První čtení: L 12, 35-46

Základ kázání: Ř 13, 11-14

 

Noc pokročila, den se přiblížil. Takhle to vidí apoštol Pavel. K tomuto pohledu nám víra otevírá oči.

Snad všichni si někdy uvědomujeme temnou noc – kolem sebe i v sobě. Jak věřící, tak nevěřící – vidíme temnotu válečných konfliktů. Vidíme temné nálady ovlivňující politiku. Vidíme temný svět sobectví a zneužívání moci. Vidíme temnotu zoufalství, úzkostí, depresí. Vidíme temné přízraky minulosti. Vidíme i temné vyhlídky do budoucna naší planety… Kdybychom nechtěli vidět nic podobného ani náznakem, mohli bychom si buď dát klapky na oči, ale tím by se náš pohled neprosvětlil. Anebo bychom mohli zkusit noc prospat. Případně opít se, opájet se iluzemi. Stává se celkem obvykle, že zavíráme oči před bolestnou skutečností. Ale se zavřenýma očima nemáme šanci vidět skutečnost v pravém světle.

V Bibli se opakuje přikázání: „Bděte“. Je dobré mít přehled o tom, co se děje. Je dobré naplno vnímat, co se odehrává – kolem nás i v nás.

Pokud své oči nezavřeme, uvědomujeme si někdy snad všichni temnou noc, která nás obklopuje. Jak věřící, tak nevěřící. Ale čím se tedy liší pohled víry od pohledu nevíry? Liší se očekáváním. Kdybych neměl žádnou víru, nic zvláštního bych už neočekával. Nevěřil bych, že temnota noci někdy skončí. Spíš bych si říkal, že noci jsou čím dál delší a dny čím dál pochmurnější a že na tom nelze nic zvláštního změnit. Pomyslel bych si, že na adventních věncích hoří jen jedna svíčka a že i ta za chvíli zhasne. Vyhlídky do budoucna by mi připadaly čím dál temnější. Pohled víry však vidí jinak. Má širší přehled a očekává přelom. Vyhlíží další svíčky, které se teprve rozhoří. Vyhlíží nový čas, který se kvapem blíží. Vyhlíží nové světlo, které se brzy navrátí. A vlastně už i v té první svíčce vidí jeho dostatečný příslib. Teolog Jan Milíč Lochman napsal: „Jsme obojživelníky – známe ‚ještě ne‘, známe však i ‚už nyní‘. Známe noc, známe den. Žijeme za svítání … Již padlo světlo na naši cestu.“ Pokud nový den dychtivě očekávám, uvidím dobré znamení i v prvním nepatrném červánku. Pokud naopak nevěřím, že noc kdy skončí, nezpozorním ani, když už se začíná prosvětlovat celý obzor.

S vyhlídkou víry se dá žít jinak než s vyhlídkou nevíry. Svým očekáváním totiž své životy přizpůsobujeme. Například kdybych očekával narození dítěte, raději bych už s předstihem sháněl postýlku a také bych v pravý čas doprovodil manželku do porodnice. Kdybychom očekávali vzácnou návštěvu, tak bychom uklidili a připravili bychom pohoštění. Pokud očekáváme blackout, pořídíme si zásoby. A kdybych neočekával, že temná noc kdy skončí, ztrácel bych nejspíš energii a chuť žít. Možná, že bych šel prostě spát. A kdybych nemohl usnout, tak bych se pasivně válel na gauči. Upadal bych do rezignace…

Víra však žije naopak v očekávání svítání. Boží slovo nás zvedne – pokud ne ze židle, tak přinejmenším z té duchovní postele či z duchovního gauče. Slova apoštola Pavla nám znějí jako budíček: „Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.“ A po té větě: „Noc pokročila, den se přiblížil“ apoštol Pavel vyzývá: „Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.“

Zbroj světla – proč takhle bojovně znějící sousloví? Připomíná nám, že život je boj. Neutuchající duchovní zápas. Ale člověku se zas tolik nechce pořád s něčím bojovat. Válčení nás vyčerpává. Většinou chceme žít v klidu, v míru a v harmonii. V čem tedy spočívá výhoda zbroje světla? Ten obraz mě oslovuje v tom smyslu, že Boží světlo nás opravdu mobilizuje. A aktivně proměňuje i skutečnost kolem nás. Znamená pravý opak stavu, v němž bych skomíral na tom gauči. Nemusíme se poddávat skleslosti. Kristovo světlo přemáhá temnotu svou mocí. A nemusíme v něm ani zdaleka vždy vypadat bojovně. I nejklidnější stav Kristova Ducha už nad temnotou vítězí. Zbroj světla může být klidně i zbrojí pokoje, zbrojí smíření, zbrojí tichosti, zbrojí laskavosti. Ale pokud je ta zbroj opravdu Boží, tak jsou i její pokoj, smíření a laskavost opravdu mocné. Pokud si takovou zbroj oblékáme, začíná se z našich životů odrážet záře budoucího dne dne i tam, kde se předtím vše nořilo jen do bezedné temnoty.

