První čtení: 1S 17

Základ kázání: Mt 5,1-3

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Komu není shůry dáno v apatyce nekoupí. Tak se to říká. Tímto uštěpačným úslovím označujeme lidi, kteří jsou méně bystří, pomalejší, někdy říkáme jednodušší. Ale často tím myslíme i to, že někdo je tak omezený, že nechápe souvislosti, a proto je mu na světě fajn.

Žel ze špatného výkladu našeho biblického spojení zahrnujeme do kategorie méně intelektuálně zdatných i ty „chudé duchem“. Jenže v evangeliu Matouše tento výraz neznamená něco negativního, někoho intelektuálně vychrtlého, podvyživeného. Naopak, je to označení veskrze pozitivní. Ježíš určité lidi chválí a dává jim známku nejvyšší hodnoty. Jsou makarioi. Makarios znamená šťastný, blažený. Tak se může subjektivně člověk cítit v určitých situacích nebo v určitém období. Ale to slovo znamená i blahoslavený. A to už zasahuje do jiné roviny. Jde o to, být blahoslavený v Božích očích, z Božího pohledu. 

Tímto termínem jsou tak mínění lidé, které Bůh prohlašuje za blahoslavené. Osobně může takto nazvaný člověk procházet zápasy i trápením. A to znamená, že v těch časech, časech zkoušek a náporů, žádné štěstí asi nepociťuje… Příkladem za všechny může být jiné blahoslavenství. Ve verši 10. čteme: „Blahoslavení, kdo jsou pronásledování pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“. – Být pronásledován nechce nikdo. Ani pro spravedlnost. Ale když se to stane, protože člověk zachovává věrnost pravdě a Božím řádům a nehodlá pravdu a právo zapírat /jako například Jan Hus/, tak nejenom, že takový člověk stojí na Boží straně, ale hlavně na jeho straně stojí sám Pán. Bůh stojí při něm a přijímá ho jako svého svědka, jako svého posla. 

Potvrzuje to i epištola Petrova. Petr píše: „Když nesete urážky pro Kristovo jméno, blaze vám /jste blahoslavení/, neboť na vás spočívá Duch Svatý, Duch Boží.“

A jak je to tedy s těmi o kterých je řečeno „blahoslavení chudí duchem“? Máme nějaké příklady v Bibli? – Možná si někdo vzpomene na krále Jóšiáše, který dělal za své vlády v Judsku velikou reformu náboženského života. Vymýtil všechny modlářské kněze a tvrdě odstranil všechny oltáře a svatyně sloužící cizím bohům. Byl zapálený pro Hospodina, nasadil všechny síly pro očistu země. Bible o něm pak praví: „Před ním nebyl takový král, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou, ani po něm nepovstal jemu podobný.“ 

Jak a v čem by mohl být král Jóšiáš „chudý duchem“? – Byl jako ryzí kov, bez příměsí, bez kalu. Jeho srdce tlouklo jenom pro Boha, v akordu s Hospodinem. Všechno hodil za hlavu. Všechno nechal plavat a všechno dal všanc. Nic mu nezbylo. Byl tak jednolitý, tak chudý na jiné záležitosti, že viděl jenom Boha a jeho věc. 

Tak podobně si představujeme Františka z Assisi, toho, který měl přívlastek „Prosťáček Boží“. Ale ani on nebyl prosťáčkem pro nějakou intelektuální omezenost, ale jen a jen proto, že žil Kristem a v Kristu. 

Mně osobně při tomto tématu neustále přichází na mysl mladý David, v té době jenom mladičký pastýř David – a také situace jeho boje proti Goliášovi. David viděl, jak Goliáš nahání strach Izraelcům, jak zesměšňuje šiky bojovníků, kteří měli bojovat proti Pelištejcům za Boží lid.

Když byl svědkem tak velikého ponižování svých spolubratří, nemohl to snést. Nabídl se, že se Goliášovi postaví. Polonahý, s lehkým pastýřským ohozem proti brnění a plné zbroji. O Goliášovi je řečeno, že měřil 10 stop, byl vybaven jako řecký těžkooděnec. Naproti tomu David – pasáček nastoupil do souboje muže proti muži jen s brašnou s kameny, s prakem a holí. David neměl nic, čím by se mohl Goliášovi rovnat. 

