetéká vztekem, protože moudrost jejich, moudrost písem i zákona znalectví nestačí té moudrosti, kterou má v sobě Ježíš. A tak nastává trapné ticho.

Po chvíli na stejném místě Ježíš pozoruje, jak si hosté vybírají přední místa u stolu. Vidí, jak každý chce být vidět a obsadit ta nejčestnější místa. Snad každý se cítí být důležitější, vzdělanější, uznávanější, oblíbenější než ti druzí. A tak do této situace, zazní Ježíšovo trefné podobenství, které otevírá i nám dnes velké téma – nikoli „O hostině“ ale právě „O pokoře“.

„Pokora“ je téma, které v křesťanství má, nebo lépe řečeno mělo by mít přední místo. Pokora by měla sálat a být jasně znatelná i v životech křesťanů jako následovníků Krista. Předně pokora před Bohem, z toho vyplývající pokora před druhými lidmi a v neposlední řadě i pokora před sebou samým. Jak ale takové pokory dosáhnout?… Někdy se o to snažíme, ovšem často se nám stane, že více než pokora, se projeví ješitnost a pýcha. Někdy vydržíme i několik hodin, několik dní, ale pak to v nás bouchne jak Papinův hrnec a propadneme vzteku na všechno kolem i na sebe… Jak je to možné, když se o to tolik snažíme?… Možná je to tím, že na tu pokoru jdeme špatně, možná je to právě tím, že se o pokoru jen snažíme.

Pokora se totiž nedá vydobýt jen snahou. (I když i snaha se cení.) Skutečná pokora se nedá ani naučit… Vzpomeňte si, když jste byli malí či mladí, plni energie a zápalu, a náhle nad vámi zahřměl hlas dospělého – „Hele mladej, chtělo by to trochu pokory!“ nebo „S pokorou chlapče, s pokorou!.“, co to s vámi uvnitř udělalo? – Já si za sebe vzpomínám, (ačkoliv nejsem žádný rváč) že bych nejraději vyskočil, a dotyčnému dal pěstí mezi oči, bez ohledu na to, kdo mi to řekl a jak to myslel. No, pokory ve mě asi moc nebylo. Zkrátka tyto rady většinou měly opačný efekt… Proč?… Byl jsem v tom bezmocný, protože jsem tušil, že kdybych chtěl být stokrát pokorný, nebude to upřímné, a že takhle to prostě nefunguje, že to prostě neumím… Pochopitelně, určitou dávku pokory si v takových případech díky pudu sebezáchovy uchováme (ani já jsem nikdy nevyskočil a pěstí jsem nikomu nedal), ale to je jen pokora ze strachu. Naučená, společností uzurpovaná pokora ze strachu. Ze strachu z nadřízeného, ze strachu ze silnějšího, ze strachu z výprasku, ze strachu z toho že přijdeme o práci nebo o něco, co je pro nás nějak výhodné. To ale není ta pravá pokora, o které se mluví v písmu. To ve skutečnosti není pokora, ale obchod – něco za něco. Budu pokorný, nebo dělat že jsem pokorný a díky tomu něco získám… To je vlastně také jen boj o lepší místo, o lepší židli.

Upřímné pokoře se nedá dosáhnout ani nějakým drilem, jako jsme se kdysi naučili násobilku nebo vyjmenovaná slova, nelze ji dosáhnout pouhou snahou ani tím, že to bude někdo vyžadovat. Některé projevy pokory se dají dobře zahrát, to ano, můžeme lézt po kolenou, můžeme veřejně bičovat vlastní záda, můžeme dokonce i sedět tiše někde vzadu, nebo se na oko i obětovat, ale stejně to nemusí vycházet ze skutečné upřímné pokory, ale jen ze hry na pokoru – to je pořád jen obchodní pokora podle poptávky a nabídky… Jak tedy dojít upřímné pokoře?

