První čtení: Mt 13, 24-30.36-43

Základ kázání: 1Te 5, 15-22

 

Když člověk bohatě sklízí a raduje se z dobré úrody, je pro něj ještě docela lehké děkovat. Když zrovna prožíval slunnější léto, pookřál na dovolené, když se obklopil sympatickými lidmi… V takových chvílích je relativně snadné chápat význam slova vděčnost… Přestože ještě neumíme do nejzazší hloubky prožít, jak podivuhodný a zázračný je svět, kam nás Bůh postavil. A předložil nám nepřeberně darů, velkých i malých, důležitých i roztomilých. A kolik nám rozdal schopností obdarovat se navzájem? Je nesamozřejmé, že vůbec existujeme. A je nesamozřejmé, kolika dary zde disponujeme. Bůh nám od začátku zřejmě vůbec nepřeje, abychom se stresovali drobnostmi. Člověk obvykle ještě neumí dost žasnout. Nicméně není pro něho takový problém pocítit vděčnost za příjemné věci.

Větší problém však nastává, když se zdá, že ten příslovečný plevel z Ježíšova podobenství zardousí dobrou úrodu. Prázdná stébla a plané plody nedůvěry, nelásky, beznaděje a z nich se vyvíjející odrůdy sobectví, lhostejnosti, nenávisti, křivých obrazů Boha, světa, spolu s nimi i nevyrovnaných sebepojetí, dále pak výplody rozmanitého terorismu osobního i mezinárodního… Jaký smysl by vůbec mělo další čeledi plevele jmenovat? Když člověk podléhá sklonu vnímat ten koukol všude kolem, a když se na něj intenzivně soustředí a dlouho se na něj dívá, plevel pak prorůstá i jeho vlastním viděním. Zarůstá i jeho vlastní oči. Člověk dál podléhá pesimismu, a přestává vnímat cokoliv jiného než zlo a zprávy o násilnostech. Věří čím dál víc, že lidé jsou především takoví. Přestává věřit v možnosti proměn. Nebo si pomyslí, že změna je možná už jenom po zlém… Nehledě na to, jak člověk přestává mít rád sám sebe, když se dokola soustředí jen na vlastní špatnost.

Jak si s tím poradit? Kde zbyde místečko pro vděčnost, když plevel zarůstá každé volné místo?

Ježíš na jednu stranu říká prostě a odvážně, ať necháme zlou setbu růst. Abychom s plevelem nevytrhali i pšenici. Na druhou stranu slyšíme i ty biblické apely jako ten dnešní z epištoly Tesalonickým: „Všechno zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ Ale i tady jsme o pár řádků výš četli: „Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem.“

Osvojujeme si pořád tu zázračnou schopnost: Nenárokovat si postavení posledních soudců. Nechat žít i ty tak zvané špatné lidi, u nichž jsme podlehli dojmu, že jsou každopádně horší než my sami. Ale také se pořád učíme oné nesamozřejmé rovnováze: Milovat hříšníka, ale hřích nenávidět. Umět pojmenovat špatnosti pravými jmény, ale důvěřovat ve smysl existence každého člověka. A nezablokovat nikoho kritikou, přestože různé kazy najdeme i u těch, kdo prosluli mimořádně ušlechtilými činy. Zlého se chránit, ale soustředit na jakoukoliv sebemenší dobrou drobnost. Každého dobrého stébla se všemi deseti chytat. A za všech okolností děkovat.

Je jednou z mimořádných výsad, kterou si věřící mohou vědomě pěstovat: Děkovat za každých okolností. Neboť Bůh umí všechno, i tu největší mizérii, obrátit v další a další smysluplné cesty. Převyšuje a prostupuje a prohlubuje a otevírá cesty. Kudy se vydat… Kde přerůst minulost. Jak zpracovat strach z budoucnosti. Jak se vším všudy přítomnost přijmout.

Zamilovaný má oči jen pro Milovaného… Křesťan se oddává Kristu, proč by zlo dál mělo jeho obzory zastírat?

Oči se učí rozpoznat každé stéblo pšenice v zapleveleném světě. I každý nezardoušený hrozen. Rozpoznáváme Krista i tam, kde už sestoupil až do pekel. Tam, kde by oslepené oči už vnímaly jen temnotu a nic mimo ni. Vidíme Kristovu tvář, kterou ani peklo nezničilo. Jemu lze děkovat, že zůstává přítomen tam, kde by každému jinému přerostl plevel přes hlavu. V Kristově Duchu lze tedy každé trápení sdílet, a dokonce naplnit smyslem.

