Boží hod vánoční

První čtení: Iz 9, 1-6

Základ kázání: L 2, 1-21

Celý svět v pohybu. Sem tam i vzhůru nohama. Císař Augustus nařídil sčítání lidu. Obyvatelé všech národností se musejí podřídit novému úřednímu nařízení. I Josef s Marií se dostali do vleku těchto událostí. Přestože měli jiné plány. Trmácejí se teď desítky kilometrů daleko. Přestože těhotná Marie by raději zůstala v klidu doma. Náročné období. Náročná cesta. Ale zároveň pro Marii i pro Josefa radostné období očekávání toho přicházejícího na svět.

A také to Boží dítě v Mariině lůně se už od začátku zúčastní zblízka a zevnitř našich příběhů, prožitků i trápení. A našich zkušeností s mocí i s bezmocí.

Sčítání lidu tehdy zorganizoval císař Augustus. Augustus v překladu znamená „vznešený“, tak znělo císařovo přízvisko. Původně se jmenoval Gaius Oktavianus. Nechal se ovšem nazývat i širším titulem „Imperator Caesar Divi filius Augustus“, což se dá přeložit jako: „Vznešený imperátor Caesar, syn boha“. Vládcové starověkých dob častěji podléhali zvyku přiřknout si božský původ. I cézar dával najevo světovládné ambice, které chtěl proklamováním božského původu podtrhnout. Podobných sklonů se asi lidé toužící po moci nezbaví, i když je dnes už zpravidla nevyjadřují tak nápadně – oficiálně si nepřidělují božské tituly. Tehdy též záměr sčítání lidu naznačoval císařovu touhu ovládnout všechny bez výjimky a mít všechno pod kontrolou. Aby se nikdo nemohl vymykat ze sféry císařovy moci. Ne všichni byli z císařových nároků nadšeni. Leckteří zbožní Židé nejspíš prožívali hořkost z podrobení své země moci císaře, který až rouhavě překračuje hranice člověku vymezené. Když se podobné věci dějí, v člověku může vyvstávat pocit, že císař si dělá co chce, a opravdová Boží moc se v našem světě neprojevuje. A že také Boží lid zůstane na pospas cizím vládám. A potom zas jiným vlivům, epidemiím a jiným událostem, které světem smýkají.

Mezitím ovšem už úplně nezávisle na tom, úplně svobodně vůči jakémukoliv císařovu rozkazu, a dokonce v hravé souhře s těmi divnými shodami okolností, uvnitř území impéria přichází lidské dítě-Bůh na svět. Dokonce i to samotné císařovo sčítání lidu posloužilo spíš jako kulisa Mesiášova narození v pravý čas na pravém místě. Císař, který chtěl výmluvným aktem upevnit vlastní moc, zůstal jen blednoucím odkazem k neomezené slávě a moci – náležející tomu miminku narozenému v prosté rodině na okraji říše. V Betlémě, v obci Davidově, v souladu s dávnými proroctvími. I kdyby se všechny velmoci, mocnosti nebo i nemoci tohoto světa třeba postavily na hlavu, Boží záměry nepřekazí. Naopak mohou i nevědomky Bohu nahrát na smeč.

Pravý člověk a pravý Bůh se rodí do světa, v němž si jiní lidé hrají na jiné bohy. Rodí se do světa stavějícího se proti němu, anebo svévolně ho ignorujícího. Rodí se do světa zdánlivě spokojeného jen s běžným všedním štěstím, zůstávajícího jen u nenáročných radostí a u běžného trápení. Rodí se do světa obtěžkaného stresem a zatíženého úředními nařízeními. Rodí se do světa, kde hrozí neštěstí, nepokoje, smrt. Rodí se do světa, kde se ani svátky nemusí úplně vydařit (a někdy mohou stát za starou bačkoru). Rodí se do světa, kde si lidé občas připadají tak opuštění, kde jim Bůh připadá občas tak nezúčastněný a vzdálený…

Rodí se do světa pravý Bůh – nemluvně, lidské dítě. Na první pohled je to matoucí, když máme chuť, aby vyřešil všechny ožehavé problémy vládou pevné ruky. Když máme chuť, aby rázně stanovil světovládcům hranice. Když máme chuť, aby rychle uvedl věci do pořádku. Ale Bůh začíná své spásné dílo úplně od začátku, zezdola, zevnitř. Od nečekané bezbrannosti. Bez usnadnění. Od jednotlivých lidí, kteří jsou nablízku. Začíná skutečně od jednotlivostí pracovat s naším světem a s našimi životy. Naprosto zúčastněně. Důvěrně a také důvěryhodně. Opravdu je v tom všem s námi. Nevyužívá v tomto svém hlavním vstupu na scénu usnadnění a zkratky, kterých by třeba takový cézar využil s radostí, kdyby mohl. Neusnadňuje si tu život. Rodí se mezi námi tak křehký, chudý a bezbranný, aby nám prokázal, že právě tudy, že právě těmi našimi nesnadnými životy vede Jeho cesta. Schůdná. Rovněž i v obdobích nanicovatých a divných, popřípadě i stojících za starou bačkoru. V obdobích, která se nevyvíjejí podle plánů. Ale samozřejmě i v obdobích radosti a pokoje. Ve šťastných okamžicích rodiny shromážděné okolo novorozeněte. V bohatství, které nám nikdo nevezme ani v těch neslavných, improvizovaných podmínkách, které panují ve chlévě nebo na bohoslužbách v nouzovém stavu. Novorozený, jenž pláče s plačícími stejně hluboce jako se raduje s radujícími. Novorozený žijící naplno také tam, kde se lidem chce radovat i plakat zároveň.

