(Kazatel: Marian Šusták)

Základ kázání: Mt 25, 31-46

Je nebe, je peklo? Jak je to s posledním soudem? Kdo bude zachráněn a kdo ne? Kdo půjde do nebe, jen věřící, anebo i pohané? Co je důležitější, víra nebo skutky?

Text začíná slovy: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním… Ježíš ohlašoval tzv. velké soužení. Po něm má přijít skutečný konec všech věcí. A tu bude i zjeven Mesiáš ve své slávě. To zjevení vzkříšeného Pána se nebude dít v komůrkách lidských srdcí, jak je tomu dnes. Ježíš jako Pán, kterému byla dána moc na nebi i na zemi, bude zjeven všem lidem, celému světu. A bude to viditelné, jako když blesk ozáří oblohu od východu až na západ. – A nastane poslední dějství. Budou před něj postaveny všechny národy. A bude soud. Ježíš oddělí jedny od druhých jako když pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Vpravo to dobré, vlevo to, co do stáda nepatří. Ovce uslyší: Pojďte, požehnaní Otce mého, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.

Je to zvláštní sdělení. Říká nám nejen že svět byl založen, stvořen, ale i to, že když Bůh svět zakládal, tak ho vytvořil tak, aby v něm lidé měli určité místo. A aby svoji cestu měli orientovanou k cíli. K jakému cíli? Cílem je Boží království. A cesta je způsob existence…. – Ježíš mluví o cestě široké a úzké. Ta široká vede do záhuby, úzká do Božího království. Úzká asi není pohodlná, ale vede do správného cíle. A je tak úzká, že se občas ztrácí a málokdo ji nalézá… Ani se nemůžeme divit, vždyť vede přes špitály a návštěvy nemocných, jindy vyžaduje vidět kolem sebe potřebné – nahé, hladové, žíznivé. Aby tu cestu člověk neztratil, musí dávat pozor, koukat. A to je ten způsob existence. Vidět trápení druhých lidí. A když už ho vidíme, tak zkusit jejich soužení zmírnit.

Dnes jsou stovky a tisíce lidí poblázněných z Babiše. Dělají se demonstrace a lidé volají Babiši, demisi! Máme na to právo, je demokracie. Avšak když se naši pohlaváři podbízejí Rusku a Číně, tak do ulic nikdo nevyráží. Co na tom, že tam u nich lidé trpí v kriminálech za kritiku totalitní zvůle, co na tom, že lidé mizí, anebo jsou přímo vražděni? Volat Babiši, demisi je zajímavější. Nic to nestojí. A navíc ta představa, že se nám podaří politický lynč, je lákavá. Ukážeme, jak jsme silní, lepší, na nás nikdo nemá. A ještě si užijeme. Dav je moc a blaho… Ale když odmítneme syrské sirotky či pronásledované křesťany, tak to odbudeme mávnutím ruky. Ať se o ně stará někdo jiný, kdo má na to náladu. Nám z toho nic nekyne, žádné blaho, žádné masové vytržení.

„Vidět“ už bezmála znamená vědět. Podobná blízkost je u slov vědomí a svědomí. Ti kdo viděli a věděli, že je normální, pro ty chudáky něco udělat, vstupovali do odvěkého Božího řádu jménem lidskost. Tak to Bůh stanovil už od počátku. Proto je těm „s očima“ řečeno: Pojďte, ujměte se království vám připraveného od založení světa. Šli jste správnou cestou, ta vás dovedla do cíle, vejděte. Neboť jste mi dali najíst, když jsem hladově, napít, když jsem žíznil, navštívili jste mě, ujali jste se mě… Když to ovce po pravici slyší, diví se. Kdy se to stalo? – Kdy? Když jste to učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, tehdy jste to učinili mně.

Podobně se diví i ti druzí. Ne ovce, ale kozlové. – Je zajímavé, jak Ježíš dělí při posledním soudu celé stádo. Ne na ovce dobré a ovce zlé, ale na ovce a kozly…

K čemu je takový kozel dobrý? Maximálně k tomu, aby za úplatu oplodnil nějakou kozu, kterou mu přivezou na vozíku za sousední vesnice. Jenomže při posledním soudu žádné kozy nejsou. – Má tím být naznačeno, že kozli jsou zbyteční? Možná. Ale možná, že je tady mnohem těžší symbolika.

