První čtení: Lv 15, 25-31

Základ kázání: Mk 5, 21-43

 

Zrovna se vrátili z Gerasy, kde Kristus vyhnal démony z posedlého bydlícího v hrobech. A nyní jako by magneticky přitahovali situace zoufalství a smrti i na starém známém domácím břehu. Ostatně hned tak něco už je po gerasenské zkušenosti nerozhází. I zástupy se na ně tlačí v naději, že Kristus si poradí s čímkoli. A střetávají se zde životní příběhy dvou žen. Jeden jako by už dávno skončil, druhý pořádně ani nezačal. Dvanáctka v Bibli znamená číslo plnosti. Jedna z žen dvanáct let nepřetržitě krvácí. Druhá již ve dvanácti umírá. Vlastně na prahu dospělosti. Na prahu zásnubního věku na smrtelné posteli leží… Navíc se jejich příběhy ještě tak podivně překřížily. Má některá z nich přednostní právo na Boží pomoc?

Samozřejmě že většina lidí by se asi ráda soustředila na Jairovu dceru. Umírá v rozpuku mládí – jaká škoda. Ježíš za ní už s Jairem skutečně pospíchá. A v tom se zničehonic do příběhu vloudí ta druhá. Ta, která ostatně už nějak svoje krvácení dvanáct let vydržela. Zlí jazykové by možná dodali, že zrovna ona by mohla ještě chvíli počkat.

Kristus sám sice vnímá některé situace jako ožehavější… Vzpomenete si možná na jeho podobenství o ztracené ovci, kvůli které nechá pastýř 99 jiných stranou, aby tu jednu na odlehlých místech našel. Leč v tomto smyslu Bůh vidí hluboko do našich útrob a prohlíží jako závažné i problémy pro druhé lidi téměř nepostřehnutelné. A navíc přece nedělá rozdíly v hodnotě osob. Trochu prominentní dcerka představeného synagogy pro něho přece neznamená víc než anonymní starší žena, zřejmě už značně upozaděná. I já bych se v dnešním kázání věnoval rád výhradně oné chronicky nemocné. K Jairově dceři se dostaneme za 14 dní. Však na ni určitě zbyde dost času.

Jde přece také o to, aby církev nepodléhala iluzi, že dětství a mládí má vždy přednost. A že je perspektivní investovat v první řadě do něj. Někdy můžeme podléhat sklonu říct si: Měli bychom se zaměřit hlavně na tu mládež – zajistí budoucnost našich sborů. Taková úvaha pragmaticky smýšlejícího člověka napadne, ale přece jen bychom si měli dávat pozor na myšlenky příliš podbízivé. Kristus sám přijímá se stejnou vážností děti, umírající, seniory, lidi s duševním onemocněním, bezdomovce, vězně… V tomto smyslu se nedá říci, že sbor zaměřený na práci s dětmi vyhrál něco víc než sbor zaměřený na práci s vězni. Každý ať dělá na svém místě, co je potřeba.

Pro Krista navíc neplatí ani naše zavedené hierarchie úcty a přízně. I když nám před očima umírá výstavní dcera představeného synagogy. Ona v biblickém textu v tu chvíli sice vlastní jméno nemá, ale všichni moc dobře vědí, že táta se jmenuje Jairos. On také patrně netrpí dvanácti léty nečistoty. Ostatní se mu nevyhýbají. Oproti tomu ona krvácející zde vystupuje jako bezejmenná. Nevíme odkud. To ovšem pro Krista není důvod, aby ji neoslovil osobně. Naopak, zdrží se na cestě k Jairově dceři právě kvůli tomu, aby tu neznámou oslovil.

Proto i já se chci v dnešním kázání věnovat výhradně oné starší ženě. Vždyť ona si to v uvozovkách zaslouží.

Jak bylo řečeno, trpěla krvácením dvanáct let. „Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.“ Zřejmě už tím pádem silně podléhala skepsi a připadala si asi hodně nedůstojně. Každý den postupně, po kapkách, neodvratně ztrácet sílu, zabředat čím dál hlouběji do otravného, trapného, a navíc naprosto stigmatizujícího, tabuizovaného problému. Nečistá podle Mojžíšova zákona… Co to má za smysl? Jak přestat na chvíli myslet na k smrti protivnou nemoc? Kde hledat spřízněnou duši? Komu se svěřit? A ještě ke všemu se s ní na první pohled neděje nic bezmezně dramatického, nikdo by kvůli ní nehořekoval zdaleka tolik jako dceři Jairově. O to si člověk připadá osamělejší.

Po léta zkoušela štěstí u nejrůznějších lékařů… A nyní prochází okolo Ježíš – kvapem, odjinud, ostatně zadarmo. A provází jej celkově hodně nadějí a očekávání. Vypráví se už o mnoha lidech, jimž skutečně pomohl. Žena prokazuje odvahu už v tom smyslu, že po tolika letech, a navíc po všech těch plejádách lékařů – vůbec ještě něco zkouší.