Příchozí Bůh – lidské novorozeně, nejvýmluvnější nemluvně. Jenomže kdo tomu uvěří a kdo to rozpozná a kdo to dosvědčí ostatním? A kdo z nás letos uslyší letos Boží oslovení? Kdo živě vnímá tu Boží blízkost? Kdo z nás ji dosvědčí dalším z nás? A kdo z nás to svědectví nepřeslechne třeba i od jiných lidí, než od nichž by je čekal? Někdo by důvěřoval snad duchovním nebo jiným autoritám… Ještě tak oblíbeným politikům, umělcům nebo celebritám…

A tehdy byli hned na začátku osloveni pastýři, pod širým nebem se střídající u svých stád. Občané prostí a chudí, vzadu. Dost možná už také převálcovaní atmosférou té divné doby. A mimoto utahaní z toho, jak se střídali na svých nočních směnách… Přestože zároveň pořád vzdáleně odráželi i slavné dějiny Božího lidu. Také král David byl pastýři. Pastýři jako obrazy věrné Hospodinovy péče o svoje ovečky… Ale kdo z nich si na téhle noční směně připadá zvlášť slavně? A Bůh zase začíná od začínat, začíná od nich a skoro od nuly vytahuje tu zašlou slávu na světlo. Náhle se před nimi objevil anděl Páně. Hmatatelně se ocitli v kontaktu s Boží přítomností. A zmocnila se jich veliká bázeň, protože blízkost posvátného ji zajisté může vyvolávat a také protože pod rentgenujícím pohledem Božího posla vystoupí na světlo i lidská nepřipravenost a nedostatky a kostlivci ze skříní… Anděl ovšem hned pastýře upokojí: „Nebojte se“. A zvěstuje Spasitelovo narození.

Znamením se má stát děťátko položené ve žlabu pro zvířata… Znamení-neznamení Božího majestátu. Jako kdybys teď potkal ženu nocující na nádraží s miminkem položeným na lavičce a zabaleným v dece. A díky oslovení už tušíš, že za takových okolností Bůh rád přichází na svět. A můžeš přát miminku zabalenému v dece vše nejlepší, protože křesťansky věříš, že sám Boží Syn se tu narodil i jako bratr všech podobných dětí. A svým zvláštním narozením prokázal, že pro Boha není žádná rodina příliš ubohá nebo příliš mimo, a žádná příležitost příliš nanicovatá nebo divná. A věrní židovští pastýři nám tehdy prošlapali cestu – vedoucí k takovému dítěti – a zároveň i k Otci a tvůrci všech podivuhodných cest vedoucích ke svátečnímu tajemství rodícímu se i uprostřed všedních dní. Podivuhodných, i když navenek zaprášených cest ke skrytému světlu. Protože pastýři uvěřili oslovení, jednu z těch cest nám prošlapali.

A také uprostřed tehdejšího zmatku a uprostřed tehdejších obav a také v tehdejší vykolejené době zaznělo přes celé nebe vstříc celé zemi: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ A nemyslí se tím zalíbení jenom v těch, kdo považují za nutné předem dokázat, že zrovna oni jsou dost dobří, dost slušní, dost zbožní. Bůh má totiž v lidech zalíbení sám od sebe, protože nechce být jako imperátor, kterému by měli poddaní napřed prokazují loajalitu, aby měli právo na život. Bůh se chce nade všemi smilovat a začít od našich začátků. Právě tam, kde se nalézáme, zúčastněně a důvěrně a zblízka. Od nemluvněte mezi námi. Od nové bytosti jako nepopsaného listu vydané druhým lidem do rukou.

Marie to všechno zpracovávala ve svém nitru a rozvažovala o tom. Též my to vše můžeme dál uchovávat v sobě a rozvažovat o tom.

A pastýři si to bohudíky nenechali pro sebe a rozhlašovali to oslavujíce a chválíce Boha. Také my dostáváme příležitosti žít k oslavě Boha i uprostřed neslavných časů, chválit Boha i v neradostných obdobích a nenechávat si to pro sebe!

Slovo poslání: Tt 2, 11-14