První čtení: Jr 33, 4-11

Základ kázání: Ko 3, 15-17

 

(Díkčinění.)

 

„Dar z nebes jsme dostali“, říkávala prý opakovaně Jaruška Nýznerová, která nás opustila před několika dny. Zdůrazňovala těmi pár slovy svou vděčnost za život, za jeho nesamozřejmost a vzácnost.

Ani v biblickém čtení, které jsme právě slyšeli, se slovy o vděčnosti nešetří. Opakují se v každém verši. Nejdřív nám apoštol klade na srdce prostě: „A buďte vděčni!“ V dalším verši píše: „a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem“. A třetí verš uzavírá slovy, abychom skrze Ježíše Krista děkovali Bohu Otci. Vděčnost prochází životem víry jako červená nit. Může jej naplnit, prostoupit, prosvětlit. Podobně jako když rozsvítíme v potemnělém domě: Najednou vidíme, co všechno krásného, hodnotného nebo vzácného v něm máme, byť jsme to našli třeba trochu zaprášené či zpřeházené. Stejně tak se můžeme dívat na život ve světle vděčnosti. Co všechno dobrého v něm objevíme?

Hodně důležitou kvalitou života je podle apoštola pokoj. Přimlouvá se za něj pro nás pro všechny, píše: „A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.“ Význam Kristova pokoje můžeme doceňovat i v těchto dnech, když doznívá neklid a napětí provázející letošní volby. Doléhají na nás nepokoje. Zneklidňuje nás toho hodně. Kristův pokoj je drahocenné zboží. A Kristus nám ho nabízí darem. A Kristův pokoj znamená mnohem víc než jen dočasnou pohodu. Znamená mnohem víc než jen přestat si problémy na chvíli připouštět. Kristův pokoj završuje křížovou cestu. Když vzkříšený říká svým učedníkům: „Pokoj vám“, žehná jim přitom probodenýma rukama. Bolesti světa si pustil opravdu k tělu. Jeho pokoj v nich přináší nefalšované zhojení, smíření, sjednocení, dokonání, dokonalost a celistvost. Takový pokoj má tedy podle apoštolova přání vládnout v našich srdcích. Má v našich nitrech převládnout. Má být tím rozhodujícím. Má trpělivě přemáhat naše úzkosti. Má nás vést k rozvážnosti a nasměrovat naše kroky správným směrem.

Ke zdroji Kristova pokoje se vracíme, kdykoliv se ztišíme k modlitbě. A také nám může usnadnit orientaci, když přemýšlíme kudy kam. Když v souvislosti s nějakým rozhodnutím pocítíme hluboký vnitřní pokoj, je možné, že odtud vítr vane a že se dostáváme do souladu s Boží vůlí – i kdyby nám to rozhodnutí jinak připadalo náročnější. Ale nejde jen o to, aby zavládla harmonie v našich duších. Nejde jen o mě a o můj vnitřní klid. Apoštol píše, že ke Kristově pokoji jsme byli povoláni v jedno společné tělo. V Kristově pokoji se tedy máme setkat navzájem. V bludištích mezilidských vztahů, v nichž se někdy projevuje i tolik nedorozumění, zmatení, zranění, konfliktů, válek žabomyších i opravdových… A také tolik vyprahlosti po přijetí… V těchto bludištích Kristův Duch vytváří oázy poklidu a smíření. Nenacházíme je sice vždycky, ale byla by velká škoda vzdát hledání předem. I v této modlitebně nás skrytá Boží moc stmeluje k tomu, abychom sdíleli Boží dary a oslavovali Boží život společně – přestože jsme tak rozdílní a přestože bychom se jinak v této kombinaci nikdy ani nesešli. Takže už za to můžeme být vděčni. Za Kristův pokoj, šalom.