Apoštol Pavel přibližuje, k čemu nás tato duchovní mobilizace vede: „Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.“ Možná, že nám ta slova znějí až příliš moralisticky. Ale ve verších předcházejících dnešnímu čtení apoštol Pavel napsal v první řadě, že naplněním zákona je láska. A že ten, kdo miluje, naplnil zákon. A že všechna přikázání jsou shrnuta ve větě: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ A že láska neudělá bližnímu nic zlého. Takže poselství o lásce zůstává pro nás nejdůležitější. Nikoliv pouhé moralizování. Ale přesto má smysl prohlubovat svou bdělou vnímavost, abychom čím dál jasněji chápali, od čeho všeho nás pravá láska osvobozuje. Z jakých otroctví nás vyvádí. Jaké sobecké sklony se projevují jako opak pravé lásky. Co pravou lásku rozděluje, pokřivuje, vytlačuje, vyprazdňuje a rozbíjí. Ve světle Kristova pohledu nahlížíme své temné sklony bez přikrašlování. Rozlišujeme čím dál citlivěji mezi pravdivou láskou a mezi bohapustým zaměřením na vlastní ego. Bereme si zbroj světla a svádíme v Kristově Duchu boj se sebou samými.

Apoštol Pavel si tedy oblíbil přirovnání k oblékání. A během těch několika veršů ho použil hned dvakrát. To druhé slovní spojení zní ještě podivuhodněji než sousloví „zbroj světla“. Jak jsme už slyšeli, Pavel pak napsal přímo: „oblečte se v Pána Ježíše Krista“. Co to znamená, obléknout se v Pána Ježíše Krista? A jak se to dělá? Může nám to znít divně už z toho důvodu, že Kristovo působení jsme zvyklí hledat i ve vlastním nitru. Ve vlastním srdci. V hlubině bytí. Jako niterný pramen, který uprostřed našich životů vyvěrá. Tak proč bychom si měli začít Pána Ježíše představovat jako nějaký vnější kus látky, který přes sebe jen přehodíme? Ale asi je dobré i o tom obrazu obléknutí v Pána Ježíše Krista pořádně popřemýšlet – právě proto, že nezní úplně samozřejmě. Je fakt, že s Kristem nejsme ztotožněni od začátku. Kristus k nám přichází jako někdo úplně Jiný. Nezvyklý oproti našim zkušenostem. A dokud námi smýkají vlastní egocentrické vášně, cítíme, jak jde Kristův život proti tomu – jako hrubá režná látka. Chápeme, že by nám slušel… Ale obáváme se, že nás spíš omezí a bude nám to těsné. Přesto je dobré se do toho nasoukat. Dostat se do toho. Začít to nosit. Brzy si uvědomíme, že nejde o žádnou svěrací kazajku, ale naopak o oděv svobody, ve kterém můžeme vyjít do jakékoliv společnosti. A pokud se ptáme, zda je nám Kristův život ve víře nakonec spíš cizí nebo spíš vlastní, přirovnání k oblečení může být dost přesné, také protože oblečení nakonec vnímáme spíš jako součást sebe samých. Pokud nám dobře sedí, tak si po většinu dne vůbec neuvědomíme, že jej nosíme. Už dávno o něm nepřemýšlíme. Jakoby se svým způsobem stalo součástí našich těl. Bylo by zdánlivě přirozenější vyjít ven nazí, jak nás Bůh stvořil. Ale v současném světě bychom si tak už vůbec nepřipadali přirozeněji ani uvolněněji. A když se vrátíme k biblické symbolice, nazí byli Adam s Evou, dokud se po prvním hříchu nezačali schovávat před Boží tváří. Obléknout Krista znamená vyjít na nové světlo. Je fakt, že pokud jsme v nějaké oblasti víry jako nemluvňata, Kristus nám v ní může připadat jako někdo až drsně nezvyklý, koho se teprve učíme přijímat. Podobně jako když si novorozeně teprve zvyká na oblečení. Ale přijmeme-li ho, cítíme se nakonec mnohem líp v něm než bez něj. Teolog Jiří Beneš navíc píše: „Po oblečení si ‚Pána Ježíše Krista‘ je to on, kdo bude vidět (Mesiáše je náš oděv) a my budeme existovat pouze jako ti, kdo jsou skryti v Kristu.“

Snad všichni někdy kolem sebe vidíme temnou noc. Ale jde také o to, co může být vidět na nás. „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně“, píše apoštol Pavel jinde, „a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“

 

Slovo poslání: Iz 2, 5