Čtení: Jr 14, 17-18.15, 5-6

Základ kázání: L 19, 41-43

(Kazatel: Zdeněk Turek)

Milí přátelé, Ježíšova cesta se blíží k vrcholu jeho životního díla. Po téměř tříletém veřejném působení přichází, tedy vlastně přijíždí na oslátku do Jeruzaléma. Už před městem ho jeho učedníci a spřízněnci s nadšením očekávají a provolávají Bohu slávu za vše, co mohli už dříve v Ježíšově blízkosti vidět, zažít, pochopit a naučit se: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“

Celý tento veselý radostný a slavnostní okamžik se nepodaří zastavit ani farizeům, kteří Ježíše žádají, aby si ten dav zklidnil: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“… Radostná, neformální, ale přesto slavnostní vítací ceremonie v Lukášově evangeliu utichá až v momentě, kdy Ježíš už je tak blízko Jeruzaléma, že ono ‚milované‘ město uviděl a rozplakal se nad ním.

Je to zvláštní okamžik, kterého si evangelista Lukáš všímá, a jako jediný ho vkládá do kompozice svého evangelia, neboť vnímá důležitost tohoto okamžiku. Tato důležitost má několik rovin. Zkusíme se zaměřit na alespoň dvě z nich.

Jedna rovina je, dalo by se říci, historická, která souvisí se vztahem mezi křesťany a židy, druhá rovina je nadčasová a mluví i k nám dnes, a ta nám říká mnohé o vztahu Ježíše, tedy i Boha Otce samotného k těm, kteří ho nepřijímají, nechápou a nechtějí chápat, neboť jsou zaslepeni svými představami, předsudky, a dokonce se chovají nepřátelsky.

„Ježíš, když uzřel město, dal se nad ním do pláče.“ Není to obyčejný pláč. Takto pláče ten, kdo má v sobě obrovský soucit a lásku, vidí věci v kontextu a v souvislostech, dokáže proniknout do hloubky, a trápí ho, že to tak nevidí ti ostatní, zvláště ti, co se jich to týká, a tudíž nejsou schopni něco změnit a odklonit od sebe neodkladnou, neúprosnou zkázu, kterou si díky své nevědomosti a slepotě sami způsobují.

Co se týče první roviny, je třeba si uvědomit, že Lukáš píše své evangelium několik desítek let po této události, v době, kdy město Jeruzalém je už v troskách. Naplnila se tak Ježíšova prorocká slova: „Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“

Navíc v této Lukášově době v nově vzniklé církvi převažují nad Židy pohané, kteří uvěřili v Krista. Většina Židů naopak Krista odmítla, a tak vzniká veliké napětí mezi Židy a křesťany. Křesťané jsou za svou víru tvrdě potírání. A tak někteří křesťané vnímají Židy za nepřátele nejen své, ale i nepřátele Boha. Toužili se očistit od všeho co by je mohlo s takovým židovstvím spojovat. Dokonce i tato dnešní perikopa, která mluví o Ježíšově pláči nad Jeruzalémem, byla u některých církevních otců nežádoucí.

Lukáš ovšem vnímá židovský národ jako velice důležitý v celém kontextu Božího díla i dlouhé cesty Božího lidu. Izrael prostě patří do dějin spásy!!! Vnímá, že Ježíš, který byl sám Židem, tento národ miluje, a tak i k Jeruzalému, který je ikonou a symbolem tohoto národa, cítí velikou, hlubokou lásku. Tato láska je viditelná, až hmatatelná právě i v tomto okamžiku, kdy Ježíš nad tímto městem pláče a říká: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.“

Takto pláče ten, kdo má v sobě obrovský soucit a lásku, vidí věci v kontextu a v souvislostech, dokáže proniknout do hloubky, a trápí ho, že to tak nevidí ti ostatní, zvláště ti, co se jich to týká.

Ježíš si je plně vědom, co ho v tomto městě čeká – nepochopení, zrada, mučení i smrt. Přesto nepláče nad sebou a nad svým údělem, který je všemi směry přímo prošpikovaný potupou a bolestí fyzickou i duševní…

