První čtení: Mt 21, 1-14

Základ kázání: Mt 21, 5

 

(Kazatel: Zdeněk Turek)

 

Milé sestry, milí bratři, základem dnešních bohoslužeb je text z Matoušova evangelia, který jsme už vyslechli v prvním čtení (Mt 21,1-9-14). Jako podklad pro dnešní rozjímání však (z toho, co jsme už slyšeli) vybírám a podtrhuji část z verše pátého, který evangelista Matouš převzal z dávných proroků (např. Izajáš 62,11; Zachariáš 9,9), aby na nich ukázal, že právě toto proroctví se naplňuje. Mohl bych tedy jako podklad vzít texty těchto proroků, ale zmínění proroci to formulují malinko jinými slovy. A mě právě nejvíce oslovilo to, jak tuto část proroctví, které možná čerpá i z jiných pramenů, formuluje Matouš:

`Povězte dceři siónské:

Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý…´

Kázání:

„…král tvůj přichází k tobě, tichý…“ Není výstižnější věta, která by se právě pro dnešní dobu hodila více. Myslím, že tato věta nepotřebuje žádný komentář… Ve svém vnitřním tichu jako bych přesně věděl, co bych vám dnes chtěl zpoza kazatelny předat, ale jak jsem záhy zjistil, je těžké to srozumitelně převést do slov… Dlouho jsem si hrál i s myšlenkou, že nebudu říkat nic, že vám dopřeju ticho, aby přicházející tichý Král vás mohl v tichu sám oslovit… Ale nebyl jsem si jist, jestli byste v tom tichu opravdu mysleli na toho, který k nám přichází, nebo zda byste se nenechali v tom tichu „přehlušit“ myšlenkami nad tím, že pan kazatel si chtěl ušetřit práci, a tak si to potichu ulehčil :-)…

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, souhlasíte s tím, že o adventu bychom měli být plni očekávání příchodu spasitele? … „Král tvůj přichází k tobě…“ Máte nějaká očekávání? Od Krále, který přichází? Honí se vám hlavou otázky spojené s tím, koho vlastně očekáváme? … Nebo otázky: Jaké změny s přicházejícím Králem–Spasitelem do našeho světa a do našich životů můžeme v naději očekávat? … … Nebo: Je vůbec možné, abychom Spasitele očekávali, když už tu byl dávno před námi a vlastně o něm všechno víme, nebo si myslíme, že víme? Není to z naší strany spíš jen hra na očekávání? Vždyť to pro nás není nic nového, tím přicházejícím králem je přeci Ježíš z Nazareta, Spasitel, Mesiáš, Kristus ukřižovaný a vzkříšený, který teď sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé… Dvě tisíciletí si to my křesťané připomínáme, společně to nahlas vyznáváme… Je možné ještě něco očekávat?

Další věc je, že s adventem jsme také vstoupili do nového církevního, liturgického roku. Máte nějaká nejen duchovní očekávání s přicházejícím králem pro ten následující rok? … Je možné v dalším roce ještě něco očekávat?

Milí přátelé, možná se mýlím, ale mám pocit, že jako církev už moc očekávání nemáme. A možná je to i proto, že je to pořád dokola; Advent, Vánoce, Nanebevstoupení, seslaní svatého Ducha, Trojiční a dlouhé období po-trojiční a zase Advent… V průběhu každého roku si postupně připomínáme pro nás všechny ty důležité okamžiky ze života našeho Spasitele, ale protože je to pořád dokola – rok co rok, není to pro nás zas takové terno, protože už dopředu víme, co přijde… a pokud bychom zůstávali u otázky, jestli máme nějaká očekávání, tak snad jen to: aby to nebylo horší než loni…

Možná je to i tím, že sice si ty pro nás důležité události známé z veřejně aktivního života Spasitele; jeho učení, uzdravování a všechna zázračná znamení, smrt i vzkříšení připomínáme pořád dokola, … ale možná také tím, že o něm jen mluvíme nebo čteme a nemůžeme ho vidět na vlastní oči, sáhnout si na něj, protože zároveň víme, že teď sedí po pravici Boha Otce někde v nebesích, a tak máme pocit, že je někde strašně daleko. Že tu mezi námi už tolik nepůsobí. Někdy propadáme dokonce pocitu, jako by tu vůbec nebyl… Pravda, mluví se ještě o tom, že je tu Duch svatý, který nám pomáhá a vede nás… Ale to taky není úplně vidět… – Zkrátka, někdy máme pocit, že nás Duch vede, jindy zase že jsme na všechno sami…

