První čtení: J 7, 37-39

Základ kázání: 1K 12, 4-13

 

(Hod svaté Trojice.)

 

Slova, která jsme právě slyšeli, v nás nejspíš zanechala víc otázek a protichůdných dojmů. Což je samo o sobě dobře, když v nás biblické verše vyvolávají živou reakci. Když se při jejich poslechu nenecháme ukolébat pocitem, že už je nám to přece dávno jasné a že není dál nad čím přemýšlet.

Ale konkrétně dnešní slova o mimořádných projevech Ducha představují tvrdší oříšek. Už jenom protože nejeden z nás prožil odrazující působení křesťanů, kteří si připadali jako ti duchovně vyspělejší a kteří zdůrazňovali, že mají nějaké zvláštní duchovní dary. Z jejich projevů však v tu chvíli vyzařoval spíš egocentrismus či vlastní nepřiznané problémy než nezištná služba. Vzpomenete si možná na někoho, kdo na vás působil vyloženě násilně. Třeba když vehementně vymítal z druhých lidí démony a pokoušel se celou složitost života řešit tímto zjednodušujícím způsobem.

V některých českobratrských evangelických sborech vzpomínají na tyto projevy křesťanské horlivosti obzvlášť bolestně. Obzvlášť v těch, které se úplně rozštěpily na část těch, kdo si připadali jako jediní praví křesťané žijící z Ducha, a na ten zbytek. A po vzájemných konfliktech pak ještě dlouho zůstaly nezhojené rány.

Ale možná, že někteří z vás cítíte víc pochopení pro obě strany. Některé z vás už možná někdy přemáhal pocit, že evangelická církev zůstává trochu intelektuálně suchá a neživotná. A sami jste třeba už sázeli na různé duchovní dary a na zvláštní projevy víry. A pak jste se zase museli vyrovnávat s tím, že se vždy nedějí zázraky podle vašich představ… Ale jindy Bohu za zázraky skutečně vděčíme, ne, že ne. Vděčíme za hluboké proměny našich životů. Ať už se odehrávaly nápadně, anebo docela nenápadně, potichu, ve skrytu.

A měl bych dodat, že někteří si třeba vybavíme i dobré zkušenosti s lidmi z řad oněch křesťanů zdůrazňujících mimořádné projevy víry a projevy Ducha. Vzpomenete si třeba také na ty, kdo na vás nepůsobili násilně, ale naopak pokorně. Cítili jste se od nich respektováni a inspirovali vás doopravdy.

Takže ten dnešní biblický text v nás může vyvolat celou škálu protichůdných pocitů. On už sám apoštol Pavel ho nejspíš psal s podobnou směsí emocí. Psal ho totiž do náročné situace Korintského sboru, ve kterém se spousta lidí vyžívala ve své zvláštní duchovnosti. Což však nemuselo znamenat, že byli dobře ukotveni ve víře. Apoštol Pavel vycházel vstříc jejich zbožnosti a prožívání. Upřímně hledal, v čem se shodnou. Ale zároveň jim pořád stavěl před oči základ spočívající v Ježíši Kristu. S tím, že sám Ježíš se v první řadě duchovně nepovyšoval. Nevyžíval se v pocitech vlastní mimořádnosti, ale naopak přijímal i bídu druhých lidí za svou.

Pavlův přístup ke Korintským by se dal vyjádřit asi následovně: Na jednu stranu chci brát co nejvíc vážně váš duchovní život v celé jeho rozmanitosti. Ale zároveň vám tím naléhavěji kladu na srdce, že to nejpodstatnější v životě nestojí na senzacích a bombastičnostech. Uprostřed hromady vašeho pomyslného bohatství přichází ke slovu stále tentýž Pán. Ten, který obzvlášť na kříži vypadal oproti síle těch vašich projevů víry dost uboze a slabě. A ničím se nenaparoval. Vším sloužil. A proto všechny ty duchovní dary mají vést především k pokorné, nezištné službě. Jedině tak mají smysl. A bez lásky stejně nejsou nic (jak Pavel klade na srdce o kapitolu dál).

Je dobré, že Pavel nepřestal hledat s korintskými společnou řeč. I když je na leccos kriticky upozornil, nepřestal s nimi počítat jako se součástí jediné církve.

