První čtení: Př 14, 19-31

Základ kázání: L 14, 7-14

Už na minulých bohoslužbách zazněla první část dnešního úseku z evangelia. Zazněla slova o hostu, který si má sednout raději na poslední místo, než aby se dral dopředu. A slyšeli jsme už před týdnem, že Ježíš ta slova prohlásil v atmosféře hostiny farizeů. Lidí, kteří si zakládali na vlastních náboženských postojích i na vlastní vytříbené morálce, a přesto Ježíš mezi nimi častěji odhaloval nelásku, pokrytectví a nepochopení Boží vůle.

A stále odhaluje, když ani zbožní lidé nedovedou překročit svůj stín. Když zbožnost zůstává vnější fasádou nízkých a sobeckých sklonů. Ve světle Kristova působení se ukáže i ta nejskrytější pýcha. Vyzdvihování vlastních zásluh. Srovnávání se s druhými. Kristova plamenná kritika takových sklonů zní znepokojivě. Jde o slovo „živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč“, jak je psáno. I já si uvědomuji spoustu svých skrytých egocentrických sklonů, které před lidmi lakuji zářivěji – nicméně v kuželu nejostřejší Kristovy záře vyjevují svou pravou podobu. A tak jsem nakonec rád za Ježíšova slova. Umožňují mi pravdivé sebepoznání… A to je nesmírně důležité… Ale…

Kdybych měl zůstat jen u poznání své hříšnosti a dál nedospět, tak by mi nezbylo, než si zoufat. Kristus však dělá též zázraky v našich životech. Osvobozuje k opravdové nesobeckosti. A myslím, že nehraná nezištnost není o nic menší zázrak než třeba podivuhodné uzdravení. Ale Kristus daruje svobodu: Dávat, zpět nežádat. Dávat, aniž bych zjevně či skrytě a nevědomě čekal pořád jen splácení dluhů, anebo protislužby, vděk, uznání. Ano, cítím i, že jsem až dodnes velmi vzdálen dosažení Kristovy nezištnosti. Ale je skvělé, že Kristus to už od začátku myslí smrtelně vážně. Otevírá nám cestu. A ve víře po té cestě už jdeme. A všechny hranice se před námi otevírají.

Ježíš otvírá hranice pohostinnosti. Otvírá hranice otevřenosti náruče. Otvírá hranice pozvání: „Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.“ Tedy jedna skupina lidí, kterým stojí za to se obzlášť věnovat, jsou chudí. Ti, kdo nemají prostředky na to, aby se revanšovali. Další skupiny jsou: Zmrzačení, chromí a slepí. Ti, kdo už nemají sílu ani schopnosti pohostinnost odplatit. Židům v Ježíšově době navíc znějí zmínky o slepých, chromých či zmrzačených podezřele. Takoví lidé jsou vnímání i jako duchovně rozbití. Neměli by mít přístup do chrámu. Neméně problematicky takové lidi vnímá i kumránská komunita, zvláštní společenství lidí žijících ve zvláštní oddělenosti od ostatních, usilující o mimořádnou duchovní čistotu. A právě v té kumránské komunitě mají „zmrzačení, chromí a slepí“ zakázán přístup ke společnému stolu. Ježíš tím pádem mluví i o lidech, kteří jsou nevítaní a tak zvaně stigmatizovaní. A očividně připomínají důsledky hříchu všem ostatním. Ježíš tak dává najevo nevšední zájem i o tyhle lidi a o jejich dobro.

Osvobodivý je v první řadě sám o sobě: Ježíšův zájem o každého člověka, včetně těch, kdo jsou na okraji…

A osvobodivá je na tom i Ježíšova nejhlubší péče o každého z nás – tedy právě i uprostřed naší nedokonalosti, nepřikrášlenosti… Právě i v naší nejhlubší zranitelnosti a rozbitosti, i v naší vnitřní chudobě, slepotě, hluchotě, ochromenosti… I tam, kde se potýkám s vlastním vnitřním šílenstvím. Před Ježíšovýma očima opravdu nemusím být ten dokonalý. Ten, kdo má vždycky navrch. Ten, který za každou cenu prokazuje dost prostředků, schopností a sil… Nemusím být tím, kdo si suverénně a zuby a nehty obhájí přední místo na prknech divadla světa.

