Základ kázání: Fp 2, 19-30

   

(kázání Tomáše Juna „Učte se nápodobou“ z neděle 26. 3.)

 

Milí přátelé,

Dnes se opět ponoříme do Listu Filipským. Možná si vzpomenete, že tenhle list je celý o tom, jak prožívat radost nejen jako okamžik štěstí, ale jako trvalý stav pramenící z milosti spasení. Jaké to má pro nás praktické důsledky ukazuje Pavel, když nás vyzývá „připodobňujte se ke Kristu, to on na sebe vzal podobu služebníka.

Každý sbor, každý věřící potřebuje dobré příklady víry. Skutky a slova se musejí propojovat, aby k nám mluvily. Koho máme napodobovat? Ty, kdo také napodobují Krista. O tom budeme mluvit dnes. Protože Pavel, ač ve vězení, nebyl sám. Takže…koho a jak napodobovat?

 

I. Napodobujte ty, kdo slouží druhým (2,19-24)

Prvním příkladem hodným napodobování, který nám Pavel předkládá, je Timoteus. Pavel upozorňuje na dvě hlavní vlastnosti těch, kdo slouží druhým, které bychom měli napodobovat.

A. Mají o druhé starost (2,19-21)

19Mám naději v Pánu Ježíši, že vám brzo pošlu Timotea, abych i já byl dobré mysli, když se dovím, co je s vámi. 20Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; 21všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše.

Pavel byl v Římě v domácím vězení. Čekal na výsledek svého odvolání k císaři. Mohl přijímat návštěvy, ale nesměl svobodně opustit svůj dům. A doufal, že brzy bude moci poslat Timotea…který byl pro něj jako syn. K Pavlovi se kdysi přidal na jeho cestách a pomáhal mu. Pavel se ho teď chystal poslat do Filip, aby dostal zprávy o tom, jak se filipským křesťanům daří.

Pavel na Timotea dost spoléhal. Nebylo to jen kvůli tomu, že to byl blízký člověk, že byl schopný a šikovný. Na Timotea ale byl spoleh. Jenže ne jen v tom, že co řekl, to udělal. Šlo o to, že jemu fakt záleželo na evangeliu Ježíše Krista. A záleželo na druhých. Na sestrách, bratrech v Kristu. Jak Pavel napsal ve verších 20-21: „20Vždyť nemám nikoho, jako je on, kdo by se tak upřímně o vás staral; 21všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše.“ Timoteovi skutečně záleželo na blahu Božího lidu. Ostatní, které Pavel znal, se zjevně starali o své vlastní zájmy, nikoli o zájmy Ježíše Krista.

Tady je to první, co je hodné nápodoby, následování. Pokud chceme ve víře růst, hleďme na ty, kteří postavili Ježíše Krista a jeho evangelium na první místo v jejich životě, nebo možná spíš, kdy se Ježíš Kristus stal jejich životem samým. Na jejichž víru je spolehnutí, protože jejich prvním zájmem je, aby lidé uvěřili a rostli ve víře. Skutečně se stali občany Božího království.

Musím si připustit, že se příliš často se přistihnu, že hledám spíše své vlastní zájmy než zájmy Ježíše Krista a Božího lidu. Ach, kéž mi Bůh pomůže, abych měl starostlivé srdce pro druhé. Ježíš to dělal, a pokud mám následovat Krista, i já musím mít starostlivé srdce pro druhé. Ukázat druhým radost ze spasení

 

B. Jsou evangeliu věrní (2,22-24)

A za druhé, ti, kdo slouží druhým, mají vynikající charakter.

Pavel píše Filipanům ve verši 22: „O Timoteovi však dobře víte, jak se osvědčil, když se mnou jako syn s otcem sloužil evangeliu.“

Timoteus se už osvědčil jako věrný služebník Krista a Božího lidu. Pavel se na něj díval s velkou láskou, jako se otec dívá na svého syna. Zvěstovali spolu s velkým nasazením i riziky evangelium. Ale nepřehlédněte zde taky Pavlovu vlastní pokoru, s jakou to filipským říká. Timoteus byl o generaci mladší. Ale Pavel si ho určitě hodně váží. Váží si jeho nasazení a služby evangeliu. Oceňuje jeho věrnost. Je na něj spolehnutí, rozumí si i přes generační rozdíl, protože jim jde o stejnou věc. A tak zatímco mnozí kolem Pavla přicházeli a odcházeli, tak Timoteův charakter byl prokázán jeho věrnou službou při šíření evangelia.

Proto Pavel ve verších 23-24 říká: „23Jeho tedy doufám pošlu, jakmile uvidím, co bude se mnou. 24Spoléhám pak na to v Pánu, že i sám brzo přijdu.“

Timoteus má reálnou starost o druhé. Je to hluboký postoj víry, věrnosti evangeliu, připodobnění se Kristu jako služebníku, přicházení za těmi, kdo jsou v nouzi. Když napodobujeme skutečné křesťany, pro které se Ježíš Kristus stal životem, rosteme v podobnosti Kristu. Napodobujme ty, kteří slouží druhým. Napodobujme ty, kteří mají o druhé starost a jsou věrní službě evangelia.

