První čtení: Zj 12, 7-17

Základ kázání: 1Pt 5, 6-11

  

Protivník, ďábel obchází jako lev řvoucí. To je dost sugestivní obraz nebezpečí číhajícího za dveřmi, které se projeví leckdy nečekaně a náhle. Křesťané, kterým byl dopis původně určen, vnímali nepřátelství ze strany okolní společnosti a římských úřadů, které je pronásledovaly kvůli víře. Někteří věřící byli šikanováni svými sousedy. Někdo už byl i popraven. Nebylo předem jasné, kdo bude mít tu smůlu.

Také dnes můžeme pociťovat tíseň z obcházejícího nebezpečí. Stísňovat nás mohou třeba ruské drony, které čím dál pravidelněji přelétávají hranice členských států NATO. Zatím snad testují naši obranyschopnost, ale nedá se předem odhadnout, kam dopadnou nebo o kolik víc jich přiletí v budoucnu. Stísňovat nás mohou temné spodní proudy, přízraky politického extrémismu, které povstávají ze záhrobí a ohlušují svou propagandou. Stísňovat může jakési kolektivní barbarství čerpající svou energii z lživých manipulací, šířící se i ve společnostech doposud demokratických a stabilních. Stísňovat může prohlubující se ztráta smyslu pro obecně uznávané hodnoty, jako jsou práva civilistů ve válečných konfliktech. Není nic divného, když prožíváme úzkost z vnějšího ohrožení.

Ale slova o protivníku ďáblovi, který nás obchází jako lev řvoucí, míří hlouběji ke kořenům toho, co nás ohrožuje. Náš pravý nepřítel není jen vnější, je hlavně vnitřní. Pokud nás neovládne vnitřně, může se třeba stavět na hlavu a otestovat přitom celý svůj jaderný arzenál. Kdyby nás ovšem vnitřně ovládl, tak už by na nás nemusel posílat ani maketu dronu, dostal by nás i bez ní. Mezi nejúčinnější zbraně vnitřního nepřítele patří zasévání strachu… Oslabování naděje… Oslabování vzájemné důvěry… Oslabování důvěry ve smysl vzájemného rozhovoru i s lidmi protichůdných názorů… Oslabování důvěry v poctivé zápasy o nalezení pravdy… Oslabování důvěry spojené s nadějí, že máme na čem spolupracovat a že máme oč zápasit… A že jsme vyváděni z duchovní poroby na cestu k zaslíbené proměně… A že za námi stojí vyšší moc, než jakou disponují ti, kdo nás chtějí zastrašit a zneutralizovat… Cynismus, lhostejnost, relativizace zla. Do takových a podobných pastí nás chce nepřátelský duch lapit.

Tváří v tvář bytostnému ohrožení klade apoštol na srdce: „Buďte střízliví! Buďte bdělí!“ Co všechno znamená být bdělí? Třeba být pozorní. Plně si uvědomovat, co se děje. Nenechávat se ukolébávat útěšnějšími představami a sny. Pak by mohl člověk být tím nepříjemněji překvapen. Ale zároveň máme být střízliví, takže si i při plném vědomí nástrah toho zlého zachovat chladnou hlavu. A nepodléhat horečnaté panice. O to prý nejspíš jde příslovečnému lvu řvoucímu – vystrašit řevem svou oběť natolik, aby propadla panice, a tak se z ní stala kořist poddajná, protože ochromená strachem. My se nemusíme bát, ale můžeme se vzepřít působení zlého, zakotveni ve víře.

