První čtení: Ž 46

Základ kázání: L 21, 5-19

 

Když uslyšíte zvěsti o válkách… Říká Ježíš. Ta slova k nám teď promlouvají opět o něco bezprostředněji, když vnímáme válku na Ukrajině, tak na dosah. Válka hluboce otřásá zavedenými jistotami. A bortí iluze o člověku i o světě. Za války mohou vyvstat tím silnější pochybnosti, zdali je svět dobrým místem k životu a zdali k dobrému směřuje. A jestli spočívá v dobrých rukou. Jestli se nějak nevymkl Bohu zpod kontroly, a jestli vůbec existuje dobrý Bůh. Za první nebo i za druhé světové války se množství lidí přestalo hlásit k víře. Někteří křesťané zase v takových vyhrocených situacích vyhlašují, že konec věků už zaručeně nastává a podléhají sklonu vypočítávat konkrétní termíny druhého Kristova příchodu.

Do takového chaosu a lidské nevyrovnanosti najednou zaznívá samotné Kristovo slovo až nečekaně střízlivě, realisticky, zemitě: „Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned.“ Války a nepokoje, s tím se nedá nic dělat, to všechno se prostě děje, dokud jsou lidské dějiny dějinami. Ale vy se tím nenechte vykolejit. Nemusíte v tom hned vidět konec světa.

Oproti představě Boha, kterému se naše planeta nějak vymyká z rukou, sám Kristus naopak ztělesňuje Boha, který má o veškerém dění přehled a se vším počítá. Upozorňuje nás na to. A dává nám odvahu obstát. Počítá ve svém absolutním realismu i s tím, co je zatěžko si připustit. Jako když tehdy obdivovali jeruzalémský chrám, „jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary“ a Kristus na to řekl: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ Jeruzalémský chrám zbořili nedlouho po Ježíšově ukřižování Římané. Zbyla z něj jenom zeď nářků. Zboření chrámu mohlo nejednomu Izraelitovi připadat jako konec světa. A jako chvíle absolutní ztráty Boží přízně, ztráty Hospodina samotného. Bůh se však neztratil, ani když ukřižovali jeho jednorozeného Syna – ani když takto bourali chrám Kristova těla. Bůh s námi zůstává i v těch nejextrémnějších podmínkách. A Kristus nás i v těchto podmínkách osvobozuje dokonce i svým tvrdým realismem. Tím, že připouští i scénáře jako: „nezůstane tu kámen na kameni“. Zní to opravdu tvrdě, ale když si i takové scénáře připustím, nemusím tím pádem absolutně lpět na ničem z tohoto světa, i kdyby mi to připadalo sebevýznamnější. Nemusíme se snažit za každou cenu uchránit podobu starého, dobrého, světa – s jeho starými hodnotami a hodnotnými stavbami. A nemusíme podléhat dojmu, že nastal konec světa, i kdyby cokoliv z toho bylo otřásáno v základech. Nemusíme se neprodyšně uzavírat a ukrývat před ničím, co se bude dít dál. A nemusíme se tím nechat úplně rozhodit, propadnout panice. Bůh přichází naproti i v té vichřici, která hrozí všechno rozmetat. A v Kristově Duchu se i v takové kalamitě zvedá protivítr proměn.

Je sice fakt, že se snadno řekne: „neděste se“, případně s takovým tím chlácholivým podtónem: nic se neděje, to bude dobrý… Ale Kristus i za svými slovy: „neděste se“ stojí celým svým životem. Od něho neznějí lacině. U něho můžeme najít odvahu, schopnost počítat se vším a zároveň i neotřesitelný pokoj, protože Kristus sám tohle všechno ztělesnil až do krajnosti.

Stejně tak svoje další slova, následující po výpovědi o různých pohromách, které svět neminou: „Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno. To vám bude příležitostí k svědectví.“ Od Krista znějí ta slova naprosto věrohodně, protože on sám dosvědčil věrnost Boží až do krajnosti. V první epištole Timoteově je psáno, že „vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem.“ Pro první křesťanské mučedníky se vžilo pojmenování martyrové. To slovo martyr původně znamená právě „svědek“. Náleží lidem, kteří zůstávají inspirativní tím, že svědčili o Kristu až do krajnosti, dokonce až na smrt.

