První čtení: Mt 3, 1-12

Základ kázání: Iz 11, 1-5

 

Z pařezu vzejde proutek.

Nastane restart. A přijde nový začátek. Tam, kde to už dál nevedlo, vyklube se dosud netušená budoucnost.

Někdy má smysl uchovat staré a osvědčené – kontakty, zvyklosti, tradice, způsoby, věci. Jindy má smysl naopak právě ten restart. Starých věcí se zbavit. Vyházet harampádí. Prořezat roští. Skoncovat se stíny minulosti. Vyprostit se z pout vztahů, které nikam nevedou. Třeba když se člověk vymaňuje ze závislostí nebo z područí násilného partnera. Někdy i společnost prochází revolucí. Nastolí nový řád, který ve šťastných případech nebude ještě horší. A také v duchovním životě známe nové počátky. Už jen křest symbolizuje smrt starého člověka zotročeného hříchem – ve spojení se znovuzrozením v Kristu. Také Večeře Páně připomíná, že zabité tělo a prolitá krev se proměnily ve zdroje života. A navíc i celé církevní společenství někdy podstupuje restart. Evangelická reformace představovala jeden takový veliký předěl. Ani jednotlivým sborům se občas podobná období nevyhnou. Dle zmínek pamětníků k nám do chomutovského chodilo v devadesátých letech už jenom několik lidí. A pak se sbor obrodil příchozími odjinud. Čeká nás další restart v příštích letech?

Izajáš prorokoval o proutku, který vzejde z pařezu. Přišel s tou vizí v době plné zklamání. Zklamali králové z Davidova rodu, kteří se příliš vzdálili Boží vůli. Soustředili se na sebe. Chodili za jinými bohy. Zneužívali moc. Nejeden z nich ani nebyl schopen pokání. Země se pod jejich vlivem stávala snadnou kořistí nepřátel. Zklamalo i celé společenství neschopné otočit kormidlem správným směrem.

Také my někdy můžeme prožívat zklamání až přes míru. Z politiků, když ohýbají zákony a pokřivují právo ve svůj prospěch. Když se starají raději o svůj než o veřejný zájem. Když ani v dobách válečného ohrožení nespravují zemi odpovědně. Naopak ji dál zbytečně oslabují tváří v tvář nepříteli. Můžeme prožívat zklamání z celé společnosti, když v ní převládá duch sobectví. Když se v ní vytrácí vnímavost pro vyšší, hodnotnější cíle.

V atmosféře zklamání se mnohdy ozve i pocit, že už to lepší nebude. Že politika zůstane pořád stejně špinavá a marná. A že se neblahý stav společnosti nedá ovlivnit.

Pokud však tomuto pocitu podlehneme, skončíme v pasti. Protože přestaneme doufat v možnosti proměn. A tak v ně přestaneme věřit. Přestaneme je vyhledávat. Přestaneme o ně zápasit. Budeme upadat do apatie. A staneme se snáz ovladatelnými. Dostaneme se do stavu, v němž nás nepřítel chce mít.

V atmosféře hlubokého zklamání Izajáš naléhavě připomíná jinší vyhlídku. Vyhlídku nezkaženou. Vyhlídku nepoddajnou. Vyhlídku nezdolnou. Vyhlídku Boží.

Je sice fakt, že my lidé ty Boží vize často přehlížíme. A že se Boží hodnoty mezi námi vždy neprosazují. Ale to neznamená, že by na nich přestávalo záležet. Anebo že se jim nedá věřit. Záleží na nich podobně jako na maličkém, zeleném proutku uprostřed vykácené mýtiny. Vypadá sice dost nanicovatě. Snadno ho přehlédneme. Ale za pár let se možná nestačíme divit, o kolik nás přeroste.

„I vzejde proutek z pařezu Jišajova“. Zvěstoval Izajáš ve své době. Proč vlastně z pařezu Jišajova? Jišaj byl otcem krále Davida. Obvyklé však bylo mluvit o králích z Davidova rodu. A nadto i vyhlížet Mesiáše z Davidova rodu. Tak proč teď najednou Izajáš připomíná místo Davida jeho otce Jišaje? Jakoby tím chtěl naznačit: Navraťme se ještě hlouběji k prapočátku. Naše tradice spojené s Davidovým rodem se vyprázdnily. Naše vlastenectví spojené s Davidovým královstvím samo o sobě nestačí. Naši společnost už zatížilo příliš mnoho problémů spojených s davidovskými králi. Sekyra vytíná všechno nahnilé až ke kořeni. Vraťme se až kamsi před začátek, když prorok Samuel teprve vešel do Jišajova domu hledat vyvoleného. A Jišaj mu nechal až posléze přivést i nejmladšího syna, obyčejného pasáčka ovcí. Koho by tehdy napadlo kalkulovat s tím, že právě David se stane vyvoleným panovníkem? Vraťme se až k tomu nezkalenému prapočátku, kdy ještě jakoby připadalo v úvahu skoro cokoliv a kdy ještě nebylo nic jisté. Člověku bylo tím jasnější, že se má odevzdat Božímu vedení. A že mu vlastní zkamenělé tradice nepomůžou. Ano, záchrana od Boha se přibližuje důvěrněji, než bychom čekali. Ale zároveň možná i jinde, než kde by nás napadlo ji hledat. Zaskočí nás i mimo ustálené náboženské zvyklosti. A zmocní se nás klidně mimo zavedené mocenské hry.

