První čtení: Ag 2, 1-9
Základ kázání: Mt 18, 18-20

„Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“
Milí přátelé, nejsou to znepokojivá slova? Věrněji řeckému originálu znějí sice poněkud jemněji a zastřeněji: Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno v nebi a cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi. Co vlastně se tím svazováním a rozvazováním míní? Teologové o tom přemýšlejí. S odpuštěním to bezpochyby nějak souvisí a se zpřístupňováním království nebeského v širším smyslu. Nelze však přece věřit, že libovolně rozhodneme, kdo bude spasen a kdo ne. Že však o vzájemnou spásu zápasíme a někdy si také bráníme na té cestě a hledáme se a setkáváme, říci lze. Ostatně, ve slově „setkání“ proznívá jakési tkaní, provázanost. Protkání svobody lidské se svobodou Boží…
Jde už jen o to, že vztahy, jež otevíráme Božímu Duchu na zemi, jsou již na nebi do věčnosti vtahovány? A jestliže Božímu Duchu určitý výsek našeho světa uzamkneme, že hazardujeme nedozírně? (Nikoliv v tom smyslu, že bychom zrušili Boží záměr; spíše v tom smyslu, že se z tohoto záměru sami vylučujeme… A nakolik v takovém případě hazardujeme se vzájemnou mezilidskou provázaností vzhledem k nebeskému světu…?) Cítíme závratnou svobodu, která se před námi v Duchu otevřela. A nesmírnou odpovědnost, která s ní ruku v ruce vešla. Nakolik je však na místě se vizemi dosahu pozemského dění ve víře znepokojovat? Jak moc je za vlasy přitažený výrok: Kristus nemá na zemi jiné ruce než naše? Mnohdy se přece uklidňujeme opačnou nadějí: Všechno, co spackáme na zemi, bude v nebi bohudíky velkoryse vyretušováno. Do jaké míry se však oním předpokladem necháme ukolébávat do hlubokého a iluzorního snu? Nehledě na to, že i lidé velmi lekovážně hazardující s vlastními životy nebo s životy druhých musejí být asi podvědomě přesvědčeni, že s jejich destruktivním počínáním svět nepadá. Pakliže by si uvědomili, že velmi hluboko již padl – a že sám Boží Syn se nechal lidskýma rukama zabít – snad by se spěšně zarazili. Snad by se náhle probudili a začali by volat o pomoc! A my –vydržíme alespoň hodinu vzhůru? Ten, kdo dlouho bdí uprostřed noci, tváří v tvář důsledkům lidského jednání brzy zvolá: Otče, buď vůle Tvá. Ale ne jak já chci. Ale jako v nebi.
Otče, jsme Tvoje vůle? Kriste, jsme Tvoje tělo? Jsme Tvými orgány na zemi?
K jak originálnímu dílu jsme v církvi vlastně přizváni a do jaké míry jej naplníme právě my? Jaká zvířata jsi ještě nepojmenoval, Adame, a nezapřáhl je do pluhu tady na začátku nebeské žně? Nakolik pevnými měchy pro poslední víno jsme? Jak moc Bůh riskuje, když chce své vezdejší dílo naplnit právě skrze nás, právě skrz takové, jací jsme? Co z našich životů může mít takovou cenu, aby to stálo za zvěčnění? Co by Tvou smrtí mohlo být navěky na zemi zpečetěno, člověče?
A odkud měl Jan pověření křtít, z nebe, nebo od lidí? (Z nebe přijatého od lidí?) Kdyby Janovu nebeskému pověření na zemi vůbec nikdo neuvěřil, kohopak by Jan pokřtil? (Vyloučili by se tak všichni z Janovy nebeské interakce?) A od Krista, kdyby se nikdo uzdravit nenechal… Kdyby se nikdo zachránit nenechal…
A do jaké míry církev stojí a padá s vírou či nevírou ve vlastní nebeský původ a cíl? Anebo leckdy věří spíš smyslu svých žabomyších válek? Anebo smyslu jednohlasného sjednocení okolo nějakého babylonského středu?
A koho jste dnes povolali do služby duchovního? Co všechno od něj očekáváte? Co očekává Kristus na vašem místě?
Co mezi námi stojí za provázání? Co bychom naopak vzhledem k Přicházejícímu pouze nemístně zašmodrchali?
V prvním čtení jsme četli o nadějích lidu po návratu z babylonského zajetí. Rozpoložení, které se svým způsobem stále vrací: Kdysi tady stál nějaký jiný a v matných vzpomínkách slavnější chrám či kostel. Můžeme se buď nostalgicky připoutat ke vzpomínkám na něj. Anebo čím dál odvážněji k výhledům Budoucího. Hospodin skrze proroka Agea ujišťuje: Buď rozhodný, dejte se do díla, vyšli jste z Egypta, můj Duch stojí uprostřed vás, nebojte se… Duch, jenž nás sbližuje dohromady ve prospěch společného díla a odstřeďuje nás prázdným, egocentrickým zájmům.
Sláva tohoto nového domu bude větší než prvního. Co by podobné proroctví mohlo znamenat pro nás dnes? Jaké prozatím nesouvztažné záležitosti tato naděje může mezi námi propojit? Nejspíš má smysl třikrát zvažovat, na čem se chceme shodnout v Kristově jménu. V tak uvolněné atmosféře jména Jeho. V tak nesmírně volném prostoru, nekonečněkrát nekonečnějším než všechny obzory naší nedověry, nelásky a skepse.