A navíc můžeme vložit všechnu svou starost na Hospodina, neboť mu na nás záleží – jak nás apoštol ubezpečil už v předešlých řádcích. „Uval ten kámen na Hospodina“, utěšuje mě někdy můj táta, když propadám přílišnému stresu. A má pravdu. Neboť Hospodinu na nás záleží, už jenom to je dobré si připomínat. Když podléháme panice z ohlušujícího řevu toho zlého, může nám připadat, že jsme zaháněni do kouta a že na nás nikomu nezáleží. Že zůstáváme na všechno sami. Ale poselství víry ubezpečuje, že naopak, že na nás záleží – přímo tomu Nejvyššímu. Ta slova dodávají naději také, pokud jde o budoucnost církve, o budoucnost našeho sboru. Nemusíme se nechat ochromit neklidnými otázkami na téma, jakou budoucnost vůbec máme. Starosti můžeme přenechat Hospodinu. Naše starost je pokořit se pod mocnou ruku Boží, jak apoštol rovněž píše. Nechtít být na všechno sami a nehledat moudrost jen u sebe. Pídit se po Božích vizích. A po Božích řešeních.

Slova Buďte bdělí! pak znamenají také: Nepřestávejte mít oči na stopkách pro Boží vyhlídky, pro Boží svítání, pro Boží září, která dopadá i doprostřed tísnivých situacích a která se nerodí v pouhých růžových snech, ale naopak v temnotách kříže. Vzepřete se zlému zakotveni ve víře, že Boží přítomnost temnotu proniká a přemáhá, že Boží slovo vítězí nad lží a manipulací. A tváří v tvář znepokojivé realitě dodává odvahu. Tváří v tvář beznaději navrací naději. Tváří v tvář prohlubujícímu se rozdělení obnovuje důvěru ve smysl setkávání a sdílení. Tváří v tvář pocitu, že se nedá nic zvláštního změnit, zve k neúnavnému hledání nových příležitostí a tvořivých cest do budoucna. Tváří v tvář lhostejnosti a skepsi posiluje k dalším zápasům. Tváří v tvář nelidskosti zplnomocňuje bezmocné a bere tyranům vítr z plachet.

„Vzepřete se ďáblu, zakotveni ve víře“ – a k tomu apoštol hned připojuje: „a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.“ Také těmito slovy jsme vyváděni z pocitu, že jsme na všechno sami. Z pocitu, že snad nikdo jiný na světě neprochází tak divným či blbým údělem jako já, jako my. Třeba protože ostatní se narodili v jiné zemi, v jiném prostředí, v jiné době… Anebo že byli v rozhodující chvíli mladší, nebo naopak starší. Nikoli, ostatní lidé mohou připadat úplně stejně osamělí a zablokovaní nepříznivými okolnostmi jako my. Ti, kteří dostali odvahu spolupracovat v Božím Duchu na díle tvořivých proměn, ji nedostali, protože by na tom byli od začátku líp než my. A pokud jde o budoucnost, neplatí dojem, že by ostatní měli třeba pevnější víru nebo větší štěstí na kombinaci spolupracovníků ve sboru. Nikoliv, na nás záleží, s námi se počítá. Budoucnost církev osvědčila už v časech Prvního listu Petrova, kdy křesťanů bylo pět a půl a hrozily jim popravy. Bratří i sestry všude po světě procházejí stejným utrpením jako my. Nemáme v jádru složitější úděl, neneseme těžší kříž. Naopak můžeme pamatovat i na druhé v jejich utrpení. Můžeme myslet třeba i na palestinské křesťany, jako by jejich utrpení bylo i naším vlastním.

K tomu všemu apoštol připojuje mocná slova povzbuzení a požehnání: „A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků!“ K povzbudivým vyhlídkám víry tedy patří i myšlenka, že pod věčným panstvím Ježíše Krista se každé naše utrpení nakonec ukáže jako relativně krátké. I kdyby nás na čas ochromovala panika z ohlušujícího řevu toho zlého. I kdyby se nám začalo zdát, že nás už snad nic lepšího než současný marasmus nečeká. Čeká nás věčná sláva v Kristu. A v Kristově moci se nemusíme ani pod prudkým náporem zlého rozložit, rozsypat, sesypat a zhroutit. V Kristově Duchu jsme naopak obnovováni, utvrzováni, posilováni a upevňováni. Abychom i ve vichřici nepřízně sloužili jako bytelné sloupy v chrámu živého Boha.

 

Slovo poslání: L 21, 33-36