Děkovat můžeme také za dějiny církve – té ostře sledované části pole Páně – slavné a někdy i méně slavné. Nakupené zlo v nich mnohé lidi odrazuje, a přesto při bližším pohledu tušíme, v kolika lidech se napříč staletími Duch prodral na povrch. A navíc nejen že ty dějiny mohly dopadnout vlastně ještě mnohem hůř – což bohudíky právě už nevíme, co všechno horšího se ještě mohlo odehrát, ale bohudíky se to nestalo. Pšenice plevelem prorážela. Děkovat můžeme i za otevřenou příležitost pojmenovat zlo v dějinách. A konečně ho v Duchu Kristově zpracovat a přerůst. I protestantské církve už mají za sebou temné kapitoly. I my jsme tragických přehmatů potenciálně schopni. Děkujeme, že můžeme přerůst plevel dosavadní omezenosti pšenicí proměn.

Děkovat můžeme uprostřed obav a nejistoty za věřící v zemích, kde terorismus je na denním pořádku.

Děkovat můžeme, když vidíme, jak důstojně čelí nejrůznější lidé chudobě, zlobě, smrti…

Vděčně si můžete připomenout příběhy lidí, které vás osobně zformovaly. Dávali najevo nevšední lásku. Žádné zlé býlí je navěky nezardousilo.

I vy sami si můžete vzpomenout, kolikrát jste už díky Bohu obstáli, čím vším jste prošli a nezlomilo vás to.

Každý z nás může o sobě plasticky přemítat na způsob písně: „Děkuji, děkuji za slabost, jež pokoře mě učí“ a tak dál…

Radovat se lze, když najdou společnou, pravdivou řeč o Bohu věřící odlišných vyznání, kteří si třeba dlouho nemohli přijít na jméno… Anebo věřící s doposud nevěřícím.

Radovat se lze, když si jednotlivci opět porozumějí napříč všem hluboce zažraným konfliktům národnostním, etnickým a dalším podobným.

Radovat se lze z každého dalšího záblesku lásky i nesobecké sebelásky tam, kde už jsme dávno lámali hůl se slovy: „Nemá to cenu.“

Vděčnost je někdy náročná disciplína. Čím více Boha poznáváme, tím více jeho tajemných obrysů vnímáme i uprostřed temných nocí. Ba někdy jsme ani nebyli připraveni na Hospodina tak totálního. Připravujícího tak úzké schůdné cesty v tak neprobádaných životních okolnostech. Není vždy pohodlné měnit zavedené postoje v konfrontaci s živým Bohem, když nás dovádí tam, kde jsem nikdy předtím nebyli. Člověk chtěl občas vidět raději méně.

Ale přesto jsme povzbuzováni dalšími slovy epištoly Tesalonickým: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte.

Plamen Ducha hřeje. Leč někdy se pouští i jako pustošivý oheň do pomíjivého pohodlí. Sežehne prázdnou slámu a odhaluje, co navěky přetrvává.

Proto prorockými dary nepohrdejme. Přestože proroci říkají mnohdy neoblíbené věci. Nikoli bez příčiny proroky často věznili, zavraždili či ignorovali.

Můžeme tedy vděčit nejen za civilizované pohodlí a hojnost statků. Ale i za náročnější Boží vedení uprostřed zkoušek. A proto i za působení Ducha skrze lidi, kteří netají ani nepohodlná poselství, kteří rozšiřují obzory, vracejí k nekompromisnosti některých vytěsňovaných biblických slov, odhalí skryté souvislosti, vracejí na světlo doposud nepřijaté bližní. Neradno pohrdat prorockými dary. Nicméně i vytříbené prorocké řeči někdy vyznějí nepřipravenému uchu podobně otravně jako ten plevel. Tím spíše má smysl raději v Božích záhonech neuváženě neplít. Je třeba si ještě přivykat na jisté vzácné odrůdy plodin.

Život i smrt zde vydají nejlepší úrodu. Jsme zváni k bohatě prostřenému stolu.

 

Slovo poslání: Iz 65, 8