První čtení: Sk 9, 32-35

Základ kázání: J 5, 1-16

 

Ježíš přišel na svátky do Jeruzaléma. Ale nezašel v první řadě do chrámu, jak by se dalo čekat. Odbočil naopak mezi lidi z chrámového společenství vyloučené. Mezi dlouhodobě nemocné, kteří neměli dobré vyhlídky do budoucna. Zůstali jako vyřazení ze života.

Ježíš je vidí opačně. Z jeho pohledu by život nebyl úplný bez nich. Pro Ježíše není nikdo navíc. Není pro něho rozhodující, nakolik člověk byl až dodnes produktivní či neproduktivní, silný či slabý, zdravý či nemocný. Nakolik se až dodnes dovedl nebo naopak nedovedl pohnout z místa. Ježíš k druhému člověku přichází právě tam, kde ten druhý člověk je.

Onoho dlouhodobě nemocného potkal u rybníka Bethesda. Bethesda znamená v překladu Dům milosrdenství. To je hezké jméno pro léčebné centrum. Některé varianty biblického textu vysvětlují, že „anděl Páně“ tam „čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, a trpěl kteroukoli nemocí.“ Jenomže tomu člověku nemocnému třicet osm let musel znít název Dům milosrdenství už hodně ironicky. Druzí ho pokaždé předběhli. Zdatnější slepí a chromí si dravěji razili cestu vpřed. Někteří snad měli větší štěstí na přátele či známé, kteří jim pomohli dostat se do vody co nejrychleji. Náš nemocný skončil na samém chvostu invalidní konkurence. Jako poslední z posledních, nejslabší mezi nejslabšími. Ani na místech jako Dům milosrdenství nemusí být pomoc dostupná pro každého stejně. Což platí dodnes. Dodnes někteří lidé mohou být v systému zdravotní nebo třeba sociální péče zvýhodněni oproti jiným. Třeba ti, kdo si připlatí za nadstandardní úkony. Nebo ti, kdo mají víc známých a naučí se v systému líp pohybovat. A někdo jiný mezerami v tomtéž systému dál propadá. Nedaří se mu vymotat z bludného kruhu. A pak mu i místa jako Dům milosrdenství připadají beze smyslu. Pokud je nenaplní Ježíšova přítomnost a Ježíšův přístup k lidem. Pro Ježíše nebyl ztracený ani ten člověk nemocný třicet osm let. Naopak, Ježíš přistoupil přednostně k němu. Ježíš na to jde z opačné strany, než když systém zvýhodní lidi s ostřejšími lokty. Ježíše zajímá přednostně nejslabší článek řetězu.

Ale zeptal se toho nemocného trochu podivně: „Chceš být zdráv?“

Co je to za otázku? Pomyslel by si leckdo. Jasně, že chci. Jinak bych neztrácel tolik času čekáním na štěstí u té zatracené nádrže.

Na druhou stranu po tak dlouhé době dává i otázka: „Chceš být zdráv?“ čím dál větší smysl. Opravdu chceš být zdráv? Nebo sis na svůj stav už víceméně přivykl, protože to je tvá jediná dlouhodobá jistota, a nemáš už pomalu náladu si jiný život představit? Stál bys teď o krok do neznáma?

Nemocný doposud vězí v koloběhu myšlenek na svůj nešťastný úděl, na nepříznivé okolnosti, na nedostupnost pomoci a na velký problém vlastní osamělosti: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ „Pane, nemám nikoho“… Ale Ježíše už teď při sobě má. A Ježíš nemocnému pomůže. Ovšem jinak, než by ten nemocný čekal. Ježíš nevezme chromého na ramena a nepoběží s ním k rybníku. V Ježíšovi naopak živá voda přišla přímo k trpícímu. Ale jakou užije léčebnou metodu? Ježíš jen řekne: „Vstaň, vezmi své lože a choď“. Jak si s takovou větou poradit? Říct cokoliv podobného člověku ochrnutému desítky let může vyznít dost nemístně. Ale od Ježíše ta slova kupodivu sedí – jako poselství pro toho konkrétního člověka… Ježíš uzdravuje různé lidi rozmanitými způsoby – podle situace. Ale tomuhle člověku opravdu dala smysl slova: „Vstaň, vezmi své lože a choď.“ Nemusíš už dál pasivně vyčkávat na zázrak. Nemusíš už dál čekat, až náhodné zvíření vody či nečekaný kolemjdoucí vyřeší tvůj život za tebe. V Boží moci ty sám teď dostáváš novou sílu vzít to do vlastních rukou. Vykročit ze starých omezení, ze starých znehybnění cizími, vnějšími vlivy, které jsi neměl pod kontrolou. „Vstaň, vezmi své lože a choď.“

Přičemž nejde jen o tělesné uzdravení. Jde o spásu života. Jde o novou cestu tam, kde už žádná nevedla. Kristovo slovo pozvedává a rozpohybuje i život, který už končil úplně strnule, zasekle, zablokovaně, nemožně.