A také apoštol píše: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství.“ Takže i za Kristovo slovo ve své nepřeberné rozmanitosti můžeme být vděčni. Za proud jeho oslovení. Za jeho signál, na který se vylaďujeme. Za jeho inspiraci. Nechť v nás přebývá v celém svém bohatství. Nejenom jeho paběrky. Nejenom úryvky Kristových slov. Nejenom jednotlivá témata. Nejde třeba jen o to, že jako křesťané bychom měli žít morálně. Nejde jen o Desatero. Nejde jen o Ježíše jako vzor dobrého chování. Nejde ani jen o otázky typu, jestli Bůh vyslyší naše modlitby. Nejde ani jen o ujištění, že nám jsou odpuštěny hříchy. Nejde jen o to, že se můžeme v nedělit uklidnit, občerstvit, případně posedět spolu u kávy po bohoslužbách… Byla by škoda zastavit se jenom u jedné nebo jen u druhé stránky života víry. Kristovo slovo v celém svém bohatství nám dá vždycky víc, než dopředu čekáme. Prostoupí všechny oblasti našich životů. Sytí hlad po spravedlnosti, ale i po lásce, touhu po povzbuzení i odvahu unést utrpení – a tak dál… Jak si názorně uvědomit bohatství vztahu s Pánem Bohem a s Ježíšem Kristem, které se nedá omezit jenom na jednu nebo na druhou oblast života? Dá se to trochu přirovnat k bohatství jiných blízkých vztahů. Kdybych třeba u své manželky jen zpovzdálí obdivoval, že je krásná nebo že mi imponuje její jednání, ale jinak bych se k ní pořádně nepřiblížil, náš vztah by naplněn nebyl. Nebo kdybychom spolu jen chodili na nákup, určitě bychom sehnali leccos žádoucího, ale byla by velká škoda, kdyby náš vztah skončil jen u toho. Nebo kdybychom vychovali společné dítě, bylo by to velmi hodnotné, ale kdybychom mimoto netrávili žádný čas pouze my dva spolu, pořád by nám mnoho scházelo. Bohudíky za každý vztah, v němž mají lidé společného mnohem víc. A neméně pro nás znamená důvěrné společenství s Kristem. Neméně pro nás znamená působení Kristova slova v celém svém bohatství. Takže to je bezpochyby další dobrý důvod k vděčnosti. A Kristovo slovo v celém svém bohatství můžeme vděčně sdílet, jak apoštol píše dál:

„se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“ Možná nám zní trochu cize, že bychom se měl navzájem učit a napomínat. Nemusí nám být úplně po chuti, aby nás někdo poučoval. A stejně tak nemusíme považovat za vhodné mluvit do života druhým. A z dobrých důvodů: Pokud člověk poučuje druhé s příměsí povýšenosti, pohrdání a pohoršení, tak to zní v lepším případě jako nevyžádané rady a v horším případě jako nelítostné odsouzení. Kristus nás určitě vede k tomu, abychom k sobě navzájem přistupovali jinak. Kristův Duch nás v první řadě upřímně sbližuje. Ale dokud k někomu nemám tak blízko, tak mi na něm ani tolik nezáleží. Příliš mě netrápí, jak žije. A pokud jeho život hodnotím, tak protože se od něj distancuji. Ale pokud se s někým sblížím doopravdy, tak mi už nejsou problémy toho druhého lhostejné. Proto si opravdoví přátelé někdy dokážou říct do očí i nepříjemné věci. Když vím, že druhému na mě záleží, skousnu tím lépe i náročnou pravdu z jeho úst. V tomhle smyslu nás vede Kristův Duch dokonce i k tomu, abychom se navzájem učili a napomínali. A navíc učit neznamená zdaleka jen poučovat. Nejlepší učitelé fascinují svým příkladem, svým vlastním zápalem pro věc. Ani mi nemusejí vůbec nic vnucovat. Mně samotnému připadá lákavé ponořit se hlouběji do toho, pro co se nadchli. Učit se můžeme také díky tomu, že nás setkání s druhými rozvíjí. Zkušenosti druhých nás obohacují. Setkání v Kristově Duchu nás vzájemně posouvají.

A vděčné přijetí Kristova slova nekončí jen u strohých pouček a nedá se vyjádřit jen popisnými větami, ale vyvěrá z hloubi srdce třeba i jako nová píseň vykoupeného stvoření; „a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“

„Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“ Završuje apoštol těch pár stručných, ale důležitých vět. Mluvit i jednat ve jménu Pána Ježíše, to neznamená jen říkat za každým druhým slovem: „Ve jménu Ježíše Krista“. Znamená to spíš žít v Kristově sféře vlivu, v jeho stylu, v jeho atmosféře, s přístupem typickým pro jeho království, žít jeho láskou a službou. Jako vyslanci Kristova jména. Jako lidé oprávnění a zplnomocnění toto jméno zastupovat.

Jako lidé patřící Kristu můžeme žít v duchu vděčnosti velmi intenzivně… Být vděčný, to také znamená, že se nemusím jen trápit tím, čeho se mi nedostává. Nemusím jenom litovat, že mi něco uniká… Že nemám něco, co jsem mít chtěl… Že nejsem něčím, čím jsem být chtěl… Vděčnost v Kristově Duchu znamená naopak uchopit právě ta obdarování, právě ty možnosti, právě ty příležitosti, které k dispozici máme. A využít je naplno. Pozorně vůči nebeskému Dárci i vůči sobě navzájem.

    

Slovo poslání: L 12, 22-34