První čtení: Jr 23, 1-6

Základ kázání: L 23, 33-43

 

Pokud věříme Ježíšovi, tak věříme přesně tomu, kdo se tak neuvěřitelně přimlouvá i za své vrahy: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Jak si s takovými slovy poradit? Jak se dá odpustit těm, kdo páchají úplná zvěrstva? Těm, kdo se neštítí ani doočíbijících zločinů proti lidskosti? Těm, kdo chladnokrevně zabijí i člověk nejnevinnějšího?

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ – Jak se dá říct něco takového? Nabízí se snad odpuštění jak houska na krámě? Vždyť k odpuštění těžkých vin někdy spějeme celá dlouhá léta. Pokud k němu vůbec dospějeme.

Kristova modlitba ovšem nezní nijak lacině. Naopak, vyvolává bázeň. Protože není vyřčena ze závětří, v němž by člověk teoretizoval o vinách těch druhých a sám by nic zvláštního neřešil. Naopak, zaznívá přímo z popraviště, z bezútěšnosti kříže.

A čeho chce Kristus tou modlitbou dosáhnout? Toho, aby i nejzatvrzelejší hříšníci mohli klidně dál setrvat ve své nevědomosti, protože Bůh jim beztak nakonec odpustí? Ne, Boží odpuštění má přece proměnit naše životy. Má je projasnit. Má nás vést k objasnění, k sebereflexi, k prozření. Ve světle Kristova pohledu se máme dozvědět, co činíme. A získat odstup od toho zlého. Získat svobodu, která z odpuštění pramení. Nezabředávat v pekle, které sami působíme. Skončit v Kristově nebeské společnosti.

Apoštol Pavel píše o moudrosti víry, kterou „nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.“ Přijetí Kristova odpuštění nás tedy vede k proměně smýšlení, k novému pohledu na Krista i na svět. Těm, kteří Krista ukřižovali, to ještě nedocházelo. Ale nám už to ve víře dochází. My už dál nemusíme odmítat našeho Spasitele. Nemusíme ho vytlačovat pryč od sebe, pryč z vlastního světa, mimo své sociální bubliny, mimo svůj život. Můžeme Krista přijímat. A osvojovat si jeho pohled na svět a na sebe samé. Na vše, co činíme. I na své temné stránky. A také na druhé lidi, za něž se Ježíš tak neúnavně přimlouvá.

Padaly jeho modlitby hned od začátku na úrodnou půdu? Na první poslech se zdá, že ne. Okolostojící zůstali jako zabednění. I vrchní náboženští představitelé se jen zasmáli: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Podobně se smáli vojáci: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ A ve stejném duchu vykřikoval i zločinec na sousedním kříži: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Smějou se velekněží: vypadá to tak nebožsky, tak bezbožně. Smějou se vojáci: vypadá to tak nekrálovsky, tak bezmocně. Zoufá si zločinec: vždyť on se nevzmůže ani k pořádnému odporu. Nikomu z nich nepřichází na mysl, jak velkou moc prokazuje ten, kdo své protivníky neproklíná, ale zápasí o Boží milosrdenství i pro ně.

Nerozumějí. Nechápou. Drží se vlastní představy, že být Mesiáš znamená zachránit sám sebe. Neprohlédli, že pravý Mesiáš je tu pro druhé, nikoliv pro sebe. Nepochopili, že kdyby začal myslet v první řadě na sebe, tak by své poslání zradil. Nevybavili si Kristova slova: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde“.

Být Kristem znamená být až do posledního dechu pro druhé. Zachraňovat nás svou sebeobětavou láskou.

