První čtení: Mt 5, 38-48

Základ kázání: Mt 5, 39

     

(Kazatel: Marian Šusták)

      

Milé a sestry a bratři, Ježíšova slova z Kázání na hoře, náleží k těm nejznámějším a zároveň k nejtěžším (nejprovokativnějším). Mezi ně patří i to dnešní: „Jestliže tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou.“

Všichni je známe, ale i tak nás znovu a znovu zaráží… Co to znamená? Jak se to dá žít? A není to vlastně výzva k tomu, abychom se nechali ponižovat a zneužívat? A přece tušíme, že Ježíš mluví o něčem, co jde hlouběji, než jsou jen doslovné facky. Mluví o postoji, který má sílu proměňovat vztahy, svět.

Abychom ta slova pochopili, musíme se podívat na dobu, v níž byla pronesena. – Když evangelium mluví o úderu do pravé tváře, není to jen tak. V tehdejší kultuře pravá ruka byla považována za „čistou“ – používala se k pozdravení, k jídlu, k běžným společenským úkonům. Když tedy někdo uhodil druhého do pravé tváře, prakticky to znamenalo políček hřbetem ruky. A to nebyl obyčejný útok, ale gesto, kterým se vyjadřovalo pohrdnutí a nadřazenost. Byla to urážka, ne snaha vážně ublížit. Takový políček dával pán svému otrokovi, voják podrobenému člověku, nadřízený podřízenému. Byl to projev moci. A právě tady přichází Ježíš s výzvou: nastav i druhou tvář. To není jen trpné snášení. To je způsob, jak říct: já se nenechám ponížit na úroveň věci. Ty mě můžeš udeřit, můžeš mnou pohrdat, ale já ti ukážu, že jsem stále člověk, že mám svoji důstojnost, že ty nade mnou nemáš poslední slovo, nemáš moc nad mojí bytostí.

Všimněme si, že Ježíš neříká: „Udeř zpátky.“ Ani neříká: „Utíkej pryč.“ On volí třetí cestu. Cestu, která není cestou násilí, ale ani rezignace. Je to postoj „aktivního nenásilí“. Je to gesto, které druhého zaskočí a odhalí povahu jeho jednání. Najednou už to není poslušný otrok, který se jenom klaní, ale svobodný člověk, který ukazuje: já patřím Bohu, ne tobě. A právě tohle je důležité pochopit. Když Ježíš mluví o nastavení druhé tváře, ukazuje nám cestu, jak se nenechat vtáhnout do spirály násilí a pomsty. Zlo se živí tím, že mu odpovíme stejným způsobem. Ale když mu odpovíme jinak, nečekaně, ztrácí sílu.

Možná si vzpomeneme na velké postavy dějin, které se nechaly vést těmito slovy. Jedním z nich byl Mahátma Gándhí. Vedl svůj lid k odporu proti britské koloniální nadvládě, a přesto jasně říkal: „Nenásilí je zbraní silných.“ Gándhí a jeho stoupenci šli cestou, kdy strpěli i bití, nechali se zatýkat, ponižovat – a přesto neodpověděli násilím. A i proto jejich hnutí nezůstalo bezmocné, ale otřáslo celým impériem. Byla to síla, která se rodila z Ježíšova postoje, který kdysi vyjádřil právě tím nabádáním: nastav i druhou tvář. Zlo je odhaleno, když na něj neodpovíš stejným způsobem.

Ale teď se můžeme ptát: co to znamená pro nás, v dnešním světě? Už nás nikdo nebije hřbetem ruky, my zde nežijeme pod okupací či v otroctví. A přesto známe chvíle, kdy se cítíme uraženi, kdy jsme zraněni slovy, kdy jsme odmítnuti. Možná v rodině, možná v práci, možná mezi přáteli – anebo ve sboru.

Představme si například situaci v zaměstnání. Kolega nás před ostatními shodí poznámkou nebo jednáním, které nás ponižuje. V tu chvíli bychom nejraději odpověděli stejně, a ukázali, že se nenecháme. Ale někdy právě to, že nereagujeme stejným tónem, že zachováme klid a důstojnost, způsobí, že se celá situace obrátí. Ti, kdo to sledují, si můžou všimnout, kdo je skutečně silný. A stává se, že někdy i ten, kdo urazil, se později zastydí… Nastavit druhou tvář v takové chvíli neznamená dovolit, aby vás druzí šikanovali, ale ukázat, že se nenecháte vtáhnout do hry, kterou vám vnucují.

Když se podíváme na Ježíše samotného, vidíme, že On takhle žil. Byl políčkován, byl tupen, byl křivě obviňován. A přece neodpověděl stejným způsobem. Jeho síla byla v tom, že věděl, kdo je: Syn Boží, milovaný Otcem. A tak nemusel dokazovat svou hodnotu tím, že by vracel údery. Tady je i naše cesta. Lidská důstojnost není v tom, co o nás řeknou druzí, ale v tom, že jsme Boží děti. A to nám nikdo nemůže vzít.

Právě v tom je smysl Ježíšovy výzvy: Když tě někdo udeří do jedné tváře, nastav mu i druhou. Znamená to: zůstaň člověkem pod Božím patronátem, nenech se zlomit, nenech se vtáhnout do spirály nenávisti. Buď svobodný v Kristu. A tohle není slabost. To je síla, kterou tento svět potřebuje. Svět v zajetí odplat, msty a násilí se nikdy nezmění. Ale svět, kde lidé odpovídají pod mocí shůry – láskou, má naději.

Sestry a bratři, víme, že to není snadné. Všichni jsme slabí, všichni někdy bouchneme, všichni někdy oplácíme. (Co nás k tomu vede? Averze, namyšlenost, pohrdání druhými?) Ale právě proto, abychom se nenechali vláčet vlastní nemocí, máme Pána, který nás volá k sobě a dává nám Ducha svatého. Jen v jeho síle „to jiné“ můžeme žít… – Proto se modlíme, aby v nás rostla Kristova láska. Abychom v pravý čas uměli odpovědět jinak, než je běžné. Abychom dokázali dát najevo, že poslední slovo nemá nenávist, ale láska… A aby i naše životy byly znamením toho, že Kristova cesta, cesta kříže a odpuštění, je cestou k životu.

Jeden misionář v Africe žil mezi kmenem, kde byla pomsta povinností. Jednoho dne ho urazil náčelník. Misionář se jen usmál a dál mu sloužil. Lidé se divili: „Proč ses nepomstil?“ Odpověděl: „Protože můj Pán se nepomstí mně, i když by měl proč.“ Po letech se náčelník stal křesťanem a řekl: „To, co jsi tehdy udělal, mě přemohlo víc než stovka bojovníků.“

Nastavit druhou tvář neznamená být hadr na podlahu. Znamená to odmítnout pomstu, neodpovídat urážkou na urážku. Znamená to nenechat se definovat tím, co mi druhý udělal, ale nechat se vést Božím Duchem. – Kde je Duch Páně, tam je svoboda. Amen

 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že jsi nám ukázal cestu, která není cestou násilí a odplaty, ale lásky a pokoje. Víme, jak těžké je nastavit druhou tvář, odpustit, neoplácet stejnou mincí. Často sami padáme a nedokážeme to. Prosíme, dávej nám svou sílu, když nás někdo uráží nebo nám ubližuje. Pomoz nám chránit svou důstojnost a přitom neztratit lásku k druhému člověku… Pane, prosím, proměňuj naše myšlení i teď, když za chvíli budeme stát u tvého stolu. Amen.