A možná i tam, kde narážíme už jen na neplodnost lidské omezenosti, „vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“

„Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti“. Nikoliv démon vychytralosti, která chce hlavně zmanipulovat druhé lidi a média, zákony, obchody, média, zakázky. Ale duch opravdové moudrosti, která vnímá hlubší souvislosti. Zajímá se o pravé určení lidí i věcí a dopomáhá svou mocí, aby k tomuto pravému určení došli. Rozumnost s touto moudrostí spojená znamená schopnost rozlišit rozlišit mezi tím, co vede k naplněnému životu, a mezi pouhým prázdným přežíváním. Nejde jen o pouhý praktický rozum, který umí tak maximálně přepočítat zisky. Duch moudrosti a rozumnosti patří k atributům té pravé mesiášské vlády. Takovou vládu má smysl vyhlížet.

A také „duch rady a bohatýrské síly“ patří k těm mesiášským atributům. Ochota hledat radu u Boha a sloužit touto radou druhým. Mnohem víc než jen potřeba mít vždycky navrch a prosadit akorát svou. A také odvaha zasadit se o Boží záměry bohatýrskou silou. Nikoliv zbabělost, která sice má silácké řeči, ale pak zase utíká před konfrontací, před sebereflexí a před tíhou odpovědnosti. Duch rady a bohatýrské síly patří k atributům té pravé vlády. Takovou vládu má smysl vyhlížet.

A také „duch poznání a bázně Hospodinovy“ patří k těm mesiášským atributům. V duchu bázně před Hospodinem člověk rozpozná, že jeho ego není středem světa. A že se nemusí zaprodat ani tyranům, kteří sebevíc zastrašují. Bez výhrad člověk naplněný tím duchem respektuje jen nejvyššího Pána. A v jeho službách spravuje svěřené záležitosti. „Duch poznání a bázně Hospodinovy“ patří k atributům té pravé vlády. Takovou vládu má smysl vyhlížet.

Takovou vládu má smysl vyhledávat. Takové vládě má smysl se podřizovat. Takové vládě má smysl sloužit. Takovou vládu má smysl podporovat všude, kde vidíme aspoň náznaky jejího působení. O takovou vládu má smysl zápasit ve víře. V Duchu té vlády má smysl spolupracovat všude, kde se k tomu otevírá prostor.

Izajáš o Mesiášském Panovníkovi prorokoval, že: „Bázní Hospodinovou bude prodchnut.“ Bude naplněn úctou ke jménu nejvyššího. „Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši“. Nenechá se ovládnout tím, co jen na pohled vypadá lákavě, populárně, výhodně. Nenechá se ani ohlušit tím, co zní vemlouvavě, ani tím, co zastraší. Vidí pod pozlátka a pod pokrytecké masky. Dohlíží jádro problémů ve společnosti. Hledí až ke kořenům života.

Proto „bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva.“ Protože nedbá jen na to, zda by mu přineslo politické body se někoho zastat. Nebo jestli by bylo naopak výhodnější rozeštvat jedny proti druhým. Nevyhledává účelové koalice s pochybnými spojenci. „Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka.“ Zní sice strašidelně, že svévolníka usmrtí… Ale jiný typ krále Izajášovy doby by se s tím vůbec nepáral a pobíjel by své nepřátele žezlem ze železa. Tento Panovník vládne především dechem svých rtů. Prokazuje moc slova. Nezmlkne ani před nejzlovolnější propagandou. Pojmenuje tím pravým jménem i Nepřítele s velkým N. Demaskuje svým slovem zlo. Vykazuje ho do propadliště dějin.

Ten mesiášský král nepotřebuje podmaňovat druhé násilím. Ale přesto u něj vidíme odzbrojující vlastnosti. A dobré dispozice k dlouhodechým zápasům: „Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.“ I když jsme nevěrní, on zůstává věrný, jak je psáno ve druhém listu Timoteově. Jeho vlastnosti si nás podmaňují vnitřně. Takovou vládu má smysl vyhlížet, vyhledávat ji, podřizovat se jí, zápasit o ní, usilovat o ni a spolupracovat s ní ve víře.

My křesťané si už navíc můžeme pomyslet, že toho krále známe. Že známe jeho jméno. Že víme o koho a oč jde. Tím Mesiášem je Ježíš. Ale přesto bychom si asi neměli nechat tak úplně ujít to prvotní pozvání do neznáma. Až kamsi ke kořenům. A na počátek všech počátků. Do míst, kde vidíme teprve rašit nepatrný proutek a úplně zčerstva se ukazuje, oč jde.

Ano, zpětně už věříme jednoznačně, že právě Ježíš byl vyvoleným králem z Davidova rodu. Ale v kůži Ježíšových současníků by nám to možná nebylo zdaleka tak jasné. Říkali bychom si: Tesařský synek z pohraničí. Pár lidí sice oslovil, ale co zmůže s římskou okupací a s celým tím marasmem, ve kterém žijeme? Ano, my dnešní křesťané už víme, Ježíš přišel jako ten vyvolený král a že jeho slova mají i politický dopad. Ale na Herodův trůn nikdy neusedl. Pro mnohé zůstal jen jako předčasně useknutý proutek. Očím víry však uvidí jeho budoucnost navěky.

Ve stejném Duchu jako tesařský synek Ježíš může dnes ovlivňovat atmosféru ve společnosti třeba naše sousedka, náš soused… Anebo malé dítě, které nemá s otevřeností možností do budoucna problém. A další vývoj našeho sboru ovlivní nejprve třeba jen neznatelná proměna vzájemné konstelace – podobně jako když se zazelená nový život uprostřed ničeho…

Co všechno vůbec ještě můžeme vyhlížet v osobních životech, v nejbližších vztazích, ale i v celé církvi a v celé zemi na prahu nového církevního a na dosah nového občanského roku?

 

Slovo poslání: Ř 15, 4-13