Pláče nad městem, které miluje! Pláče nad ‚lidmi‘, které miluje! Pláče ne proto, že jeho samotného čeká zkáza, ale proto, že do mnohem závažnější zkázy se slepě ženou ‚milovaní‘! – A to je ta druhá rovina, kterou můžeme v této perikopě vnímat. Ježíš pláče nad městem Jeruzalémem… – Vidím v tom symboliku v ještě v širším významu. Ježíš pláče nad všemi lidmi světa, kteří jsou těm z Jeruzaléma v mnohém podobní. Pláče nad lidmi, kteří nepochopili a nepřijali jeho podanou ruku spasení, kteří nejsou otevřeni pro hledání pravdy a podstaty života, kteří víc než na Boha se spoléhají na sebe a svou vlastní moudrost, na kterou jsou tak pyšní. Pláče nad těmi, kteří se sami dobrovolně, a přitom z nevědomosti stali jeho nepřítelem. Tímto postojem, touto situací, tímto svým citem nám Ježíš prostřednictvím Lukáše jasně ukazuje, co to znamená: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, co vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ (L6,27-28)

Z vlastní zkušenosti víme, že ‚milovat nepřátele‘ není zrovna jednoduché, že nám to velmi často nejde. Možná vůbec… I když se snažíme žít Kristovým příkladem, i když se snažíme a toužíme být ‚dobrými lidmi‘, v této oblasti někdy víc, někdy méně selžeme. Většinou, když nám někdo ubližuje; staví se k nám nadřazeně, pyšně, škodí, pomlouvá, ničí, lže a překrucuje nebo vidíme jeho namyšlenou hamižnost (a to nemluvím o extrémech, kdy někdo krade a vraždí), sami se (dalo by se říci) ‚přirozeně‘ stavíme do negativní opozice a sami sklouzneme do stejných či podobných škodičských metod, jen proto, abychom ochránili především sebe, své blaho, své ego, svou důstojnost atd.

Ano, občas, když se to netýká přímo nás, jsme schopni ublíženého politovat a soucítit s ním, a dokonce vidět i příčiny nedobrého, zlého jednání nepřítele. To jsme i schopní se za nepřítele modlit a snažit se alespoň trochu pomoci i jemu. Jenže když se jakýkoliv ‚nepřítel‘ dotkne nás samotných, pomoc, pochopení, modlitba či pláč nad nepřítelem je to poslední, co nás napadne… A přiznávám, že si plně uvědomuji, že ani já v tomto nejsem výjimkou.

Proč to tak máme??? Myslím, že hlavní důvody jsou dva. První je strach z bolesti, a druhý, že nechápeme náš život v kontextu všeho kolem nás na zemi i na nebi.

Strach nás naučil se bát o všechny ty drobnosti – jako mé malé vlastní ‚já‘, má vlastní důstojnost, můj vlastní blahobyt… atd. (Dosadit můžeme cokoliv.) Když to nemáme, tak nás to bolí. Máme strach o naše malé pozemské životy, protože jsou v našem vědomí vytržené z kontextu celého vesmíru, vytržené z kontextu celkového Božího plánu, z celkového časového prostoru, jež nazýváme nekonečnem či věčností. Ze strachů samých takovýchto drobností vytržených z kontextu veškerého jsoucna pláčeme nad sebou, a ne nad nepřáteli.

Kde se ty strachy vzaly? Jsou to strachy, které jsou součástí jakéhosi systému, jenž jsme si vytvořili my lidé. Systému, jež má vliv na naše myšlení. Systému, který nás naučil chápat pouze sebe a možná naše přátele, ale nenaučil nás chápat nepřátele. A to je to, kam nás dnešní perikopa chce posunout.

Ježíš totiž i v těch nejtěžších chvílích, které právě díky zaslepeným nepřátelům prožívá, zůstává ve svém smýšlení v tom nejširším kontextu veškerého bytí, a právě v tomto kontextu chápe i důvody a příčiny jednání těchto nepřátel. Ježíš i v těch nejhrůznějších, nejbolestivějších okamžicích nepřátele vnímá jako Boží děti, které se nenaučili žít, které nepochopily, co je smyslem života, které zůstávají v neustálé nevědomosti a slepotě. „Kéž byste i vy, co se ke mně, a tudíž i k Bohu Otci chováte nepřátelsky, poznali v tento den, co vede k pokoji! Avšak je to skryto vaším očím.“ Ježíš i své nepřátele vnímá jako Boží děti, které potřebují pomoc. Rád by jim pomohl, ale nemůže, i když je Božím Synem, protože ctí svobodu, která byla Otcem člověku dána už při stvoření. Rád by jim otevřel oči, ale nemůže, protože pro tuto slepotu se rozhodli oni sami a svobodně. Uzavřeli se před Pravdou, kterou přestali hledat. Mohl by jim pomoci, ale museli by oni sami chtít – stejně svobodně.

Co ale Ježíš může dělat – a možná my také – je s láskou soucítit, chápat, plakat a také se modlit a přimlouvat, podobně jako to dělá Ježíš i ve chvíli nejtěžší – když je křižován: „Bože Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Amen)

Slovo poslání: Kaz 3, 9-15