První čtení: Da 7, 1-14

Základ kázání: J 5, 24-29

 

(Památka zesnulých.)

 

Čas plyne závratnou rychlostí. Někdy se přímo překotně valí. A my jsme zaskočeni jeho ubíháním. Třeba když se doslechneme o těch, které jsme ještě včera vídali v kočárku, že mají dnes už své vysoké školy, kariéry, děti… Anebo když se rozpomeneme na všechny, kteří nám už zemřeli – a ještě včera jsme si neuměli pořádně představit život bez nich. I u nás ve sboru jsme se letos rozloučili s Marcelou, s Věrou, s Jaruškou – které patřily ke stálicím našeho společenství – a najednou mezi námi nejsou. Melancholické podzimní období jakoby ještě zesilovalo neklidné otázky: Kam se všechna ta léta poděla – tak nezkrotně, nezadržitelně, neuchopitelně? Někdy nám připadá, jakoby nám celý život protékal mezi prsty. Jakoby mizel kamsi do propasti.

Sám Ježíš mluví o plynutí času s nemenší naléhavostí. Ale končí i on u postesknutí nad ztracenými léty? Ne, Ježíš vnímá jejich tok až překvapivě opačně. Nepopisuje naši situaci tak, že bychom postupem času o všechno neodvratně přicházeli. Nemluví jenom o smrti, která nám postupně všechno bere. Ježíš nám naopak klade na srdce, že naše časy se střemhlav řítí k životu. A nemyslí tím jen mlhavý příslib jakéhosi neznámého posmrtného života, kvůli kterému bychom měli zatnout zuby a přežít ještě pár let slzavého údolí, které s tím posmrtným životem nemá nic společného. Ne, Ježíš nemluví zdaleka jen o životě po smrti. Mluví naopak hodně už o životě před smrtí: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“

Naléhavost času sám Ježíš opravdu zdůrazňuje. Ale nikoliv proto, aby v nás jitřil beznaděj z neodvratnosti konce. Jde mu naopak o život, který nás už naplno zastihuje: „Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít.“ Tím nechci říct, že by tísnivé vědomí času závratně ubíhajícího nemělo nic společného se zdravým duchovním prožíváním. Nechci říct, že by úzkost z konce byla mimo. Ježíš v nás nevyvolává představu, že máme před sebou vidět už jenom šťastnou a pohádkovou budoucnost a že smrt už pro nás nic neznamená. Osobně chápu ta Ježíšova slova o přechodu ze smrti do života ruku v ruce s naší úzkostí jako spojité nádoby: Náš vyměřený čas ubíhá opravdu nezadržitelně. Není to žádná legrace. A není na místě ukolébat se pocitem, že dneska se ještě nic zvláštního neděje, že dneska žijeme ještě tak trochu nanečisto, protože důležitější věci nás čekají zítra nebo pozítří. Ne, podle Ježíšových slov nyní už opravdu nastává náš den a hodina: „Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu“. Ale v té neodvratné hodině nám nejde naproti zdaleka jen smrtka s kosou. Přichází k nám sám Boží Syn, aby nás osobně přivedl k plnosti života: „přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít.“

Mimochodem, podle některých výpovědí by měl mrtvé na konci věků vzbudit zvuk polnice. O ní se častěji píše v apokalyptických textech. Ale básník Holan měl možná dobrou intuici, když bral podobné výpovědi s rezervou: „Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit úděsné ječení trub a polnic?“ Holan si představil, že nejdřív uslyší zakokrhání kohouta a potom maminku, „jak tichounce rozdělává oheň, jak tichounce staví na plotnu vodu a útulně bere z almárky kávový mlýnek.“ Ani Ježíš se tentokrát nezmínil o polnici. Pouze o vlastním hlasu Božího Syna, který nás postaví na nohy. Slyšet hlas Božího Syna, to je to, oč tu běží. A důvěřovat mu. Ale právě tento hlas může znít podobně tiše a útulně, jako když Holanova maminka rozdělává oheň, staví na plotnu vodu a tak dál. Ale i v takových chvílích máme brát tento hlas smrtelně vážně. Smrtelně, životně vážně.