Jak v onom Pavlově rozhovoru s Korintskými najít zvěst, která bude srozumitelná a smysluplná i pro nás… Co všechno si z toho dnešního čtení můžeme odnést do našich všedních životů?

Slavíme dnes svátek Boží Trojice… Při této příležitosti mohu přednostně vystihnout už jenom trojiční poselství toho čtení… To čtení je vlastně dost plné výpovědí o Boží Trojici, ale ty výpovědi v něm nestojí jen jako nepochopitelná teorie nebo jak dogmata k neživotnému opakování. Naopak, Pavlovy výpovědi o Trojici jsou překvapivě akční. A ukazují přímo na dopad Boží Trojice do našich všedních životů. Svědčí o tom, že nepřijímáme Boha jen teoreticky. Přijímáme ho v Ježíši Kristu, v člověku z masa a kostí, člověku z těla a krve, s nímž je radost se potkat. A otvíráme se proudu svatého Ducha, který v nás leccos provane, promění, rozhýbe a pohne nás k odvážným činům. Takové výpovědi o Boží Trojici dávají mnohem větší smysl, než pouhé hloubání nad otázkou, jak se jedna může rovnat tři. Už jenom slova o akční Trojici jsou tedy živou inspirací.

Pak další prostá, ale důležitá výpověď: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“, píše Pavel. To znamená, že nevěříme jen kvůli sobě samotným. Nevěříme jen kvůli vlastním pocitům štěstí nebo klidu. Projevy Ducha přijímáme ke společnému prospěchu. Nakonec nejde ani tak o to, co dává víra nebo církev mně a jestli mi za to stojí. Jde o to, jaká jsem dostal obdarování ke společnému prospěchu.

A další neméně prostá a neméně důležitá výpověď: Bůh působí ve všech a každému je dán zvláštní projev Ducha. Neexistuje mezi námi člověk, jehož život by měl být duchovně na odpis. V církvi bychom jsme povoláni takhle cíle uvažovat. Jak najít bohatství Boží ve druhém člověku? Jak nefalšovaně odhalit, k čemu Duch svatý vede mě? Kde jsou tvá obdarování? A kde jsou má?

Skvělé je už jen, že Pavel zdůrazňuje rozmanitost, bohatství v rozdílnosti. Nemusíme být všichni stejní. Nemusíme mít všichni stejnou zbožnost. Nemusíme být všichni stejně normální, konformní, uniformní. V čem mně ten druhý obohatí právě díky své odlišnosti, díky své úplné nesrovnatelnosti se mnou?

A teď pokud jde přímo o ty duchovní dary… Na první poslech nám znějí vzdáleněji hlavně jakési jejich nadpřirozené charakteristiky. Ale některé z nich jsou nazvány ještě docela přirozeně: slovo moudrosti, slovo poznání… Otázka zní spíš, jaký typ poznání nás propojí s Kristem. Poznávat můžu třeba i tak, že něco vypočítám, změřím, zvážím. Jak ale mohu svým poznáním svědčit o Kristu? Ale je fakt, že pod pojmy „slovo moudrosti“, „slovo poznání“ si dokážeme snadněji vybavit nějaké naše běžné zkušenosti.

Jiné dary jsou na první poslech pojmenovány mnohem neobvykleji. Třeba takové proroctví. Ale opravdu se proroctví úplně vymyká naší běžné zkušenosti? Myslím, že proroctví nemusí znamenat zdaleka jenom předvídání budoucnosti. Chápu ten pojem spíš jako odhalování pravého smyslu dění před Boží tváří… Nejnáročnější přitom leckdy bývá připustit si nepříjemné pravdy, a ještě k tomu v nich nepřestat vidět Boží naději. Vybavuji si třeba některé novináře nebo umělce, kteří podle mě dovedou působit prorocky. Je tedy proroctvím míněn spíš jenom nějaký nadpřirozený sci-fi jev? Anebo i slovo proroctví může znít podobně přirozeně, podobně jako slovo moudrosti nebo slovo poznání… A co je vůbec přirozené, když vlastně celý svět znamená zázrak Božího stvoření? A co je vůbec nadpřirozené, když u Boha není nic nemožné? I proroctví může úplně přirozeně sednout tam, kde ho potřebujeme slyšet.