A pokud vymyslíme příliš církevních formalit, sváže je Hospodin na nebi nanejvýš s nemalou mírou shovívavosti? Na druhou stranu nás jako spanilé noční můry pronásledují otázky typu, zda církev třeba teď na zemi odmítá přijmout Krista s lidskou tváří třeba v podobě nějakého uprchlíka tam, kde by reálně mohla jej ubytovat nebo mu k něčemu dopomoci a tak dál. Podobné otázky se vracejí stále znovu vzhledem k nejrůznějším lidem, fyzicky i duchovně skomírajícím podél cest. Na čem bychom se shodli s nimi, kdybychom se s nimi sešli v tom Jménu v tom příkopu u cesty dva neb tři? Vždy jde o se-tkání tváří v tvář, nemusí jít však zdaleka jen o statisticky snadno vykazatelnou angažovanost věřících, protože i málo praktický, modlitební a kontemplativní duch Martiny sestry Marie příhodně církev dotváří.
A ano, má samozřejmě smysl se také ptát, co stojí z protříbené českobratrské tradice i ze zdejšího sborového života za opatrné uchování. Mnohé věci se přece už ukázaly jako velmi dobré. A naše vděčnost je pevně utaženým uzlem již svázaného. Nechci podceňovat vybroušené rodinné zlato. Ptám se jen, kudy nevede široká cesta a jak neustrnout v půli cesty.
Můžeme si například představit, jak by to dopadlo, kdyby Ježíš proměnil vodu na svatbě v Káni, a tím by skončil. Samo o sobě by to zapůsobilo jako podivuhodné znamení a snad by se o tom dodnes vyprávělo. Nikdo by ale nevěděl, k čemu všemu by nedošlo.
Co tedy očekáváme my mezi sebou? Kolik prostorů a obzorů uvolníme zde pro nečekané? Co všechno mezi sebou nechat rozkvést? Jaké neomaleně nevyplít divoké a divukrásné odrůdy, jak nepřijít omylem o jejich nejzralejší plody?
Prorok Ageus předpovídá, že různé pronárody přijdou s tím, co mají a naplní nový dům slávou… Jakými skutečnostmi naplní lidé sem příchozí tento dům? A co je zlatem těch, kdo byli pozváni mezi ploty a od ohrad, co zlatem ztracených, dlužníků a chudých? Každý z nich má přece disponovat nejméně jednou drahocennou hřivnou. Co chceme nazřít mezi sebou navzájem Kristovýma očima, co mezi námi ve světle Kristových očí na zemi vzroste nového? Ano, dotváříme lid jedinečný a zvláštní – se všemi možnými bližními typu zadrhávajího Mojžíše a jeho milých emigrantů, typu depresivního Jeremjáše, neméně úzkostného Jonáše, alternativního Ezechiele nebo třeba vysokého politika Davidem nebo duchovně-politického vězně Daniele (tam někde kousek za hranicemi), Rút podezřelé národnosti, Marie Magdaleny podezřelé minulosti, apoštola Pavla podezřelé minulosti, důchodců Simeona a Anny, dětí čím dál víc uprostřed. Nejpodstatněji s dítětem Kristem, s Kristem, jenž není prorokem u sebe doma, s ilegálním Kristem, s proti přírodním zákonům vzkříšeným Kristem. A stejně tak společenství s příliš bezejmennými, příliš tichými, příliš neslavnými, příliš unavenými, příliš přepracovanými, příliš typickými věřícími… Stojí nám taková společnost za to, abychom ji na zemi vzali smrtelně vážně? Kde hledat ucho jehly, jímž se tak bohatá, košatá společnost do nebe protáhne? Máme snad někdy cukání sešít si tady nějaké normálnější společenství? Co je však normální v očích Hospodina zástupů, jenž otřásá nebem i zemí, mořem i souší? Nebo bychom si přáli nějaké společenství dle našich představ ideálnější a mimozemštější? Šlo by však na nebi provázat společenství, jež nemá šanci existovat?
Kde jsou dva neb tři (reální) lidé shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich, říká Kristus. „A na tomto místě budu udílet pokoj, je výrok Hospodina zástupů“ skrze proroka Agea.
Kriste, shromáždilo se nás dnes tady víc než dva neb tři. Tak nepokojná jsou naše srdce, když nespočívají v Tobě. Tvé jméno je tak neviditelné a úzké, jak do něj celou tuhletu modlitebnu protáhnout? Tvé jméno je tak všudypřítomné a široké, jak nám tato modlitebna svými brání svými zdmi ve výhledu. Znáš historii Tvé milé Českobratrské evangelické církve, znáš historii chomutovského sboru. Dovedeš si představit naší budoucnost mnohem lépe než my. Ty ze své strany moc dobře vidíš, co je mezi námi zašmodrchaného, přebytečného, roztřepeného a zpuchřelého. Ty také neméně dobře vidíš, co je mezi námi návazného, proměnyschopného, závazného, trvalého, nového, věčného. Ty vidíš právě nás, zavalené sice našimi individuálními minulostmi i kolektivními dějinami… Ale zároveň právě takové, jací jsme, bezprecedentní, jsoucí právě na tomto místech, kde ještě žijí lvi. Ten zlý nás obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. A Ty nás nacházíš, Lve z rodu Judova, Beránku ukřižovaný, náš dobrý pastýři. Chceme Tě zřetelně poznat i v šedé tmě a chceme se Tebou nechat vést do neznámého časoprostoru, jenž i skrze nás, prosíme, dotvářej.