První čtení: Lv 19, 1-4.13-18.33-34

Základ kázání: Mk 3, 31-35

 

Záleží Ježíšovi na rodině, nebo ne?

Rodina je něco velmi základního. Říká se třeba: Rodina je základ státu. I jedno z přikázání Desatera zní: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Mnoha křesťanům velmi záleží na podpoře rodinného života. Rodina se jeví jako hodnota téměř posvátná.

A ano, může z ní vzejít mnoho dobrého. Ani zmíněné úsloví „rodina je základ státu“ není daleko od pravdy. Jan Amos Komenský šel ještě dál, když napsal, že rodina je základem pro celkovou nápravu lidských poměrů. Je fakt, že kdyby se rozpadly i základní rodinné vazby, celá společnost by se udržela pohromadě jen těžko. A pokud rodina funguje v základu dobře, může dát člověku spoustu cenného do života. Děti v ní nacházejí přijetí. Důvěru. Zázemí, A také atmosféru otevřenosti, v níž mohou sdílet prakticky cokoliv, co jim leží na srdci. Rodiče zásadně přispějí k rozvoji svých dětí tím, že podporují jejich talenty, koníčky, zájmy. Věřící rodiče předávají víru. Spousta lidí, kteří vykonali důležité věci, vděčí za dobré startovní podmínky svým nejbližším. Můžeme popřemýšlet už jen nad tím, jak se mateřské působení obtiskuje do dušičky dítěte už od prvních chvil. Pomáhá utvářet předivo lidské osobnosti.

Ale možná na vás už také doléhá pomyšlení, že ne všechno se v nejbližších vztazích daří. I v dobrých rodinách se objevují konflikty, stres, přetíženost. A co když rodina v základu nefunguje? Bohužel i mezi těmi nejbližšími se někdy projeví přemíra násilí, zneužívání, ponižování. Rodiče nad dětmi uplatňují velkou moc. Děti jim zůstávají vydány na milost i nemilost. Pokud si rodiče vybíjejí své nevyřešené problémy na dětech, podaří se jim leckteré talenty a zájmy naopak ubít, namísto aby je rozvíjeli. I v lepších rodinách se lidé docela často míjejí. Ignorují skutečné potřeby druhých. Nebo se snaží druhého za každou cenu napasovat do vlastních představ. Nepřijímají ho takového, jaký v hloubi duše je. Běžný problém těch nejbližších spočívá v přesvědčení, že znají druhého jako své boty. Pokud si nedokážu připustit, že ten druhý může být ve skutečnosti jiný, než jak jsem si uvykl ho vnímat, a že potřebuje něco jiného, než co mu poskytuji automaticky, zůstáváme si vzdáleni, i kdybychom se zrovna objímali. A navíc se dá dodat, že některé rodiny vůbec neslouží jako základ pro nápravu lidských poměrů. Spíš naopak. Třeba rodiny mafiánů. Nebo dynastie diktátorů. A problém nastává i tehdy, když někdo kvůli vlastní rodině začne odstrkovat jiné bližní. Třeba když někdo vyžaduje protekci pro členy vlastní rodiny, čímž se dopouští nespravedlnosti vůči ostatním. Rodina je tedy skutečnost s dvojí tváří. Pokud se postaví na posvátný piedestal, dá se pak zase strhnout jako modla. A mimo ten piedestal zůstává krajně důležitá, obvykle však není dokonalá. Navíc žádná rodina není jediná na světě, nemá žít na úkor ostatních. I základ státu potřebuje svůj hlubší základ.

Ježíšova matka a Ježíšovi bratři přišli k místu, kde Ježíš vyučoval. Už nedlouho předtím se podle evangelisty Marka vztah mezi Ježíšem a jeho příbuznými značně vyhrotil. Potom, co Ježíš povolal dvanáct učedníků a oslovoval čím dál větší zástupy, přišli jeho příbuzní, aby se ho zmocnili, protože mysleli, že se pomátl. Žádná rodinná idyla. Hned na to se dostavili zákoníci až z Jeruzaléma, kteří Ježíše obvinili z posedlosti. A sotva se Ježíš vypořádal s těmito odpůrci, už zase tu straší příbuzní. Na první pohled se asi nechovali tak špatně jako jeruzalémští zákoníci. Vždyť my to s tebou myslíme dobře, ty náš kluku. My přece víme, co je pro tebe nejlepší.

„Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel.“ „Stáli venku“ – zůstali mimo, v danou chvíli vně společenství věřících. Docela zajímavý paradox: Ježíš jim v tu chvíli připadal jako vyvrhel. Jako černá ovce. Jako ten, který vybočil. A vůbec jim nedošlo, že naopak oni se ocitli vyčleněni. Mimo okruh těch důvěrně nejbližších. Vyřazeni z proudu života.

Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Ježíš se odvážil i na zdánlivě neprůstřelná slova o rodině odpovědět otázkou. I nad záležitosti všeobecně uznávané a zdánlivě nezpochybnitelné je někdy na místě položit otazník. Ježíš nás učí i zdravé skepsi. Někdy se musíme v klidu zastavit a zeptat se třeba: Odkud jdeme? Kam směřujeme? A taky: Ke komu patříme? „Kdo je má matka a moji bratři?“ V tehdejší situaci mohla Ježíšova slova naznačovat také: Oč jim ve skutečnosti jde? K čemu ta starostlivá péče, když si mě ani pořádně neposlechli? A s tím se pojí další otázky: V čem vlastně spočívá smysl rodiny? A jak vypadá ta pravá rodina? Patří k ní výlučně lidé spojení pokrevními pouty a ustálenými konvencemi? A pokud ne geny a zákony, co nás nejdůvěrněji spojuje? A co nás naopak rozděluje?

Zvenku se může zdát, že rozděluje sám Ježíš, že zbytečně provokuje a vyvolává problémy… Místo toho, aby šel normálně za svými příbuznými, kteří to s ním přece myslí dobře… Očima víry však vidíme, že Ježíš chrání něco ještě posvátnějšího a podstatnějšího. Nevymezuje se vůči svým příbuzným ze zlé vůle, ale naopak z dobré vůle.

Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Jen otce v tu chvíli Ježíš nezmínil. Jediný otec nás všech totiž zůstává v nebesích. Jinak ty zdánlivě neměnné a posvátně dané příbuzenské vztahy docela odvážně pomíchal. Na první poslech zní trochu zvláštně, že kdokoliv z nás se stává klidně i Ježíšovou matkou. Dá se snad říct, že skrze Ducha svatého v nás Ježíš znovu a znovu přichází na svět. Každopádně se všichni stáváme Ježíšovou rodinou, jeho nejbližšími. Což nás též sbližuje navzájem. I ten, kdo o původní pouta přišel, nachází nová. A Ježíš vytváří společenství hlubší a širší, než by byla jen do sebe uzavřená rodina pokrevní. A také původnější – to znamená, že i rodina, která nefunguje moc dobře, může hledat zdroj inspirace v Kristově přístupu.

Mimochodem, zůstali Ježíšova matka a Ježíšovi bratři už napořád mimo? Bohudíky ne. Příště se s nimi setkáme v kruhu Ježíšových učedníků. Ježíš se ani svým nejbližším nepodvolil. Neodebral se poslušně a krotce do domácího vězení ani do ochranitelského blázince, v němž by zbloudile trvali na tom, že se pomátl. Ne, on zůstal svobodný. Ale to neznamená, že by pro jeho matku a bratry přestala slova o Boží vůli platit. Nepřestalo pro ně platit pozvání k přehodnocení vlastních představ: Takové věci se stávají i v lepších rodinách – i vy se můžete odvážit překročit svůj stín. Vydat se ještě pár kroků do neznáma. Jít za mnou ještě dál. Klidně do úplně nejužšího kruhu mých učedníků. Klidně i do úplné nejistoty. Na cestu, kde staré představy umírají. Ale cosi úplně nového se rodí… Že Ježíšova matka a Ježíšovi bratři nezůstali mimo napořád, poznáme podle jiných biblických textů. Podle některých sehráli důležitou úlohu v první církvi. Třeba ve Skutcích apoštolských čteme zmínku o tom, že po Ježíšově nanebevstoupení se učedníci „svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“ Vzali si Ježíšova slova svorně k srdci.

I my jsme byli pozváni do téhož společenství. A nezapomínejme přitom, že slova: „Kdo činí vůli Boží“ jsou dynamická, dějová. Nikdo z nich není předem vyřazen. Ale na druhou stranu ani takovému apoštolu Petrovi se nedařilo Boží vůli činit pokaždé. Příslušnost k Ježíšovi nemá nikdo z nás předem zaručenou. Ani geneticky. Ani zápisem v církevní kartotéce. Ježíš sám si však přeje – a učinil až do krajnosti vše pro to, aby se dobrá Boží vůle uskutečňovala v nás všech. A v té dobré vůli se také můžeme přijímat navzájem. Nezneužívat nad sebou navzájem moc jako v rodinách nefunkčních. Ale hledat k sobě stále nové cesty v osvobozené důvěře.

 

Slovo poslání: 1J 3, 13-24