První čtení: J 14, 8-29

Základ kázání: Jk 1, 22-27

Zvláštní příběh o člověku, který se podívá do zrcadla, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Za pozornost stojí už postřeh, že Boží slovo se podobá zrcadlu. Zrcadlí se v něm, k čemu jsme stvořeni. Kdo jsme. Jak na tom jsme. Kdo být můžeme. Jak souvisíme s okolím, s Bohem, s druhými lidmi. Už to samo o sobě znamená důležité pochopení: Boží slovo se podobá zrcadlu. A ve vztahu s Bohem se teprve dozvídám, kdo jsem.

Dále z příběhu o zapomnětlivém člověku vyplývá, jak velký rozdíl existuje mezi teorií a praxí. Konkrétně mezi teorií a praxí víry. Je jasné, že panuje nesmírný rozdíl mezi nezávazným povídáním o životě a mezi životem samotným. Stejně tak panuje bezbřehý rozdíl mezi teorií víry a praxí víry.

My jako tradiční evangelíci můžeme být sice trochu ukolébáni výroky o ospravedlnění pouhou vírou a o spáse pouhou milostí. Jsou to biblické výroky, ovšem tradiční evangelické osobnosti je hodně zdůrazňovaly. Jde ovšem o to, aby si je člověk nepřisvojil zkresleně. Aby si nepletl pouhou vírou s pouhým přemýšlením nebo s pouhým pravověrně znějícím mluvením o Bohu. Jde o to, aby si nepletl milost s pouhým nezávazným pohlazením. Víra není jen pouhá teorie, je to vše proměňující impuls. Ovlivní život jak voda květinu nebo jak rozbuška výbušninu. Víra je důvěra v možnost, že stojí za to vzít Boží oslovení smrtelně vážně. Má smysl nechat se jím vést třeba i přes propast. Milost je ohnivá energie, která Tě tou cestou přes propast žene vpřed. Máš vůči Bohu rezervy, bereš-li jeho hlas méně vážně než hlas milované bytosti, pro kterou by ses i o půlnoci přes tu propast vydal. Boží slovo lze přirovnat k zrcadlu, v němž i tu svou cestu přes propast vidíš jak na dlani. A vidíš v něm most, kde by jinak nebyl. Vidíš už také vytoužený cíl. Věříš-li, že to má smysl, vydáš se na cestu podle ukazatelů Božího slova.

„Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“ Zvláštní příběh o člověku, který tak podcenil rozdíl mezi teorií víry a praxí víry. Napadla by vás nějaká další přirovnání? Představme si třeba člověka, který se naučí číst noty, ale nezazpívá si písničku. Anebo člověka, který si pořídí mapu Českého ráje, ale nevyjde z bytu na ulici. Anebo člověka, který se naučí anglicky, ale odmítne mluvit s cizinci. Anebo člověka, který se dozví o aristokratických rodičích, ale bydlí dál na ulici a nikterak je nevyhledává. Pak od nich zdědí nesmírné jmění, ale nevyzvedne si jej. Nebo si představme člověka, jenž nastuduje knížku o vlastní smrtelné nemoci, ale nezačne se z ní léčit. Všechny podobné zápletky se scházejí v příběhu o tom, kdo se podívá do zrcadla, pak odejde a hned zapomene, jak vypadá.

Byla by věčná škoda nestát se tím, kdo kéž jsi. Byla by věčná škoda přijít o život. Bylo by krajně smutné nevyužít své vlastnosti, talenty, schopnosti na svém místě. Nevyužít je k radosti druhých ani k radosti vlastní. Ztratím-li přehled o vlastním životě zrcadlícím se v životě Božím, bude to nesrovnatelně větší škoda než ztratit občanku, bydliště nebo zapomenout své jméno. Člověk může být na svůj zrcadlový odraz i dlouho pyšný, uviděl-li ho byť matně; ale nezůstane-li své bytostné podobě věrný ve všedním životě, ocitá se i přes přesvědčení o vlastní výjimečnosti v říši sebeklamu;

