První čtení: J 12, 23–26

Základ kázání: Jb 14, 13–15

  

„Kéž bys mě skryl v podsvětí“ – to je opravdu zvláštní prosba. Jób se modlí dost neobvykle.

Někdy se sice podobné motivy objevují i v jiných biblických textech, třeba v Žalmu 139.: „a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ Ale slyšíme nápadný rozdíl mezi oběma výpověďmi. Autor žalmu 139. i přes předcházející vnitřní zápas nakonec najde svou naději v rozpoznání, že i kdyby ho snad napadlo schovat se v podsvětí, Bůh tam s ním zaručeně bude. Jób ovšem naopak prosí Boha o jakousi propustku. Prosí o svatý pokoj – co možná nejdál od reflektorů Boží přítomnosti. Prosí o dovolenou v podsvětí. I když je fakt, že i Jób k této prosbě dodává přání, aby si ho Bůh později opět našel – ale raději až někdy jindy.

Jak k těmto prosbám Jób dospěl? Odkud se v lidské duši berou taková přání?

Kdo celý biblický příběh znáte, vybavíte si, že Jób procházel krajním utrpením, které si nemohl uspokojivě vysvětlit. A vzpomenete si také, že ho přišli navštívit tři přátelé a že se jejich vzájemný rozhovor zanedlouho zvrtl. Namísto prostého vyjádření soucitu začali přátelé Jóba přesvědčovat a že spravedlivý Bůh člověka nepostihne tak velkým utrpením bezdůvodně, že Jób by měl určitě vyznat nějaké skryté hříchy a pak také že se rouhá. V závěru knihy dá ovšem sám Hospodin najevo, že Jóbovi přátelé o něm (tedy o Hospodinu) nemluvili náležitě, kdežto Jób ano. Jóbovy zoufalé modlitby se nakonec osvědčily jako ty pravé ořechové. Jak tedy rozlousknout jejich tvrdou slupku?

Pokud jde o náš dnešní úryvek, v první řadě zní nápadně, že se Jób s prosbou o pokoj od Boha obrací k Bohu. To je dobrý krok na cestě víry: Dokonce i od Boha utíkat zase k Bohu. Svěřit i svoje problémy s Bohem Bohu. Nemuset na ně být sám. A nevyhledávat méně důvěryhodné pány.

Ale stejně z Jóbova vyjádření krize ve vztahu s Bohem běhá mráz po zádech: „Kéž bys mě skryl v podsvětí“ – To je dost silné kafe. I když – podobná přání vlastně nebývají tak neobvyklá. Někdy si lidé přejí prostě nemuset už dál snášet tíhu problémů. Mít vše co nejrychleji za sebou. Někdy už touží jen po milosrdné smrti. Takové myšlenky se dají pochopit. A když nás postihne neštěstí, nemoc a tragické ztráty, zatmí se nejen svět, ale i Bůh. A harmonie ve vztahu k Bohu se otřásá v základech, protože na jedné straně zůstává naše bezmocnost, na druhé straně nepřístupný majestát Všemohoucího.

Jób vidí svoje problémy přímo v souvislosti s Bohem samotným: „Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv“… Řeč je o Božím hněvu. V tom duchu s Jóbem také předtím diskutovali jeho přátelé. Vykreslovali Boha jako neoblomného soudce, který člověku nedá pokoj. Oproti nim Jób vyjadřuje prohlubující se naději víry v Boha, který člověku pokoj dá. Jen tuto naději nedokáže vystihnout líp než slovy o přání schovat se před Božím hněvem třeba v podsvětí.

