První čtení: Da 3, 31-4, 25

Základ kázání: L 7, 1-10

Vojenské hodnosti – i lidská nehodnost. Síla i slabost. Sláva, moc, důstojnost. Důstojník. Hodnostář. Co nám dnes o Kristu poví? Člověk, jemuž je moc denním chlebem. Má svoje nadřízené – a svoje podřízené. Zná svoje pravidla. A jeho podřízení jsou mu hodni zavázat tkaničky u bot. A on je pro změnu svým nadřízeným hoden zavázat tkaničky u bot. Zdá se, že všechno klape, jak má.

Důstojník oplývá vlivem. Poroučí vojákům, sluhovi neméně. Vyšle i židovské starší – na jeho pokyn jdou. Pošle i vlastní přátele – i jeho nejbližší šlapou jak dobře seřízené stroje… On sám poslušně přijímá povely. Na rozkaz by strávil možná i temnou noc v rodinném hrobě. Sám respektuje hranice – ví, že je podřízený vyšším autoritám a pravomocem. Omezen svými mezemi však přikazuje neoblomně.

A místní starší jsou rádi, že znají tak vlivného člověka. „Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.“ Soudí o důstojníkovi – a tím pádem i o Kristově poslání.

Možná, že bychom také řekli: Támhleti zastupitelé z města našemu sboru něco velkorysého poskytnou. To jsou ti praví sympatizanti! Neměli bychom na ně pohlížet přísně. Co nám je do jejich osobních životů… (Zajímají nás jejich životy vůbec?) Radši je obcházet po špičkách, jen aby nepřestali milovat náš sbor, náš národ a jeho křesťanské hodnoty… Konexe s nimi se vždycky hodí. To jsou ti doporučeníhodní lidé!

Ale uvědomuji si i já, že kdyby na mě zítra někdo z těch zastupitelů zazvonil v nezvyklou hodinu v pokročilém stádiu epilepsie, léta beze stálého bydliště, oklopen vůní tabáku na vykuřování skleníků… Hledaje nějakou podporu pro sebe, neřkuli pro svého známého… My lidé jsme zvyklí porovnávat druhé, Bůh však jak zemětřesení srovnává s nebesy…

A kdyby u Tebe zazvonil pozdě k ránu sám Nabúkadnesar – poté, co strávil sedm let vyhnaný od lidí, co bydlel s polní zvěří, pojídal rostliny jak dobytek, skrápěn rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům, jak je o Nabúkadnesarovi také psáno… Kdyby u Tebe světovládce tohoto typu zazvonil pozdě k ránu, a hledal by u Tebe lidskou blízkost…

Jedna filosofka napsala: „Proč se lidská bytost vzdálí, jakmile jí dá jiná najevo, že ji trochu nebo hodně potřebuje?“

Avšak Kristus se blíží k setníkovu domu. Vychází za hradby, mezi zdi, mezi ploty – blíží se k těm, kdo jsou blízci smrti.

Co koneckonců Ježíšovi záleží na rozhodnutí druhých, kdo je a kdo není hoden. A proč a nač.

Kázal jsem minule o dvou stavitelích a jejich domech. Kdo Ježíšova slova plní, je podoben muži, který vystavěl dům na skále… Nicméně i celé synagogy, kostely, modlitebny dokážeme vystavět na písku. Třeba na tekutém pískovišti národních křesťanských hodnot, s bábovičkami mezinárodních kontaktů. Na písku lidských soudů a podmíněných náklonností. Co je nejpevnější?

Kristus se blíží. Jde klidně se zákonickými staršími – nezdržuje se nyní debatou s nimi, protože momentálně jde jinému o život. V ten moment Ježíš vyslyší přímluvy nejrůznější hodnoty!

„A když už byl nedaleko“ setníkova domu… Čím dál blíž k osobní, důvěrné zóně… Potkává setníkovy přátele. Na pokyn vyslaní odnaproti – přátelé, i oni fungují jak hodinky. Nicméně mají k setníkovi asi už nefalšovaně blízko – podle toho, co říkají. Před nimi se ten důstojník nestyděl vyjevit vlastní slabost. Nesvěřil by se možná tak někomu na potkání – neodhodlal se přes každého vyřídit: „nejsem hoden.“ Před zákonickými staršími se možná tvářil jako ten nejhodnější na světě.