Nějak věříme, snažíme se dělat maximum, nebo minimálně se tu scházet aspoň o ty neděle a povzbuzovat se, … a tak nějak fungujeme s nadějí, že co nevidíme, nechápeme…, jednou poznáme na vlastní oči. … Možná bychom chtěli očekávat, ale vlastně nevíme, co očekávat můžeme. … Víc než na Advent nebo následující církevní liturgický rok, možná dokonce víc, než na Kristův druhý příchod… je naše očekávání nasměrované na to, že se snad jednou, dá-li Bůh, setkáme v nebi…

Neříkám, že takto nasměrované očekávání je špatné, to rozhodně ne, ale neočekávat nic pro advent nebo následující liturgický rok, a vůbec pro náš pokračující život tady na zemi, kde si budeme i nadále znovu a znovu připomínat důležité události z dob, kdy tu Spasitel byl, to by byla škoda, nemyslíte?

Možná nám k novým očekáváním i posile ve víře pomůže, když se na Spasitele budeme dívat ještě z jiné perspektivy. Z jiné pozice…

Například: všiml jsem si, že všechny ty důležité události ze života Ježíše Krista jsou dost hlasité. Někdy až dokonce nesnesitelně hlučné. Pořád nějaký rámus! … Ne že by v těch příbězích hlučel Ježíš, ale většinou jsou u toho hlučící davy lidí (ani v dnešním příběhu hlučící lid nechybí…). A někdy se v tom hluku ztrácí to, co je pro naše životy podstatné, důležité… Řekl bych že celé ty tři roky veřejně aktivního Ježíšova života, které z evangelií, výkladů a kázání známe, je jeden velký shluk hluku… … Ale o těch třiceti letech předchozích nevíme skoro nic, a určitě to nebylo z toho důvodu, že by Ježíš nic nedělal…

Celých třicet let na tomto světě Ježíš žil, a téměř nikdo na světě o Spasiteli vůbec nevěděl (asi kromě Marie, která to v sobě vždy tiše uchovávala :-).)

Možná je to podobná situace jako teď. Ježíš tu s námi i nadále nějak je, ale my to prostě nevnímáme, nevidíme, nevíme, nejsme si vždy jisti, i když vždy s křehkou jistotou tvrdíme, že víme. Možná že právě těch nezaznamenaných prvních třicet let Ježíšova života ukazuje na velice důležitou vnitřní podstatu našeho Spasitele. Na to, že byl, je a bude „TICHÝ“. Ale když se pak veřejně to Ticho uprostřed hluku projeví, tak to stojí za to a je to velká síla, která mění svět, vesmír i naše životy.

Je to také podobné tomu, jako když se na podzim na polích zaseje. Dlouhou dobu to vypadá, že se neděje nic. Přitom docela potichu a nenápadně probíhá důležitý a nutný proces klíčení a růstu, proces plný tajemného ticha a zároveň neviditelného pohybu – pohybu zrání a bytnění. …

Až v létě, druhý rok po zasetí, to stojí za to. Pak teprve přijde rámus. Rámus, který začne, až přijdou žně. Rámus při sklizni a následně veselý rámus na oslavu tichého Krále – dárce života – i na oslavu semene, které vydalo úrodu, jež nás sytí a plní i radostí a pokojem.

Ona spasitelská síla a moc přicházejícího Spasitele se neskrývá v tom, že je „král“, nebo že je za krále prorokem či veřejností považován.

Spasitelská síla přicházejícího spasitele se skrývá v tom, že je „TICHÝ“. – „Hle! Král tvůj přichází k tobě – tichý…“

Něco mi říká, že abychom tu přicházející obrovskou Božskou spasitelskou sílu v „tichém“ Králi mohli poznat, pochopit, čerpat z ní a třeba ji i následovat, že je nutné, abychom se sami ztišili, nechali na sebe působit to tajemné ticho. Ticho, ve kterém je pohyb. Nenápadný pohyb, který nelze ničím zastavit. Nechme na sebe působit tu sílu ticha, aby to, co v nás bylo zaseto, mohlo nově vzklíčit, růst a zrát,… Zkusme se ztišit… Aspoň na chvíli, docela na malou chvíli. A neoddalujme to, zkusme to třeba hned teď…

 

/chvíle pro rozjímání/