První čtení: Ž 84, 9-13

Základ kázání: J 6, 52-65

Nedlouho před počátkem svého veřejného působení odmítl Ježíš na poušti ďáblovo pokušení učinit z kamenů chleby. „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Ve stejném smyslu praví nyní: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.“ Říká to, když se blíží velikonoční svátky. Nedlouho poté, co lámáním chlebů nasytil zástupy, a upomněl tak na zázračnou manu. A slavnost nekvašených chlebů je fází židovských Velikonoc – jde o upomínku na chleby narychlo pečené při útěku z Egypta. Odstranění kvasu nadále symbolizuje odstranění všeho přebytečného, starého, zlého. Nyní nám Kristus přibližuje, jaká je povaha pravého chleba – z čeho je člověk skutečně živ. Ani pekárna navěky prosperující nebude mít smysl, jestliže chceme udržet blahobyt, zdraví a biologický život jako hodnoty samy o sobě. Chápu, že sytý hladovému nevěří – a tak se mi snadno hovoří o relativní bezcennosti hmotných statků. Leč: I kdybychom si nakrásně uchránili celou křesťanskou civilizaci samotnou pro sebe, sama o sobě bude jen do prázdna vegetovat.

Ve stavu, kdy žiji prázdně, s jídlem roste chuť a nepokojné zůstává mé srdce. Upadám do různých závislostí. Ve vztazích se panicky k druhým lidem přimykám – samoty se vespolek děsíme, avšak ani spolu nedokážeme vydržet. Kristus daruje protichůdnou možnost: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Všechno dá skutečný smysl: Společné večeře, sdílené hodnoty, vzájemné vztahy zapadnou v Životě na pravé místo.

A jinde v Janově evangeliu říká: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ A jinde zase: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“

Už odedávna chléb sloužil též jako duchovní symbol – a používal se i k obětem. Izraelci obětovali v chrámu každou sobotu dvanáct chlebů na připomínku vyvedení dvanácti kmenů z Egypta. Slavnost nekvašených chlebů jsem již zmínil.

Co se dá ještě o spektru významů chleba říci? Chléb jako základní pokrm, všední živá hmota. Vzpomínáme též tradici krajíce chleba se solí pro váženého, a to i vznešeného hosta. Dávám-li někomu chléb, zvu ho již k počátku hostiny, přeji mu život. Když se rodina dokáže sejít alespoň jednou denně u společného jídla, ukazuje se jeden z hlavních znaků její funkčnosti. (Mimoto podle některých vědeckých teorií při společné hostině lidský organismus produkuje hormon lásky a přátelství – oxytocin…) Říká se přece, že láska prochází žaludkem.

Večeře Páně je podle epištol ryzím výrazem křesťanského společenství – společně jíme, a tak do nejhlubších hlubin bytostí přijímáme podíl v Kristově tělu. Proto apoštol Pavel klade důraz na to, aby se jednotliví lidé neseparovali při Večeři Páně od ostatních: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ Jestliže křesťané zůstávají při Večeři Páně fakticky izolováni, Pavel vyvozuje, že důsledky rozkladu vztahů jsou doslova destruktivní: „Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.“ Při Večeři Páně dostáváme šanci přijmout Boží slovo celým svým zřetelně přítomným lidstvím: všemi smysly, a hlavně ve fyzicky semknutém kruhu bratří a sester.

Apoštol Pavel navíc zdůrazňuje: „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ Dá se tedy říct, že v Kristově Duchu při Večeři Páně společně umíráme, a podobně jako ve společném hrobě jsme si navzájem absolutně rovni… Jsme také v sobě navzájem křižováni – potom, co se naše cesty zkřížily, mnohdy z protichůdných koutů jsme do sebe vrazili, abychom navěky srůstali, hledali k sobě nové cesty a skloubili se v jeden celek. Stáváme se jedním těstem. Až Pán konečně přijde, budeme v nerozlučné propletenosti vytaženi z pece do věčnosti.

Nyní však Kristus musí odpovídat na pohoršení, jež vyvstalo mezi jeho židovskými posluchači: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ Co nevidět i jeho dosavadní učedníci zareagují slovy: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Všichni se zřejmě děsí jakéhosi posvátného kanibalismu.

Naše životy však čerpají z naprosté Kristovy vydanosti, na život a na smrt roztrhanosti jeho těla do nesčíslna soust. On představuje pokrm, jenž sice bytostně chce být nejobyčejnější a nejvšednější ze všech, ale jenž lidi intuitivně děsí, probouzí bázeň. Jedná se o chléb, nebo o trhavinu? Rozerve naše stereotypní přežívání v základech, aby jej nahradil životem, který si neumíme představit…

Jde ovšem o život přetrvávající všechno pomíjivé – vždyť Kristus říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo a je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ Ježíšovi jde o toto absolutní prolnutí, sžití, sjednocení. Nechceme si již Boha Otce držet od těla z odstupu, neosobními oběťmi – dobře odměřeným krajícem potravinové sbírky nebo splněným počtem přikázání denně, abychom jej zkusili uklidnit a mít od něho zase na chvíli pokoj. Ne, Kristus nabízí něco mnohem hlubšího, náročnějšího, ale i vznešenějšího; tak úplné soužití v Bohu a ve vzájemném společenství, že již nezbyde žádná agresivně střežená hranice, žádné škodlivé vymezení, žádný izolovaný prostor. Strávíme Boha a Bůh nás jako oheň stravující.

I středověcí teologové v daném smyslu kázali: Když pojídáme Boha, jsme jím pojídáni; on pojídá nás. Vycházím z kázání této provenience, jež dokonce předestírá obraz: Období rozkousávání soust a drcení zrn bývají bolestivá. (Jako Kristovo ukřižování. Jako období zkoušek, jimiž procházíme… Zřejmě i proto Kristus své posluchače znepokojuje.) Potom však organismus s lehkostí pokrm vstřebá, síla chleba i vína se přelévá do všech údů a přichází pokoj. Když přijímám Boha do nejzazších útrob, dostávám opravdu účinný lék na všechna vnitřní zranění. A když Bůh přijímá mne, pohlcuje mne Život Věčný.

Dnes obzvlášť viditelně a hmatatelně pro-žíváme celou škálu významů, které se s eucharistií pojí. Zrcadlí se zde život církve jako těla Kristova, k němuž zase dnes pevněji přilnuly další oficiálně přijatí členové. V postním období pak opět rozjímáme nad povahou pravého chleba z nebe. A jak nás naplní oproti vnějškově konzumním materiím. A navíc si uvědomujeme, že v nás život překypuje, máme na rozdávání a chceme k hostině přizvat i lidi odjinud, jak naznačuje též zdejší potravinová sbírka pro Diakonii Most.

Ze zdroje Boží lásky rozdáváme a vydáváme i sami sebe. S Kristem se takto podílíme na jeho oběti, na jeho lásce i na jeho smrti. Kristus nám také ze svého života neustále přidává, když z nás ostatní ukrajují, i když nás zlámou, když pro ně zůstáváme rozerváni. Naplňuje i naši dosavadní prázdnotu a marnost, jež mu s úlevou odevzdáváme. Vlévá nám novou krev do žil, když i smrtelně vnitřně zraněni krvácíme. Veškerý život, o který v časnosti pro Krista přijdeme, na věčnosti v něm znovu a definitivně nalezneme.

Slovo poslání: 2K 9, 8-11