Co vlastně měl, s čím asi mohl jít David do boje? Jeho vlastní bratři mu nedůvěřovali. Jeden z nich dokonce říkal: „Proč jsi sem přišel? Znám tvou domýšlivost a zkaženost tvého srdce. Přišel jsi jenom, aby ses díval na bitvu“… Král Saul, který stál v čele izraelského vojska a sám měl bojovat proti Pelištejcům, mu také nedával velkou šanci na úspěch v souboji s Goliášem. Ale David věděl jedno. Věřil v jednu věc. Věřil, že mu pomůže Hospodin. 

Jak to mohl vědět? Kde bral tu naději? – Můžeme říci, jsou to zkušenosti víry. David si vzpomínal na to, jak mu Pán Bůh pomáhal, když chránil svěřené stádo ovcí, a jak se postavil proti lvovi či medvědovi, aby vyrval z jejich tlamy už téměř ztracenou ovečku. Tak co měl David proti tomuto obrovi Goliášovi? Ve chvíli samotného utkání držel v ruce hůl a prak a z potoka měl pár kamenů. To byla jeho celá výzbroj. Ale měl ještě něco jiného – něco většího…

Goliáš na něj s pohrdáním volal: „Co jsem pes, že jdeš na mne s holí? Dnes vydám tvoje tělo za pokrm nebeskému ptactvu a polní zvěři. David na to odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem. Ale já jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha Izraelského“. 

Pak se David rozběhl proti Goliášovi – proti blížícímu se monstru. Vymrštil oblázek z praku a Goliáš padl k zemi… Co měl ten kluk? Z výzbroje vlastně nic. Jeho zbrojí bylo něco jiného. Víra. Králův meč a brnění a přilbu považoval přítěž. Za smetí, které obtěžuje. 

To jediné důležité a cenné v jeho očích bylo něco, co vlastně nemáme, nevlastníme. Ale je to tak velké a silné, že nás to podpírá a nese. Byl chudý, neměl nic a měl víc než celý Goliáš a celé jeho vojsko. Byl chudý v duchu, měl jen jednu jedinou naději – nit, které se držel. Víru a důvěru, že ho Bůh neopustí.

Vše ostatní, co z lidského pohledu pomáhá v boji, to odhodil jako prázdnou slámu. Jako odpad a špínu. Tak podobně to nacházíme v epištole Filipským. Apoštol Pavel píše něco, co si v souvislosti s pojmem „chudý v duchu“ musíme přečíst. Píše: „Všechno pokládám za ztrátu. Neboť to, že jsem poznal Ježíše Krista, svého Pána, je mi nade vše. Pro něho jsem všechno ostatní odepsal a pokládám za nic.“… Když to čteme zní to trošku nevýrazně. Kraličtí to ovšem napíší věrně podle originálu a zní to pevně a jadrně. Tak to má potom i Luther a i jiní: „Všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše, Pána svého, pro nějž jsem to všecko ztratil a mám jako za lejna, abych Krista získal“… – A to je nejpřesnější vyjádření tohoto blahoslavenství. Chudý duchem znamená všechno odsunout na vedlejší kolej pro nově nalezený poklad uložený v Ježíši Kristu a v Bohu.

Chudý duchem byl František z Assisi, který tak poeticky opěvoval Boží stvoření. Chudý duchem byl vzdělaný farizeus apoštol Pavel, ten velký vykladač a apologeta křesťanství. Ale chudý duchem byl i Jób a starozákonní reformátor Jóšiáš i mladý David. A chudý duchem byl i Enoch, který chodil s Bohem a pak si ho vzal Bůh. A mohli bychom jmenovat i další… Jenže nejde jenom o galerii známých postav. 

Chudí duchem byli i první Ježíšovi následovníci, o kterých píše Matouš. Když Ježíš řekl to slavnou větu, že snáz projde velbloud uchem jehly, než bohatý vejde do Božího království, tak řekli trošku s obavami: „Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou, co tedy budeme mít?“ Ježíš jim odpoví jasně: „Každý, kdo opustí domy, pole, sestry a bratry, ano i otce a matku pro mé jméno, vezme stokrát víc a získá věčný život.“

Být chudý v duchu /nebo chudý duchem/ znamená, nemít nic, vše pokládat za věci hodné spláchnutí, a radovat se z jediného pokladu, který jsem našel v Kristu a v Bohu. Amen.