Řekne si: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna.“ Na první poslech nám to zní trochu pověrčivě. Ale možná, že ani na třetí pohled nedohlédneme všechny složité motivace lidí skryté pod jejich velmi jednoduchými činy a gesty. Žena se prodírá davem především silou své touhy. Dostat se s Ježíšem alespoň zpovzdálí do kontaktu. Možná, že si i sama obětavě a ohleduplně řekla: Nechci tě, Ježíši, zdržovat, když spěcháš k Jairově dceři. Nemusíš se přece otáčet, Pane, na cestě k důležitějším činům… Stačí mi zezadu tvůj plášť. Možná, že z její interakce vyzařuje přístup některých podobných lidí ke druhým vůbec: Tak ráda by s nimi vstoupila do bytostnějšího kontaktu. Tak ráda by jim dala najevo svou lásku, kterou je někdy až bolestně obtěžkána. Ale když se jí všichni vyhýbají obloukem, když ona sama se jim musí vyhýbat, přistupuje k nim navenek cize. A přitom svým způsobem vroucně ve svém nitru… Se zvláštní nostalgií si prohlíží lidi jakoby zpoza skla – a má je vlastně tak přízračně ráda, ale už se s ní prostě nemusejí obtěžovat. Nemusejí s ní vstupovat do opravdového kontaktu, však ona si už vystačí… Možná, že takto přistoupila i k Ježíšovi. Nicméně na druhou stranu vidíme, že riskuje – buď rezignovaně, je jí už všechno jedno, anebo vědomě, rozhodně riskuje, že svým dotykem znečistí i Ježíše samotného. Klasický zápas kdo z koho, který sám Kristus vědomě podstupoval pokaždé, když se dotýkal malomocných a sestupoval do pekel. Zvítězí nečisté síly démonů dokonce i nad ním, nebo se naopak dotyk bezprostřední lásky projeví jako mocnější, negující zlo u kořene? Na druhou možnost ta žena vsadila, když se rozhodla sáhnout si na Kristův šat. Vnímá v tu chvíli zřejmě neobyčejně silně, nakolik může být hmota nasáklá Boží přítomností. Jak na dosah vlastně Bůh prochází našim světem.

Podle Markova evangelia zapůsobilo už toto kradmé setkání s Ježíšem natolik silně, že ihned ucítila ve svém těle, jak je vyléčená ze svého trápení.

Ježíšovi to ovšem nestačí. Za prvé poznal, že z něho vyšla síla. Což je ostatně také zajímavý motiv našeho příběhu. Přemýšlím, zda by hypoteticky lidé mohli Ježíše úplně vysát, kdyby (jej místo toho neukřižovali a) čerpali od něj energii jen pro sebe a nevztahovali se k němu jinak.

Za druhé, Ježíš nepřestává toužit po nenahraditelném osobním setkání; „otočil se v zástupu a řekl: ‚Kdo se to dotkl mého šatu?‘“ Učedníci se poněkud nechávají zmást davovou logikou přístupu k lidem a odpovídají Ježíšovi trochu ironicky: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“

Pro Krista ovšem zůstává setkání s nezaměnitelným jednotlivcem svaté. Byť by se masa lidu tlačila sebevíc. Takto se modlí v mé oblíbené modlitbě filosof Soeren Kierkegaard, který neobyčejně háklivě hájil nezastupitelné místo každého jednotlivce: „Otče náš v nebesích Otče náš v nebesích, ty nezapomínáš na člověka. I kdyby ho zapomnění odloučilo od všech ostatních, a kdyby byl ztracený v množství, ano, kdyby už ani nebyl jako člověk, ale jenom jako číslo při sčítání lidu, ty ho znáš, tys na něj přece nezapomněl, rozpomínáš se na jeho jméno, víš, kde je skryt, kde je ztracen v poušti nebo přehlédnut v množství. A kdyby seděl v nejzazší temnotě úzkosti s hroznými myšlenkami, skoro zbaven řeči, kterou lidé hovoří, tys přece na něj nezapomněl, rozumíš jeho řeči, umíš rychle k němu nalézt cestu, rychle jako zvuk, jako blesk. A jestliže prodléváš, pak to není z pomalosti, ale protože jen ty znáš příhodnost své pomoci.“

Ženě už setkání s Kristem pomohlo, ale nyní jí chce ještě určitě dokázat, že ona pro něj není ztracená v množství, že pro něj je ona skutečně neskonale víc než číslo při sčítání lidu. A kdyby se s ní takto osobně nesetkal, možná, že by i jeho pomoc zůstala podivně přervaná, nedokončená…?  „On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila.“ Kristus jí zřejmě velice přeje, aby se odvážila vyjít z anonymity, aby se odhodlala dát najevo: „Zde stojím a nemohu jinak.“ On jí vzápětí bude moci dát najevo neméně zpříma: „Ano, opravdu Tě přijímám takovou, jaká jsi!“

Jistě to vyžadovalo z její strany odvahu, učinit ten krok. Ale byl opodstatněný. „Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu.“ A Kristus ji skutečně přijímá. A zpečeťuje její záchranu. Jde v první řadě o spásu – o záchranu vnitřního celého člověka. Člověk je uzdraven k tomu, aby mohl smysluplně fungovat mezi druhými a aby věděl, že ho Bůh neopustil. Jde tedy v první řadě o uzdravení zevnitř, znovunalezení smyslu a vlastní celistvosti… Vlastního místa mezi lidmi. Jen občas někdo se při podobných příležitostech bleskurychle uzdraví i fyzicky. Osobně znám spíš ten stav, kdy jsem každý den znovu, trpělivě a zázračně vracen na nohy. A potom se najednou po letech divím, co všechno se ještě krásného stalo a kolik toho člověk sám dokázal… Chronické potíže ztrácejí paralyzující moc, nezahlcují už celé vědomí a pomaloučku ustupují. Člověk se od nich nechává osvobodit.

Ta žena už určitě potřebovala osvobodit akutně. Jinak by brzy už vykrvácela, a nadto by sešla žalem. A proto Ježíš stvrzuje její záchranu. A navíc jí přiřkne začátek nových možností, vnitřní mládí, když ji oslovuje „dcero“. „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení.“

 

Slovo poslání: 2K 1, 5-7