O atmosféře zbožnosti, v níž člověk dostává chuť se vymanit z Božího vlivu, svědčí kniha německého psychoterapeuta Tilmanna Mosera Otrava Bohem. Moser sám prošel přísnou náboženskou výchovou, se kterou se nedovedl vyrovnat. Píše: „Byl jsem s tebou jako v pasti: všichni pro mě důležití lidé neprojevovali žádné pochybnosti o tom, že existuješ, že je možné tě oslovit, že jsi plný porozumění, dobrotivý, spravedlivý, ‚milosrdný‘, i když na pozadí jsou ponuré tresty, z nichž nejhorší je však ztráta lásky či vztahu. Udělal jsi ze mě boží krysu, strachem poháněné zvíře v experimentu bez východiska. Uvázal jsi mě na řetěz špatného svědomí, věčné nespokojenosti se sebou samým, věčné nedostatečnosti před tvými požadavky.“ Moser Bohu vyčítá, že jej od dětství „stále sledoval“, a tak stal se příčinou jeho ochromujícího strachu. Myslím, že Jóbovy zoufalé výkřiky vyvěrají také z přání najít východisko z podobné duchovní stísněnosti. Jde o atmosféru, v níž lidé vše mimo sféru vlivu svého nelítostného Boha popisují jako nenapravitelně zkažený svět. V takovém prostředí není divu, když člověk pocítí přání odejít třeba i do podsvětí – aby se tam snad jednou setkal s Bohem jiným, soucitnějším, milosrdnějším a láskyplnějším… I takhle čtu Jóbův výkřik: „Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv“.

Jób nám též pomáhá vcítit se do lidí, kteří vyhledávají temnotu, temné umění, kontrakulturu. Lidi, kteří se nespokojí jen s harmonickým a uhlazeným stylem myšlení a mluvení. Což nemusí být vždy na škodu. Dá se tomu jít empaticky naproti. V Duchu Ježíše Krista, který za námi sestoupil až do pekel.

Jób si přeje být dočasně ukryt do podsvětí – jako když semínko padne do země, kde jeho stará, již omezující slupka pukne. A leccos z předešlého života vezme za své. Včetně zkostnatělých představ o Bohu, které člověk přerůstá.

Jób potřebuje získat odstup. Tak zvaně dát si pauzu. Což by nebylo dost dobře možné v nezdravých, násilných, toxických vztazích. Takové vztahy totiž ovládá snaha mít toho druhého pořád pod kontrolou, držet ho pod svými křídly jak ve vězení, neumožnit mu volně se nadechnout a samostatně rozvinout. Ve zdravých vztazích se naopak odstup snést dá. Partneři si mohou každý sám za sebe přerovnat myšlenky, bilancovat a přehodnocovat, aby se k sobě navraceli tím svobodněji. A pokud je náš Bůh mnohem víc než jen věčně pronásledující despota, tak odstup snese. Dovede si s ním poradit. A člověk si může připustit i vnitřní rozpory, když se v něm ozývají dvě protichůdné potřeby: Na jedné straně potřebu odstupu od navyklého života víry, který mu už dál nedává smysl. A na druhé straně neutuchající touhu po Boží lásce, po nejdůvěrnějším vztahu, po návratu domů.

Jób dává najevo, že by ho ani v nejhlubším podsvětí touha po Bohu neopustila: „Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.“ Jóbovy výkřiky do tmy o novém ožití zemřelých zněly v tehdejší době spíš jako utopie, jak bláznivá fantazie. Sám Jób zase o chvíli později vykresluje smrt jako neodvratnou realitu, s níž Bůh ničí lidskou naději. Ale my cítíme, že i Jóbovy nejsmělejší fantazie vyjadřují cosi pravdivého. V tom spočívá výhoda myšlení člověka, který nemá co ztratit. Nachází nová východiska i tam, kde by ostatní neviděli žádná. I tam, kde on sám má problém si je uvěřit. Nachází naději i ve smrti. Nachází víru i v podsvětí. Nachází lásku i v hrobě.

Jób dobře vytušil, že Bůh se k němu může stavět od základu jinak než jen jako soudce, který donekonečna počítá prohřešky. Může se k Jóbovi stavět spíš jako Otec, kterému se velmi stýská. A který volá své dítě důvěrně známým hlasem, na který může člověk ve stejné důvěře odpovědět: „Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.“

To, co Jób vyjadřoval ještě jen v matných obrysech, my dnes už očima víry vidíme mnohem zřetelněji v Ježíši Kristu. Vidíme, že v Kristu ožijí i zemřelí. A vidíme, že Kristus ztělesňuje Boží touhu najít i ty nejztracenější, které se vydává hledat i na ta nejzatracenější místa. A když je najde, z celého srdce se raduje, že jsou zase spolu.

 

Slovo poslání: Ř 8, 38-39