Ježíš naznačuje: Pochop, že přede mnou nemusíš nic předstírat. A není nutné se stavět do lepšího, umělého světla. V mém plném světle přijmeš svá zranění i svou nedostatečnost i poníženost a bídu. A dává to nakonec větší smysl, než chtít si za každou cenu obhájit, že zrovna ty bys měl patřit mezi těch horních deset tisíc, anebo alespoň mezi těch horních pět miliónů spoluobčanů. Zde na tom posledním místě, kde už ani sám sobě nemusíš nic dokazovat, zde, kde už nepředstíráš, kde nepřibarvuješ – tady jsi opravdu ty, a jsi to celý ty. Zde můžeš bez zábran přijmout vše-proměňující Boží moc do celého svého života.

Jsi tady přijat tím nejvyšším Pánem. A proto si tady nemusíš dál přidělávat starosti se shromažďováním výhodných známostí, možností, dohod. Zde, kde už není co ztratit, nemá už ani smysl dál úzkostně hrabat a kumulovat moc. Začíná tu vládnout bezstarostnost. Vychází odtud svoboda, vstřícnost, laskavost….

A tady se potkává pozice toho posledního, nejpokornějšího hosta s pozicí toho předního, nejlepšího hostitele. Protože host, který se už dál nepotřebuje drát dopředu, host, který si už nenárokuje výhodnější místo – takový host se také cítí být zajedno i s těmi vyvrženými, chudými, zmrzačenými, postiženými… S těmi, jimž daleko ujel vlak. S těmi, jimž už dávno obsadili přednější místa… S těmi, kteří jsou omláceni životem.

Taková otevřenost se týká každého z nás osobně.

Ale týká se i chodu celého křesťanského sboru. Při četbě Bible si navíc můžeme uvědomit, že v prvotní církvi existovalo pevnější spojení mezi bohoslužbou s Večeří Páně a mezi společným jídlem, k němuž místní křesťané zvali. Takže křesťané „na úrovni“ tehdy opravdu mohli podléhat pokušení udělat si své soukromé shromáždění a přizvat spíš jenom svoje zajištěnější příbuzné a známé. Od této úzkoprsosti Kristus osvobozuje. Můžeme tedy přát místo ve shromáždění každému. Každého chtít potkat v kruhu Večeře Páně. A potom, po bohoslužbách – na posezení u kávy a čaje nebo i při jiných příležitostech se zajímat – zejména o ty osamělejší a rozbolavělejší, též o ty vzdálenější, též o ty, od nichž se jakoby nevrací tolik pozitivní energie…

Neméně zajímavé příležitosti se leckdy objeví mimo prostředí sboru. Vždyť bohoslužby nám mohou sloužit též jako katalyzátor požehnaného průběhu následujícího týdne. I v následujících dnech může stát za to, znovu a znovu se odvážit přizvat někoho do svého života… Přizvat ho ke stolu, anebo k něčemu jinému dobrému. Obohatit ho něčím, co jeho život opět o kousek pozdvihne, promění…

I když si možná někteří u těchto Ježíšových výroků říkáte, že lidé vás už opakovaně zklamali… Že jste si ve své dobrotě připadali zneužíváni… A přesto se dost možná otevřou ještě jiné šance přizvat ty, kterým něco zásadně chybí, k tomu dobrému, co se u vás nabízí! A možná se nakonec budete sami divit, oč lépe to dopadne tentokrát. A může to platit i o vztazích, které už delší dobu s někým rozvíjíte – ale zůstáváte z nich spíš rozmrzelí; K průlomu však může dojít, když se ve vašem hostitelství mocně projeví Hospodin sám… (Ten nejpřednější hostitel.) Když se projeví v pravý čas – a když s jeho pomocí vystoupíte z bludného kruhu neuspokojivého vývoje jinudy.

A zůstává také fakt, že vždy neuvidíme prokazatelný přínos našeho jednání. Což právě patří k jednání nezištnému – vykonanému bez ohledu na výsledek. Ale i když neuvidíme vůbec žádný přínos, Ježíš v posledku odpovídá dokonce i na ty nepotlačitelné otázky: Co za to? Co z toho budu mít? A odpovídá: „Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ Budiž ti blahopřáno: Bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých… – A tím se myslí též pozvání k hostině v království Božím na konci časů… (A představuji si, jak i ti, kteří se dosud neměli čím odplatit, anebo kteří se ani odplatit neuměli, tě potom na oné hostině na konci věků o to raději na něco dobrého pozvou! A každopádně tam s nimi budeš trávit čas v atmosféře již velmi radostné a uvolněné!)

A Bohu díky tím spíše, že nemusíme zdaleka vždycky čekat s uspokojivějším vývojem jen na konec věků! Snad ještě nejednou se nám stane, že dřív, než bychom se sami nadáli, zažijeme nové a krásné společenství i s lidmi, jež bychom takto předtím nečekali!

Slovo poslání: Žd 13, 1-18a