Ježíš k nám přichází jako Syn Boží a zároveň jako Syn člověka. Už v prvním čtení jsme slyšeli Danielovo proroctví vrcholící slovy: „s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka“. Podle gradace Danielova proroctví se už konečně zjevuje jako ztělesnění jiné moci, než všechny ty předešlé říše a politické systémy, které svou nedokonalostí připomínají maximálně tak hybridní zvířata. Chtěly být nadlidské, ale zůstaly jenom nelidské. Jejich epochy se postupně hroutí, aby je přišel osvobodivě uzavřít Bůh s lidskou tváří.

Ježíš pak mluví i o tom, že Bůh dal Synovi člověka moc konat soud – ale doslova říká docela pozoruhodně: „A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.“ Slovo „soud“ nám už možná zní vzdáleně a cize. Ale je přece fakt, že se v našich životech beztak stále rozsuzuje, čemu přikládáme váhu a čemu nikoliv… Co považujeme za důležité a čím pohrdneme… Čemu věříme natolik, abychom se podle toho řídili a čemu naopak zas tolik nevěříme a odsouváme to na druhou kolej… Jakými cestami se vydáme a jaké naopak ponecháme za svými zády. To všechno o našich životech rozhoduje. A navíc je dobře, když se ukáže plná pravda o nás. Očima víry vidíme, že právě setkání setkání s Ježíšem je pro nás rozhodující. Setkání s tím, co on říká a dělá. A to je dobrá zpráva, protože soud je tím pádem svěřen tomu nejlepšímu, koho si můžeme zvolit. Nerozhodují o nás ubíjející síly hříchu a smrti, které by nás chtěly přetáhnout na svou stranu. Nerozhodují o nás velmoci připomínající dravá zvířata s železnými zuby, které by nás chtěly jen zahnat do kouta a zotročit pro své zájmy. Setkání s Božím člověkem Ježíšem je pro nás rozhodující. Na něm se naše životy lámou, na něm stojí a padají.

Ale co ještě Ježíš podle Janova evangelia vzápětí dodává? „Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.“ Zní trochu zvláštně, že po všech těch neotřelých slovech o přechodu ze smrti do života, který nás skrze Ježíše už zastihuje, se najednou zase vrací úplně černobílá výpověď o soudu na konci věků. O tom, že lidé, kteří jednali dobře, vstanou ke spáse, a druzí naopak k odsouzení. Co si z tak drsného dovětku máme odnést? Slyším v něm hlavně, že ano, že tady a teď už přecházíme ze smrti do života, když přijímáme Ježíšovo slovo… Ale ještě pořád to není všechno. Ještě pořád to není úplné… Ano, už se to naplňuje, ale ještě se to naplní. Na konci věků se naše příběhy definitivně završí, zpečetí a stvrdí. V souladu s klasickými prorockými vizemi.

A ano, Ježíš k nám opravdu přichází jako Bůh s lidskou tváří. Jako moc nejmilosrdnější, nejpokornější, nejtišší, nejméně nátlaková a nejukřižovanější. Ale z toho přece nevyplývá, že by byl Pánem tím slabším a že by pro nás už nebyl zas tak rozhodujícím. Že by pro nás už neznamenal tolik. Naopak, znamená pro nás všechno. A tak se nakonec potvrdí plná pravda o nás ve světle Ježíšovy přítomnosti. Pravda, že přijímat Ježíše znamená přijímat život naplněný Božím smyslem. A stavět se proti němu znamená odmítat život tak, jak má být. Přijetí nebo odmítnutí Božího lidství v Ježíši je pro nás rozhodující. Vypovídá o nás s konečnou platností.

 

Slovo poslání: Ř 8, 6-11