Skutečná, nehraná a upřímná pokora „vzniká“. Vzniká sama od sebe, a to na základě zdravého vnitřního sebepoznání. Biblický slovník Adolfa Novotného dokonce říká že: „…pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu, nebo alespoň s tímto poznáním nerozlučně souvisí…“

Ano, až teprve když opravdově poznáme, pochopíme, připustíme si, co jsme zač a kam spějeme, může přijít změna – změna ve smýšlení o sobě samém. Pak už není třeba si na pokoru jen hrát, není třeba to jen zkoušet či drilovat. I obchod s pokorou nás náhle přestane zajímat. Pokora v nás prostě vznikne. Až teprve hluboké upřímné poznání o sobě samém, nás může dovést ke změně smýšlení o sobě samém. Tak vzniká pokora, „která se projevuje“, jak také již zmíněný biblický slovník doplňuje: „sebezapíravou službou všem.“ – tedy Bohu i lidem kolem…

Pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu… Ale je tu ještě jedna věc, kterou je nutné doplnit: K pokoře sami nedojdeme tím, že se budeme srovnávat s lidmi. Teprve ve srovnání s Bohem můžeme dosáhnout pravdy o sobě. To je totiž náš neustálý problém, že se nesrovnáváme s Bohem, ale s lidmi. Stejně tak je naším neustálým problémem to, že o  co ve svých pozemských životech bojujeme, vůbec nesouvisí s tím, jaké místo při pomyslné hostině nám bude patřit u Boha, ale jaké místo, respektive jaká místa nám patří v tomto světě a mezi lidmi.

Každý máme nějak sestavený žebříček hodnot, z něj vychází i naše srovnávání se, porovnávání se s ostatními lidmi, a pak už není těžké vytvořit si svou představu o tom, jaké místo bychom měli – ve společnosti, doma v rodině, v práci, mezi přáteli a v neposledním případě i mezi bratry a sestrami zde v církvi, a konkrétně i ve svém sboru – jaké místo bychom měli zaujmout. Ano, stále bojujeme o svá místa o své pozice, snažíme se obsadit místa významnější anebo si udržet alespoň ty, které jsme už vybojovali.

Pochopitelně do těchto tabulek sebepoznávání patří i to, že každý máme různé zkušenosti, každý máme různá vědění, různá obdarování. Každý máme něco, v čem jsme dobří, a také něco v čem dobří nejsme. Ale když už najdeme u sebe něco, v čem alespoň trochu vynikáme, hned toho umíme využít k tomu, abychom v očích druhých, pokud možno stoupli v ceně. Znáte to: – já umím, já znám, já mám vystudováno, já mám odpracováno, já mám peníze, já mám na to papír, já mám silnější auto, větší barák, nejnovější mobil, značkové oblečení, já mám funkci, já mám kontakty – a protože to mám, mám právo být viděn, být obdivován, mám právo všem radit, mám právo poučovat a ukazovat na chyby, a jen já mám právo sedět na této konkrétní židli života, jen já mám právo užívat si tohoto vysokého společenského postavení. Protože mám peníze, protože už mám věk, protože v tom či onom vynikám, měli by mne všichni poslouchat, protože já to vím nejlíp. K takovému pyšnému sebepoznání došli i zmiňovaní farizeové, v Ježíšově době. K takovému poznání dochází i někteří „farizeové“ té doby dnešní.

Jenže písmo chápe pýchu jako opak pokory. Kde je Bůh, když se všichni pyšní?