Jak Jakub píše: „nebuďte jenom posluchači, to byste klamali sami sebe.“ Kdo zůstane u pouhého poslechu, je jako člověk, kterého zavoláš jménem – a on začne sobě i druhým předstírat, že Ti vyšel naproti, přestože zůstal stát na místě. Klame sám sebe. A obvykle přitom vynaloží i nemalou energii na to, aby oklamal i druhé. Aby mu také druzí potvrzovali jeho sebeklam. Člověk pak navodí i dojem zbožnosti jako masku. Duchovní život však není jen okrasná atmosféra. A Boží slovo nejsou jen líbivé řeči. Boží slovo je převratná událost: „Budiž světlo!“ – A bylo světlo! Slovo se stalo tělem. Boží slovo je zrnko, v němž je už celá rostlina obsažena. Boží slovo je začátek a věčné pokračování v neoddělitelném celku. Nejde o to, slovo jen slyšet. Jde o to, slovo žít. Být mu věrný, a tak ho neustále reflektovat, zrcadlit, vyjevovat, uskutečňovat.

„Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, nestane se zapomnětlivým posluchačem, nýbrž tvůrcem skutečnosti, ten bude v tom, co vytváří, blahoslaven“, pokračuje Jakub dál. Ten, kdo zůstane zahleděn do Boží vize života, bude i k tomu současnému šedivému životu přistupovat právě podle té Boží vize. Ten, kdo zůstane zahleděn do Boží vize vesmíru, bude i k tomu současném zaprášenému, rozbitému vesmíru přistupovat právě podle té Boží vize. A vesmír se té vizi začne chtě nechtě pomalu, ale jistě přizpůsobovat. A život se podle té vize začne chtě nechtě pomalu, ale jistě chovat.

Kdo ale srdcem zůstane u toho svého starého šedého života a vesmíru, ten může sebevíc, třeba i nábožně hřímat, a přesto se život a vesmír kolem takového člověka nemění. Takový člověk projevil malou víru. Projevil malou důvěru v Boží možnosti. Projevil málo fascinace Boží vizí. O to víc mívá chuť, byť i nábožně, hřímat: Halasně přesvědčovat sebe i druhé, že na tom je lépe, než skutečně je. I různí nevyrovnaní náboženští fanatici horlí pro Boha zdánlivě víc než ostatní, ale jejich řeč nezní čistě; zůstává plná ega, nezpracovaných světských vášní, těžko skrývané touhy dělat se lepšími a srážet druhé. Také my tradiční věřící podobné sklony míváme, a nemá smysl si nalhávat, že ne. (Přestože je třeba již dovedeme nalakovat uměji.) Jakub nás opět varuje před sebeklamem. „Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná.“

Oproti tomu sebeklamu se ukazuje ryzí život víry v kontrastu: „Pravá a čistá zbožnost znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ – Pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení, zní velmi ohraný leitmotiv Bible. Avšak vdovy a sirotci neomrzí. Ani jim podobní. Přestože si na nich člověk nezaloží galashow. Neoslní jimi davy, nezevangelizuje jimi přeplněný stadion během dvou hodin. Nezní to příliš bombasticky. Navíc nejedna vdova či sirotek mohou do vztahů vnášet množství složitostí; je třeba připustit si i to, že ideální trpící člověk neexistuje. Ale právě mezi reálnými lidmi (i se všemi jejich komplikacemi) vede typická cesta Božího slova: Pomalá, poctivá, hluboká, tichá, dlouhodechá, vpravdě se osvědčující, i za vzkříšení stojící a věčná. Typicky tudy vede cesta nejdál, výhradně doopravdy.

A Jakubův dodatek „chránit se před poskvrnou světa“ nám dnešním běžným posluchačům zní na první poslech až cize asketicky. Ale i toto je součástí výpovědi o jedinečné příležitosti naplnit život a nepromarnit jej. Chránit se před poskvrnou světa… Uchránit životní poklad před vnějším klamem, sebeklamem… A koneckonců i před kontaminovanými náboženskými řečmi. Chránit tu Boží vizi života jak oko v hlavě a nenechat si přitom ničit náladu. Za žádné pozlátko Boží vizi nevyměnit. Střežit si Boží vizi vesmíru kompletní, včetně té křehkosti sirotků a zranitelnosti vdov, bez nichž by vesmír kompletní nebyl. Chránit ji rozhodně i před vlastní povýšeností. Ruku v ruce s tím člověk uchrání svou vlastní identitu, svůj vlastní život v celé své zranitelnosti, svou vlastní podobu, svou tvář před tváří Boží.

Slovo poslání: Iz 58, 7-11