Anebo takový dar působení mocných činů. Taky to na první poslech zní neobvykle. Ale vyplývá z toho pojmu už jenom úplně prosté poselství, že v Duchu Ježíše Krista ukřižovaného lze působit tak, že to má reálný dopad, reálnou váhu, reálnou moc. Že právě v Duchu Ježíše Krista ukřižovaného nemusíme zůstat jen pasivně odevzdaní jak mouchy snězte si mě. Ano, ve slabosti, nikoliv v triumfalismu se projeví síla. Ale opravdová síla. Dar působení mocných činů

Snad ještě zvláštněji zní dar rozlišování duchů. Ale pokud se spojí s přirozenou empatií, i tohle může být cennou stránkou všedního života: Rozlišovat, oč komu vlastně jde. Jak rozpoznat to dobré a jak se nenechat zmanipulovat zlým. A rozlišovat přitom také, oč vlastně v hloubi jde mě samotnému, byť třeba nevědomky lakuji svoje motivy na růžovo. Někdo může mít zvláštní dar pronikat hlouběji do těchto skutečností, a tak je může pomoci hlouběji rozlišovat i ostatním…

A co dar mluvit ve vytržení? Mají ho jenom charismatičtí křesťané? Nebo třeba i někteří básníci? Anebo třeba i lidé s duševním onemocněním? Každopádně je dobré, když se najde někdo, kdo různé iracionálně znějící projevy interpretuje a smysluplně vyloží – ke společnému prospěchu. Proto apoštol Pavel píše jak o daru mluvit o vytržení, tak o daru vyložit, co to znamená.

A potom ten – s tolika problémy v církvi spojený – dar uzdravování… Nejednomu trpícímu člověku už ubližovaly řeči jako: Pokud zůstáváš nemocný, asi se špatně modlíš a málo věříš. Uzdravování z rukou některých křesťanských horlivců může odrazovat podobně agresivní energií jako to vymítání démonů. A navíc za mnohé vděčíme moderní medicíně, s níž se víra mnohdy spíš prolíná, vůbec jí nemusí protiřečit. Ale když si celou tu pachuť okolo tématu uzdravování zkusíme odmyslet… Zažívali jste někdy i v úplně nenásilném duchu – a třeba i úplně mimochodem, že se vás nějaké slovo dotýkalo opravdu mocně, léčivě a hojivě? Že scelovalo vaše zranění, rozbité, zlomené části? Když vás pozvedlo v nemoci… Když vám dodalo sílu unést bolest. Když vám navracelo svobodu i v bezmoci a tak dál. Koneckonců už jenom přítomnost kaplanů v nemocnicích dosvědčuje, že s vírou se prostě pojí cosi úzdravného. I když se v člověku skrze víru uzdraví leckdy i něco jiného, než co se dá změnit operacemi a užívání léků. Ale pokud mám v baráku vlhko, pak dává smysl opravit děravou střechu stejně tak jako nestavět základy na vodě. Podobně se může skloubit dar uzdravování s běžnými lékařskými postupy. Každopádně třeba zmíněné nemocniční kaplany berou vážně i mnozí lidé mimo církev, a také naše zákony s nimi už počítají, takže i s darem uzdravování se vlastně docela počítá – také v naší oficiálně nevěřící společnosti.

Je tedy relativní, jaké projevy Ducha jsou na pohled přirozené a jaké nadpřirozené a s jakými máme běžnou zkušenost a s jakými ne. Ale nakonec o to ani tolik nejde. Nakonec nejde nehraje hlavní roli ani, jestli si myslíme, že na ně tak zvaně máme, anebo nemáme.

Ze všeho nejvíc jde o to, že: „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ My si ty dary nevymyslíme. Nenalajnujeme. Nemusíme se do nich stylizovat. Nemusíme si nechat vnucovat nějakou jejich představu jako jedinou správnou. Nemusíme je předstírat – ani před sebou samotnými. A nemusíme si uprostřed jejich zdánlivého nedostatku připadat jako nějací horší křesťané. Můžeme dál s plnou pokorou hledat působení Kristova Ducha – a nacházet jeho bohatství třeba i tam, kde jsme to nejdřív tak úplně nečekali.

Ať nás v tom provází trojjediný Bůh Otec i Syn i Duch svatý.

Amen

 

Slovo poslání: 2K 13, 11a.13