To mi připomíná jeden příběh, který se stal jedné mé kamarádce, která je učitelkou. Učila zrovna sedmáky v základní škole v Kadani. Jeden z žáků se rozhodl ji vyprovokovat. Také ji zkoušel. Ona však dokáže být dosti nad věcí, a na jeho hru hned nepřistoupila. A tak onen žák přitvrdil. A když ani to nefungovalo, začal být i vulgární. Provokoval dlouho, dokonce tak dlouho, až i ona konečně patřičně zareagovala s tím, že také použila nějaké peprnější slovo. Jenže milý žák si její odpověď nahrál do mobilu. Sebe z nahrávky pochopitelně vymazal, a odpověď učitelky doma pustil svému tatínkovi, a ten si šel okamžitě stěžovat ředitelce školy. A protože tatínek byl „pan podnikatel“, který měl peníze a onu školu sponzoroval, netroufl si mu nikdo, ani paní ředitelka, říct, že jeho syn je grázl a dělá ve škole problémy. Ono, něco takového by „pan rodič podnikatel“ stejně ani nepřipustil, protože jeho syn je přece hodný chlapec… Došlo to tak daleko, že od paní učitelky byla požadována omluva tomuto žákovi před celou třídou… Naštěstí to neudělala. Dala výpověď a raději šla učit do jiné školy (tuším dokonce do zvláštní školy a je tam spokojená).

Na těchto hodnotách pýchy stojí tento svět, ve kterém žijeme… Možná i proto Ježíš říká „Mé království není z tohoto světa.!“ Jakému království se přikláníme my, když to, oč bojujeme, vůbec nesouvisí s tím, jaké místo nám bude patřit u Boha, ale jaké místo, respektive jaká místa nám patří v tomto pomíjivém světě a mezi lidmi?

Upřímné vnitřní pokoře předchází hluboké sebepoznání. „…pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu, nebo alespoň s tímto poznáním nerozlučně souvisí…“

Při jedné mé návštěvě ve věznici v průběhu diskuse nad biblí jeden z klientů (vězňů) položil otázku směřovanou každému z nás přítomných: „Myslíš si, že jsi dobrý člověk?“…

To je otázka na tělo. Otázka směřující přímo do černého – na to, jak jsem sám sebe poznal. Otázka na to, jak sám sebe vnímám… Co to vlastně znamená, být dobrý člověk?… Pochopitelně mé ješitné „JÁ“ by chtělo hned hrdě a nahlas říci: „Ano, mám spoustu dobrých vlastností, a tak jsem dobrý člověk“, ale ve stejný okamžik jako by se ve mně ozval ještě někdo druhý, silnější, než má ješitnost a jasně naznačil, že Bůh má úplně jiná měřítka. Mám vůbec právo sám sebe hodnotit jako dobrého člověka?…

Možná hledání odpovědi na tuto otázku sebepojetí vyřčenou kriminálníkem je cestou k prvnímu kroku k získání upřímné pokory. K prvnímu kroku, jež může změnit i náš pohled a postoj k tomu, jaké místo v životě ve společnosti obsadit. On ten náš život ve společnosti v tomto světě je také jakousi hostinou, kde platí jisté zasedací pořádky. Ale mohou být výrazně jiné než u Boha, neboť u něj platí, že povýšení (pyšní a nadutí) budou poníženi a ponížení (pokorní, trpělivý a skromní) budou povýšeni.

A tak bratři a sestry, až budete doma a budete mít možnost udělat si chvilku pro sebe, využijte toho a zkuste si v tichosti třeba sednout do svého oblíbeného pohodlného křesla a chvíli rozjímat sami nad sebou. Zkuste si, pokud možno v nejhlubší upřímnosti k sobě samému, také odpovědět na otázku: „Jsi dobrý člověk?“. A zkuste to klidně dvakrát. Jednou s tím, že se dle vašich zkušeností budete srovnávat s lidmi kolem (tak jak jsme doposud zvyklí) – doma, v práci, ve sboru v církvi a společnosti vůbec. A pak to zkuste znovu podruhé, ale s tím, že se budete srovnávat s Bohem Hospodinem – s tím jediným konkrétním naším Bohem – Stvořitelem a Otcem, který se nám dal poznat v Ježíši Kristu. – „Jsem dobrý člověk?“…

(Amen.)