Čtení: Iz 29, 15-24

Základ kázání: 1K 3, 21-4, 5

„Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde.“ K našemu adventnímu očekávání patří též vyhlížení neúplatného soudce. K našemu adventnímu očekávání patří pokoj. Nemusíme se proto navzájem zbrkle odsuzovat, vždyť tím sváteční atmosféru neumocníme. Nerozhodujme o druhých lidech, zda jsou hodni, či nehodni Boží přízně. Raději se těšme, až On sám přijde a uvede skutečnost na pravou míru. Skutečnost, kterou bychom naopak neuváženými odsudky druhých lidí nadále deformovali a uváděli ji do ještě většího zmatku.

Na druhou stranu, nevydávejme se každému duchu, jenž nás chce ovládnout. A právě proto ani duchu sudičství a opovrhování druhými lidmi. Místo toho, abychom si přivlastňovali právo rozhodovat, kdo uchem jehly projde a kdo ne, vystavujeme se otázce, jak správně naplnit existenci, když nám je vlastně celá darovaná k dispozici.

„Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“ Podle řeckého významu slova též spolehlivým, věrohodným, ale i věřícím. Jak věrohodně – autenticky dosvědčovat Kristovu milost? Jak ztělesňovat, že Bůh o nás skutečně stojí a usilovně nás hledá? Jak ukazovat, že se k nám stále blíží, i když jsme zavrženíhodní? Jak střežit Boží tajemství i mezi ostatními lidmi, kteří jsou zavrženíhodní?

Jak obstát v Kristových očích, když On od nás čeká třeba ještě úplně jiné věci, než druzí lidé? Jak obstát na místech, kde nás třeba už nikdo jiný vidět nechce, ale Kristus ano?

Apoštol Pavel konstatuje: „Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy, nebo jakýkoliv lidský soud.“ Kéž bychom byli nakaženi Pavlovým nadhledem.

Člověku může sebrat spoustu sil strach, aby se nedostal do řečí ostatních. Mnohdy se pro jistotu preventivně přizpůsobí a splyne s davem. Bohužel se tím pádem neprojeví originálně, kreativně dobře, což je věčná škoda.

Jindy se třeba jevíme druhým lidem populárně, a přitom v nás přece zůstává tolik zla. Vybudujeme si bytelnou společenskou masku, ze které bychom už sami nejraději utekli, protože nás vězní. A dobrý Bůh nám dává sílu vyjít z domu otroctví, navzdory lidským řečem.

Někteří z nás třeba navenek vypadají jako šedé myši. Není na nich nic populárního. Chtějí však ostatním cosi stěžejního sdělit, o čemsi bytostně prorokovat. A přesto je ostatní lidé nevnímají. Za čas si na tyto šedé myši někdo vzpomene. Třeba za dva tisíce let jako na apoštola Pavla.

A někoho zbrkleji posoudíme-odsoudíme kvůli špatnému vzhledu, neúměrně vysokému či nepřiměřeně nízkému věku, kvůli podezřelé minulosti, celkově špatné pověsti, kvůli podivným politickým či náboženským postojům, kvůli opovrhované rase… Neposkytneme mu dost prostoru k tomu, aby se také on překvapivě projevil jako správce těch Božích tajemství, ukrytých třeba velmi hluboko pod povrchem.

Anebo přehnaně oceníme kvality jednoho jedince, působícího skutečně smysluplně, ale pohříchu kvůli tomu opomineme kvality jiného. Hledáme automaticky obětního beránka, vyhoďme ho z kola ven. Apoštol Pavel se potřeboval v listu Korintským obhájit před zlými jazyky, tvrdícími, že jakéhosi Apolla lze na rozdíl od Pavla brát jako misionáře vážně. Přičemž Apollo snad opravdu vystupoval jako dobrý kazatel apod.; Pavel v epištole netvrdí opak. Obhajuje pouze své vlastní místo na slunci, jež mu vedle Apolla náleží.