Ale nejbolestněji zní ono zvolání jednoho z ukřižovaných zločinců: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ V jeho výkřiku nezní jen povýšený a nezúčastněný výsměch: „Zachraň sám sebe.“ Ozývá se v něm skutečné zoufalství, zklamání, zahořklost, možná i bolestná beznaděj. Vlastně ten výkřik má blízko k přímluvné modlitbě, ale na rozdíl od ní ztrácí naději na vyslyšení. Zachraň sebe i nás!“ Proč musíme tak trpět? Proč se na světě dějí tak hrozné věci? Proč zrovna nám? Proč už konečně nezakročíš a neučiníš našim bolestem přítrž? Pokud být Mesiáš znamená být tady pro druhé, tak proč neuděláš z kamení chleby a z kříže podušku? Anebo proč okamžitě nevyženeš celou římskou okupační správu i s jejich zatracenými kříži? Prokaž svou moc – prokaž ji ke svému i k našemu dobru! Prokaž svou moc, pokud vůbec nějakou máš! A pokud žádnou nemáš – to jsi Mesiáš?

Někdy je pro nás tak těžké přijmout Krista slabého. Zranitelného. Bezmocného. Ukřižovaného. Toho, který tu zůstává s námi a pro nás i tehdy, když pro nás na pohled nic zvláštního nedělá. Když naší situaci na první pohled nijak zázračně nemění… Zůstává s námi – i tam, kde my sami zůstat nechceme – a tak tam nechceme zůstat ani s ním. A také naši vinu bere na sebe i tehdy, když si ji my sami ani nepřipouštíme. Ukřižovaný zločinec v tu chvíli obviňuje jen Ježíše. O sobě nemluví.

Jak bere Ježíše ten druhý ukřižovaný zločinec? U toho druhého nastal opravdový div. On se na rozdíl od svého souseda neobrátil proti Ježíšovi. Ale obrátil se k němu. A neuvažoval tak, že by na Ježíšovi bylo cokoliv špatně. Naopak, přehodnotil svůj vlastní život. U něho Kristova slova padla na úrodnou půdu. Ten druhý zločinec si nic nezastíral. Přijal svou vlastní vinu. Uznal, co činil. A nedalo mu to a okřikl toho prvního – upřímně, pravdivě:„Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ Když se obrátí i člověk, který spáchal závažné zločiny, tak je to opravdový zázrak. A pokud se obrátí třeba až na popravišti, tam, kde už ví, že se nedočká šťastnějších zítřků a že mu víra už žádné pozemské výhody nepřinese, může to být zázrak o to větší. Přijmout Kristovo odpuštění a nechat se jím proměnit – to přece znamená ještě větší zázrak, než kdyby někdo sestoupil z kříže.

Člověk, který tak velkou vnitřní proměnou prošel, si přeje i nadále být s Ježíšem zajedno. Prosí ho: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“

A Ježíš odpovídá: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Pro některé z nás může být těžké skousnout pomyšlení na last minute spasení těžkého zločince. Opravdu máme někomu věřit, že se upřímně obrátí třeba až v poslední hodince svého života? A jak k tomu přijdou ti ostatní, kdo se snažili být Bohu věrní po celá dlouhá léta? To bychom klidně mohli celý život hřešit a pokání si nechat až na smrtelnou postel? Ale Ježíšovi o tohle nejde. Ježíšovi jde prostě o to, že už dnes můžeme být s ním. Ať už je za námi cokoliv. Ať už nám zbývá jakkoliv dlouhý či krátký čas. Všichni jsme jen hříšníci, kteří mohou být s Ježíšem už dnes. V životě, a nadto i ve smrti. Blaze každému, kdo už dnes slyší Kristův hlas.

Vždyť Ježíš hledá odpuštění pro všechny. Dokonce i za svoje vrahy se přimlouvá: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“. A podobně se nejspíš přimlouvá i za nás. Protože kdo z nás do všech důsledků dohlíží, co činí?

Jak na Ježíšovy přímluvy zareagujeme? Odvrátíme od Ježíše svou tvář s tím, že takový Mesiáš nám tak úplně nesedí, že to je nějaká slabota? Anebo nahlédneme své vlastní životy ve světle Kristovy víry a Kristova pohledu na náš svět? Budeme s Ježíšem ještě dnes?

 

Slovo poslání: 1K 2, 1-9