Při pojmu „kozel“ si vzpomeneme na kozla pro Azázela. Na něj byl vložen hřích Božího lidu a byl vyhnán do pouště, mezi démony. Svůj k svému, zlý k zlému. Démonské věci mezi démony…- Možná na takové kozly máme v tomto podobenství myslet. Nejen jako na neužitečné, k ničemu, ale jako na tvory žijící pod silami zla, na tvory ovládané tím Zlým! A nejspíš ani nebudeme na špatné stopě. Také viděli, ale nevěděli – nechtěli vědět. Viděli hladové, nahé, trápící se na cestách bez pomoci, viděli odepsané – a nic… A když Ježíš řekne: Nedali jste mi najíst, napít, nenavštívili jste mně v nemoci, ve vězení – tehdy se diví. Kdy? Kdy to bylo? Vždyť jsme tě nepotkali!… Ježíš odpoví: Cokoliv jste neučinili jednomu z těch nepatrných, mně jste neučinili. – A tu zazní i druhá část Ježíšovy odpovědi, totiž odsouzení: Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!

Vidíme, že Ježíš nehodnotí kozly jen jako zbytečné. Říká: Prokletí! – A posílá je do věčného ohně, který hoří pro ďábla a jeho armádu. – Nic nedělat, zavírat oči před utrpením a bídami tohoto světa, znamená, stavět se do tábora zla. Tím na sebe brát odsouzení, prokletí.

Být andělem ďábla – hrozná představa.

Kromě všech těchto věcí, dotírá na nás z textu ještě jedna myšlenka. V pochvale ovcí Ježíš řekne: Co jste udělali jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste udělali. – Co jste udělali někomu z těchto mých bratří. Se slovem „bratři“ nám souzní pojem církev. Konkrétní sbory, ale i církev Kristova po celém světě. Křesťané… Ale při odehnání kozlů čteme: Co jste neučinili někomu z těchto nepatrných, mně jste neučinili! Církev naznačena není. Jen „nepatrní“. Nepatrní potřební, nemocní, opuštění… Pokud předpokládáme, že to Ježíš takto říci chtěl, tak to může znamenat jedinou věc. Důležitý je každý. Věřící i nevěřící. Křesťan i pohan, hotentot i muslim. Co jste udělali pro někoho, kdo je „v rejži“, mně jste udělali!

Ze všeho nejdůležitější je tady ale jiné dělení. Až se Ježíš zjeví ve své slávě a posadí se na Boží trůn, budou před něj shromážděny všechny národy! Ne křesťané, jako jeho čeládka, ale všichni. Nenastane dělení jeho žáků na věrné a nevěrné. Ne, všichni lidé budou posouzeni podle Božího stvořitelského řádu, platného od založení světa. Všichni znamená bílí, černí, fialoví, růžoví. Ti všichni uslyší buď: Pojďte, ujměte se království – anebo: Jděte ode mne, prokletí!…To je důležité. Ježíš se na konci věků nebude ptát na registraci v církvi. Jediným kritériem bude řád lidskosti. Stojíš v tomto stvořitelském řádu anebo pod vládou toho Zlého, ďábla a jeho andělů?

Že jsme členy některé církve, to nám žádnou protekci nezaručuje. Je to „blbý“, ale je to tak. Máme jen dvě možnosti. Buď tato slova vezmeme vážně – anebo přepíšeme Bibli.

Potvrzuje to i apoštol Pavel. V Římanům 2 píše o tom, že jsou národy, které, ačkoliv zákon nemají, jednají tak, jakoby měli zákon napsaný ve svém srdci. Jednají podle svého svědomí. To je jednou obviňuje, podruhé chválí – když jednají v souladu s Hospodinovými řády. A Pavel dodává: A přijde den, kdy všichni budou souzeni podle Ježíše Krista.

Proto se lidé se svědomím, podle kterého jednají, nemusejí bát posledního soudu.

Ptali jsme se na začátku, zda je peklo, nebe, kdo bude zachráněn, kdo propadne…Základní odpověď platná pro celý lidský rod zní: Kdo jedná podle svědomí od Boha, má připraveno království.