„A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil.“ – Tak svědčí evangelium o moci Božího slova. Nemožné se stalo možným.

A ještě jedna věc hrála roli – 38 let nemoci připomíná 38 let bloudění Boží lidu po poušti poté, co nemohli vejít do zaslíbené země pro svou malověrnost. Až po tak dlouhé době se situace změnila a překročili vodu Jordánu. Ten 38 let nemocný zastupuje úděl Božího lidu, kterému Ježíš otevírá novou cestu.

Jenže se tu hned objevili zbožní strážci zákona, jejichž malověrnost přetrvává: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Nosit lehátko ve svátek se zapovídá. Zákoníky zajímá jen jednotlivé pravidlo. Nezajímají se o život uzdraveného ve všech souvislostech. Nechápou, že pro něj teď znamená největší svátek moci nosit své lehátko poprvé po třiceti osmi letech.

On ani neví, co jim má přesně odpovědět: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď! Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: Vezmi je a choď?“ Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl.“ Ten čerstvě uzdravený ještě ani neznal Ježíšovo jméno. Dovedl říct jen tolik, že na něj kdosi léčivě zapůsobil a dodal mu sílu konečně se hnout z místa.

Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě… A tak se spolu setkali znovu. A uzdravený už Ježíše poznal opět o něco lépe. Něco podobného se možná stalo i nám: Nejdřív nás Ježíš oslovil nečekaně, a dokonce nám už začal měnit životy, ale my jsme tak úplně nevěděli, odkud vítr vane. Nevěděli jsme, jak si Kristovu působení přesně zařadit. Nedovedli jsme tak přesně uvažovat v souvislostech víry. Ježíš nás ovšem hledá dál a oslovuje nás znovu. Třeba přímo zde na bohoslužbách.

Uzdravenému tehdy v chrámě řekl: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Konečně můžeš stát na vlastních nohou. A můžeš jít doposud nevyšlapanou životní cestou. Kladu ti na srdce, abys šel skutečně cestou života. Aby tě neochromil hřích, což by dopadlo ještě hůř, než kdybys jen skončil doživotně nemocný.

Člověk stále znovu volí mezi cestou vedoucí ke smrti a mezi cestou vedoucí k životu. Třeba i mezi vyprázdněným náboženstvím a mezi službou živému Bohu, spojenou s následováním Krista.

Přijmout Ježíšovu cestu života je někdy odvážné rozhodnutí. Také pro toho čerstvě uzdraveného by tehdy mohlo být nejsnadnější poníženě své lehátko odložit, podřídit se běžným autoritám a distancovat se od navenek podezřelého Ježíše, kterého skoro nikdo neuznával a neznal. Mohlo by to být navenek pohodlnější… Ale člověk by opět končil ochromen – jakoby bez vlastního života. Ovládnut bázlivou snahou naplnit požadavky a očekávání druhých.

Jak velký vnitřní zápas musí ten čerstvě uzdravený podstoupit? Prozatím zákoníkům jen řekl, co nového zjistil: „šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil.“ A oni ve své vnitřní strnulosti úplně pomíjeli to hlavní – div uzdravení v Boží moci. A „začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.“

Jak jsme na tom my dnes? Kde všude bychom se v příběhu našli?

Ztotožnili bychom se snad hlavně s dlouhodobě nemocným, který teprve čeká na uzdravení? A Ježíš ho možná pozvedne – ale jinak, než by kdo čekal…

Nebo se nejeden, nejedna z nás najde v kůži již uzdraveného, který dostává novou sílu jít dál, nést dál, co k němu patří, a navíc novou sílu nehřešit, aby ho nepotkalo něco horšího?

Nebo jsme někdy jako ti zákoníci, kteří podléhají sklonu pronásledovat druhé, třeba protože se podle nás nechovají jako ti správní nedělní křesťané? Pronásledovali bychom v takovém rozpoložení i samotného Ježíše?

Anebo naopak pokračujeme cestou následování Ježíše – třeba, když nachází lidi jakoby úplně vyřazené ze společenství a ze života? Lidi, bez nichž by ani naše bohoslužby nebyly úplné…

 

Slovo poslání: Jk 5, 13-16