Každý z nás hledá a nachází své místo na slunci. Někdy na zemi vzejde mnoho požehnání, když na tom místě zůstaneme i přes odpor ze strany druhých lidí! Je smysluplné trpělivě setrvávat, i kdyby nás potkalo méně problémů jinde. A vlastně i kdybychom na onom místě určení riskovali smrt.

Strach z lidských soudů je špatný soudce. Příliš nás nemotivuje. Potřebujeme spíše podanou ruku. Kristovo posilující očekávání, jak vyrosteme ve světle jeho pohledu. Co všechno zvládneme v jeho síle?

Lidské soudy jsou zkrátka vrtkavé, pomíjivé a klamné.

Pavel pokračuje: „Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. On vynese, co je skryto ve tmě a zjeví záměry srdcí, tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“

Tehdy se konečně všechno ukáže v pravém světle. I některé poklady, jež zůstávají v současných temnotách až nedostupně zasuty. A nepřetrvá již žádná ohrožující tma.

Nepodceňujme ovšem důslednost soudu. Záleží přece už na našich motivacích – na oněch záměrech srdcí. Co všechno konáme ze sobeckých pohnutek? Co v nás naopak vyklíčilo z Boží lásky? A jak nepřehledně smíšené dovedou lidské motivace být… Možná se ještě budeme divit, co všechno v Kristu vzkvétá, a co bude naopak spáleno jako přebytečné a kontraproduktivní.

A konečně se ukáží v plné slávě pohnutky těch, kdo dávali z čistého srdce, ale nikdo to nedocenil v plné míře. Těch, kdo se setkali mnohem častěji s kritikou než vděkem. S nepochopením než s pochopením.

Ukáží se konečně opravdové motivace lidí, kteří chtěli rozdávat plnými hrstmi, ale neměli komu. Anebo rozdávali tak zvláštním způsobem, že tato gesta padala vesměs na neúrodnou půdu. Bůh však sklidí, co zasel; docení všechny smysluplné motivace.

Docení záměry těch, kdo jsou nyní přetíženi okolnostmi. Rádi by něco vykonali pro druhé, ale jsou ochromeni tlaky, různými mocnostmi, nemocemi či exekucemi… Nezbývá jim už sil. A někdo jiný připomíná onu chudou vdovu, jež daruje poslední minci. Bůh ví a zjeví, nač by podobné osobnosti sil měly, kdyby nemusely valit napříč šedou všedností svůj balvan téměř donekonečna.

A konečně osvětlí cestu všech, kdo v rodině, v církvi, v práci, mezi přáteli nebo v nečekaných kontextech dělají, co mohou, a přesto procházejí skutečností s elegancí slonů v porcelánu.

Lze také vzpomenout cesty lidí, pohybujících se v kontroverzních prostředích… Stýkávají se s podezřelými existencemi, jako by Kristus stoloval s exekutory a feťačkami. Lze o tom oprávněně pochybovat, proč se s takovými existencemi zahazovat a tak dál… Kristus sám nejlépe dohlédne, kam tyto cesty vedou. Zda jsou vedeny touhou pít s opilci, nebo nacházet ztracené sourozence.

Lze vzpomenout i očividně zoufalé činy, jež byly možná spáchány z touhy po lásce. Z touhy po tom, aby člověka někdo pochopil, aby ho respektoval, aby ho vzal vážně. I tyto záměry srdcí přece už musí být zjeveny!

A samozřejmě, že budou zjeveny zlé, neomluvitelně zlé záměry srdcí. Konečně od nich nastane klid.

Díky, že nazveš vše pravými jmény, dobrý soudče. A dobrý Bože, prosíme, osvětluj, prozařuj, proměňuj již v této době záměry našich srdcí. Poučuj nás a vysvětluj nám co nejpochopitelněji, jak svoje životy myslíme, prosíme.

Kéž i naše společenství u chleba a vína nás opět vystaví Tvému prosvětlujícímu pohledu a Tvé uzdravující přítomnosti. Kéž naše srdce dovedou pumpovat Tvou krev.

Amen.

Slovo poslání: Mt 10, 26-33