 

II. Napodobujte ty, kdo pro evangelium bojují (2,25-30)

Druhý příklad opravdového Kristova svědka, který nám Pavel předkládá, je Epafrodites. O Epafroditovi toho víme velmi málo. Nebyl pastorem, starším ani diákonem filipské církve. Ale byl jakýmsi jejím vyslancem. Za Pavlem se dostal jako posel, ale teď se chtěl a potřeboval vrátit zpět. I jeho si můžeme brát jako příklad hodný nápodoby na naší cestě napodobování Krista.

A. S nasazením života (2,25-7)

25Za nutné jsem však uznal poslat k vám Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka i spolubojovníka, kterého jste vyslali, aby mi posloužil v tom, co jsem potřeboval. 26Stýskalo se mu totiž po všech vás a byl znepokojen, že jste se doslechli o jeho nemoci. 27A opravdu byl nemocen na smrt; ale Bůh se nad ním smiloval, a nejen nad ním, ale i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek.

Epafrodites je určitě zkušenější, než Timoteus. Pavel ho nazývá bratrem. Už má ve službě něco za sebou. Ale je nejen bratrem a spolupracovníkem. Je spolubojovníkem. Spolubojovníkem víry a ve víře. Na tom se nám může ukázat, jak vážně a evangelium brali a jak vysoko ho Pavel a Epafrodites stavěli. Spolubojovník, leží se mnou v zákopech, podává munici, nabíjí, riskuje, zachraňuje… Bere na sebe o mnoho těžší úděl, než ostatní. Všechno to dělá, ze starosti o svojí rodinu. Bratry a sestry v Kristu. O svojí vlast. Boží království. V boji proti zlu, lhostejnosti, nelidskosti, sobectví. Proti tomu, aby všechno a všechny ovládl ten stav, „kdy si všichni hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše.“

V době, kdy Pavel psal tento dopis, byl Epafrodites nemocný, i když nevíme přesně, co ho trápilo. Nicméně zajímavé není to, že se trápil kvůli své nemoci. Ne, fascinující je to, že Epafroditovi bylo úzko, protože se filipští dozvěděli, že je nemocný. Jinými slovy, byl znepokojen jejich starostí o něj!

Opět, v tomhle si je podobný svému mladšímu bratru Timoteovi. Ne starost o sebe, o svoje blaho, a to i v těžkostech a trápení. Starost o druhé a o jejich starost. Vždycky mít na mysli druhého dřív než sebe. I třeba právě v nemoci můžeme být posíleni radostí ze spásy k tomu, abychom se starali o druhé spíš než o sebe.

A tak nad Epafroditem Pavel vyznává, že v něm se ho dotýká Boží milost. Epafrodites nezemřel, i když měl namále, a díky němu byl potěšen i Pavel.

Ale i filipští mají starosti. Protože je má Epafrodites. A Pavel má starosti. Protože je mají filipští i Epafrodites. A tak také píše: „28Proto jsem ho poslal co nejdříve k vám, abyste měli radost, že ho zase vidíte, a tak aby mi ubylo starostí.“ Budu mít míň starostí, když budu vědět, že nemáte starosti. Opět, starosti druhých na prvním místě a jako jediný důvod, proč mít starosti. Když mám starosti druhých. To je krásné, že?

Epafrodites je ostřílený bojovník za Kristovo evangelium. Pokud chceme někoho napodobovat, tak právě ty, kteří upřímně věří a celý život jsou nasazeni pro druhé, v církvi nebo třeba svým služebným povoláním, tam si berme příklad hodný nápodoby.

 

B. Radujte se a děkujte (2,29-30)

Pavel se obával, že až Epafroditos dorazí zpět do Filip, filipští křesťané ho přijmou příliš vlažně a nepoděkují mu za jeho službu Kristu a evangeliu. Napsal proto ve verších 29-30: „29Přijměte ho tedy v Pánu se vší radostí a takových bratří si važte; 30neboť pro dílo Kristovo se přiblížil až k smrti a nasadil život, aby doplnil to, v čem vy jste mi posloužit nemohli.“

Pavel pojmenovává takový nešvar ve všech společenstvích, kde se spoléhá na to, že „někdo něco dobrovolně udělá“. Prosím vás, neberte nikdy samozřejmě, že vůbec mohou být bohoslužby, setkání ve sboru, služby a aktivity. Vždycky se jedná o nasazení, někdy skutečně boj (třeba s našimi nemovitostmi) za to, aby evangelium i tady v Chomutově bylo zvěstováno. Všem, kteří se jakkoliv nasazují takové službě skutečně patří velký dík a vděčnost a nasazení života pro Krista má být přijímáno v radosti a vděčně. Tady bych jen vzpomenul, že třeba v naší církvi jsou poměrně běžná shromáždění vděčnosti, kdy se též uděluje tzv. „medaile vděčnosti“. Většinou právě celoživotním bojovníkům a služebníkům, svědkům Ježíše Krista.

 

Závěr:

Církev nutně potřebuje ty, kteří jsou hodni následování. Protože v nich je konkrétně a originálně pojata služba Ježíše Krista. Myslete na to, že právě k vám třeba může, anebo mohl vzhlížet a brát si vás za příklad někdo, kdo k nám do sboru občas nakoukne a hledá, „jak se teda věří“. Hledejme a vnímejme Timoteje a Epafrodity kolem nás, evangelíky, katolíky, to je jedno… Prostě křesťany, kteří slouží a zápasí za evangelium.