Každopádně je fascinující, jak Kristus úplně obrací vnímání i takhle nepříznivých situací. Normální by bylo přemýšlet tak, že když člověku hrozí nějaká nepřízeň, pronásledování a podobně, měl by od toho utéct co nejdál, za každou cenu smlčet své smýšlení, splynout s davem. Obvyklá je i myšlenka, že Bůh by měl člověka v první řadě ochránit před jakýmkoliv neštěstím (a pokud neochrání, jakoby selhával ve své božské roli). Kristus však nabízí pozoruhodnější vizi, a vlastně i zázračnější, i když zní na první poslech jen strašidelněji: Čím větší nepřízeň vám hrozí, tím víc budeme mít příležitostí dosvědčit přítomnost Boha, který zůstává i uprostřed takových zlých časů. Dosvědčit světlo Boží přítomnosti, k němuž se může obrátit každý, i kdyby i on sám byl předtím součástí té hrozivé temnoty. Souhrou těch na první pohled tak špatných okolností budete moci vydat svědectví o Kristu dokonce i lidem, s nimiž byste nejspíš jinak neměli příležitost setkat: soudcům a bachařům, dozorcům v koncentračních táborech, válečným zločincům, příslušníkům tajné policie i diktátorům. Zní to pořád dost neuvěřitelně, ale za poslední dva tisíce vypovídá už pořádně rozrostlý seznam mučedníků a svědků Kristova života, nemluvě o předchozích svědcích víry starozákonní éry.

Zrovna v předvečer tohoto kázání jsem četl (pro mě úplně nový) příběh Monsignora Hugha O’Flahertyho, což byl vysoce postavený vatikánský diplomat, který v letech 1943 až 1944 organizoval v římských klášterech, soukromých bytech, farmách a vatikánských extrateritoriálních územích úkryty pro uprchlé spojenecké vojáky a židy. Vybudoval rozsáhlou podzemní síť, která pomohla zachránit mnoho lidí a kterou se Němcům přes veškerou snahu nepodařilo výrazněji narušit. Posléze O’Flahertyho úlohu v tomto podzemním hnutí odhalil elitní příslušník SS a válečný zločinec Herbert Kapller. Usiloval O’Flahertymu o život, O’Flaherty pak musel využívat útočiště na půdě státu Vatikán, ale i tam se na něj nacisté pokusili spáchat atentát. Po válce byl Herbert Kapller odsouzen na doživotí, ale zval k sobě do vězení O’Flahertyho na návštěvy, mluvili spolu i o víře a také se společně modlili.

Kristův Duch dovede obracet leckterou nezáviděníhodnou situaci v novou příležitost k oslovení. Člověku pak sice některé problémy přibydou, ale od jiných může být oproštěn, protože Kristus sám přebírá iniciativu, jak zní též z jeho příslibu: „Vezměte si k srdci, abyste si předem nepřipravovali, jak se budete hájit. Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník.“

Ježíš připouští dokonce i ty nejkrajnější možnosti včetně smrtelného ohrožení ze strany nejbližších: „Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno.“

Ježíš opravdu není v hodnocení zdejších poměrů naivní, a přesto zároveň nezvykle silně utěšuje: „Ale ani vlas z vaší hlavy se neztratí.“ A to i přestože podle Ježíšových předešlých slov budou někteří zabiti; obojí zaznělo jedním dechem. Nic se však z životů takových lidí neztratí u nebeského Otce. Naopak se plně potvrdí ta paradoxní pravda, že co člověk v tomto životě ztratí (pro Kristovu věc), nad čím se odváží ztratit kontrolu a co vydá plně k dispozici do nejvyšších služeb, nakonec nalezne. „Když vytrváte, získáte své životy.“

  

Slovo poslání: 2 Tm 1, 6-14