Těžko svěřit svůj nejhlubší nepokoj někomu, kdo neustále rozhoduje, zda jsi, nebo nejsi dostatečný. Kéž v církvi takové ovzduší nevzniká. Před skutečnými blízkými se člověk nemusí stydět za svoje slabosti. Skuteční přátelé se v nouzi projeví lépe než Jobovi přátelé. Stojí za to, vycházet si vstříc, když nám druzí své slabosti svěřují. Spoluutvářet atmosféru, v níž se nikdo nemusí stydět za odhalení svých selhání. A přimlouvat se pak za sebe navzájem. Vždyť ani člověk bohatý, vlivný, jenž má postavení – se přece nemusí stydět vyjevit své slabé stránky, vyznat nedostatečnost. A dostane se tak na roveň člověku nuznému.Všichni tím pádem skončí spolu. Setník se setká se sluhou na jedné palubě záchranného člunu. Oba se stejně bezmocně svěří do kompetence Pánovi nejmocnějšímu.

Přátelé nyní Kristu vyřizují: „Pane, neobtěžuj se, vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ Stará to známá věta, která se stala součástí liturgie ve znění: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“ Nejpodstatnější na našich duších zůstávají však vztahy k druhým; „Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv.“

Pane, nejsem hoden. V tu chvíli nešlo o ledajakou frázi. Vždyť setníka mohlo napadnout už jen, že Ježíš by se jako žid znečistil, kdyby do pohanského domu vstoupil. Mimoto se ten voják mohl upřímně stydět, jakožto okupant v podrobené zemi. Miluje sice židovský národ, nicméně zastává v tomto národě rozporuplnou roli. Nemluvě o chvílích studu nad osobním životem. Samozřejmě, že o nich mluvě v první řadě. Známe to všichni na vlastní kůži: „Pane, nejsem hoden.“ – I když ne všichni okupujeme národy, které milujeme. Ale přece jen jsme schopni podobných přešlapů na osobní rovině.

Vážil si ostatně setník svého otroka jako osoby? Měl ho nepodmíněně rád? Dokázal se s ním vždycky setkat jako člověk s člověkem? Nebo to bývala trochu samozřejmost, když sluha pobíhal sem a tam, podle toho, jak důstojník zavelel? Někdy se zdá, že to tak zůstane navěky – otrok, manželka, děti fungují. Leč jednoho dne se poručit nedá. I kdyby setník rozkázal třeba: „Uzdrav se! Neumírej!“ Nebo: „Co vyvádíš! Běž si zaběhat!“

Smrt se teď neomaleně chlubí větší mocí. A cizost a zoufalství, jež se do vztahů vkradly.

Leč existuje-li instance vyšší než římská vojenská hierarchie, instance vyšší než císař, Donald Trump nebo Angela Merkelová, instance vyšší než všechny vezdejší roviny zdraví-a-nemoci, vyšší než rovina osudu-štěstí, vyšší než rovina hříchu-trestu, vyšší než samotná rovina života-smrti…

A tak mi teď víc než kdy dřív dochází, že jsem měl svého otroka rád. Rád bych s ním strávil zbylý čas. Vždyť je mi jako vlastní syn či bratr – náš Pane… A Ty jsi moc veškeré lásky, kterou si opravdu neumím poručit. Leč vím, jaký vliv může mít pouhé slovo, když náleží někomu pravomoc… Bůh ví, co říct v tuhle chvíli. A já se vzdávám veškerých nároků na svého sluhu i na svou důležitost v tomto příběhu. Věřím, že jako já jsem zmocněnec římského císaře ve zdejším zapadlém kraji, tak Ty jsi ten pravý zmocněnec Boha na této zapadlé planetě. A musím říct, že mě ta důvěra osvobozuje. A vím, že Ty opravdu nemusíš pobíhat podle mých přání sem a tam.

„Pravím vám, že tak velkou víru jsem nenalezl v celém Izraeli“, odpovídá Kristus. Hledat na zemi víru je asi někdy jak hledat jehlu v kupce sena. Nebo jak ztracenou ovci v pohraničním městečku, jímž i Kafarnaum bylo.

A když „se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého.“ Kristus dokáže najít i lidi na smrtelné posteli, a říci to pravé slovo. I když si jejich blízcí uvědomují, jak nesmírně vzdáleni jsme dosud vespolek pravému životu, v jakémsi neznámém městě, v cizím světě. Ba i když člověka nemoc odnáší jakoby nikam, i když fyzické uzdravení nepřichází. I když si moc dobře uvědomíme, kolik vzájemných příležitostí jsme promhrali. I když si připustíme, že nejsme hodni nazývat se Božími dětmi.

Samému Kristu náleží nejdůstojnější postavení, moc i sláva. Tomu, jenž přichází a mění naše poměry.

Slovo poslání: Ef 2, 1-10