První čtení: Dt 8, 1-20

Základ kázání: L 4, 1-13

Poušť. Pustina. Půst. I tudy nám Kristus prošlapal cestu.

Už kdysi Mojžíše z hořícího keře podnítil k vyvedení Izraele z Egypta – pouští.

Člověk se v této krajině ocitá bezprostředněji vydán všanc smrti, vlastní bezmoci a nicotnosti, démonickým silám. Jedinečná šance, jak se pevněji přimknout k Bohu. Izraelci na poušti strávili čtyřicet let. I oni museli zápasit s různými pokušeními, což nedopadlo vždy slavně.

Některé pozdější biblické osobnosti trávily v pustém prostředí zlomové chvíle. Připomenu alespoň Elijáše. Královna Jezábel mu usilovala o život poté, co duchovně zvítězil nad Baalovými proroky (a poté, co je pobil). Elijáš tehdy odešel na poušť, přál si umřít a usnul pod trnitým keřem. Záhy jej podvakráte budil anděl s pokynem, aby se Elijáš najedl podpopelného chleba a napil vody, neboť jej čekala dlouhá cesta. Prorok šel v síle tohoto pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí na Boží horu Choréb. Zde k němu promlouval Hospodin hlasem tichým a jemným.

Kristus též strávil na poušti čtyřicet dní. Musel zřejmě vzít těžkou historii lidu na vlastní bedra, zápasit s jejími stíny – hromadícími se od prehistorie. Najít nový vztah ke kolektivním dějinám.

Poušť – první místo, kam Ježíše vedl Duch svatý po křtu. Nezvyklý slavnostní oběd: Čtyřicet dnů bez jídla. Když ty dny skončily, Ježíš vyhladověl – čemuž se nelze divit. Ďábel pak zneužil lidské oslabenosti a zranitelnosti. V tak vratké chvíli Kristus čelil přímé palbě démonických argumentů. Podstoupil tento extrémní zápas, aby co nejhlouběji pochopil své poslání.

Co vlastně znamená jeho budoucí mesiášství? Člověk někdy zůstává delší dobu dezorientován – netuší ještě nikterak jasně, v čem jeho budoucí poslání spočívá, ale začíná alespoň rozpoznávat, kudy dál cesta nevede. Jaký hlas rozhodně nebrat vážně? A jaké vize skutečně nenaplnit?

Duch svatý vyvedl Krista na poušť, sám jej však nepokouší. Naopak nasvěcuje všechny skutečnosti svatým světlem a nazývá je pravými jmény. Dává možnost se znovu a znovu zorientovat. Pochopit původ všech hlasů, které k nám promlouvají.

Je zajímavé, že ďábel Ježíšovi nabízí jakási nevinně, vznešeně vypadající pokušení. Nabídky, které pozdější církev trapně často neodmítla. Pokud by jim Ježíš podlehl, projevoval by se možná navenek jako nadprůměrně charismatický a velmi v uvozovkách duchovní člověk. Popularitu by pravděpodobně získal.

Ďábel navíc zákeřně argumentuje biblickými verši. Zneužívá těch nejkřesťanštějších rovin života. Karikuje je a pokřivuje. Neděsme se ho však přehnaně – vždyť oči víry jej prohlédnou. Něco nám nevoní, něco se nezdá. Je něco shnilého ve státě judském.

Proměnit kameny v chleby – použít svěřenou moc egocentricky – k nasycení vlastních materiálních či konzumních potřeb. Podléhá průběžně církev tomuto hlasu? Zvláště když přemýšlí, jak se ekonomicky zabezpečit, jak pojistit vlastní blahobyt – a přestane se kvůli vizi prosperity zabývat otázkou, jak chce s danými možnostmi, silami, prostředky, budovami a majetky disponovat Hospodin? Kdo touží po přesahu? Kdo lační po každém slovu, jež vychází z Hospodinových úst? Jestliže někdo takový existuje, nechť pokračuje Kristovou cestou.

„Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Je tedy sláva tím vlastním účelem? Je víra účinnou vůlí k moci? I tohoto svodu si církve užily vrchovatě. Dodnes v něm plavou až po krk tam, kde jsou spojeny se státní mocí. A koneckonců vždycky, když lidmi manipulují a upoutávají je silou namísto láskou Boží. A co my? Toužíme po tom? Pokud spějeme k prozření, že ne, pokračujme po Kristově cestě.

„Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: ‚Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.‘“ Stále tak záludné našeptávání nepřátelské moci. Další egocentrické kou-zlo. Vyzkoušej hranice života a smrti. Co když přežiješ. Co když lze realitu neomezeně ovládat dle tvého vlastního přání. Vše jako přízračná božská hra. Velmi svůdné.

Křiklavě zní už jen výzva za každou cenu dokazovat – komusi či sobě samému: „Jsi-li Syn Boží“… Ježíš však bytostně dokazovat nepotřebuje. Stačí mu, že je takový, jaký je. On, beze zbytku JSEM, KTERÝ JSEM. I v okamžiku, kdy na něj volají: „Jsi-li syn Boží, sestup s kříže“, zůstane viset tak, jak je. Stále tak láskyplný, stále tak láskyhodný. Až Láska sama suverénně překročí přírodní zákony, a žije věčně dál – ale z chrámu jak sterilní superman skákat?

Ježíš ďáblovi odpověděl: „Je psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“

Láska jde svobodně dál. Nemusí nikomu nic dokazovat, pokračuje svou cestou. Vzápětí ďábel od Krista odchází. Samovolnost jeho odpadnutí je uklidňující. Kristův postní čas končí vítězně.

Ostatním se dokořán otevírá směr následování. Víme o mnoha osobnostech pozdějších dějin, jejichž aktivní angažovanosti předcházelo období usebrání v samotě, v ústraní, v poustevně, kdekoliv. Katarze vedoucí k hlubšímu přijetí Boha, druhých lidí i sebe sama, vlastního poslání.

I dnes mnozí lidé, ať už z církve či mimo ni, po duchovní očistě touží s očividnou intenzitou. Někteří se například zavírají na několik dní do naprosté tmy – což je už dosti výmluvný výraz takové touhy. Někteří jezdí do pousteven a různými dalšími způsoby se pokoušejí uniknout od odosobněných společenských struktur – ve víře nazřeno: hříchu… (Kéž jim Duch prosvítí cestu.)

Netřeba ovšem tyto sklony považovat jen za extravagantní tendenci několika jedinců. Říká se, že kdo neumí vydržet sám, neumí vydržet ani s druhými lidmi. Kristus nám prošlapal cestu i samotou.

Vy sami jste někdy vnitřně tíhli k samotě a ústraní? A mělo by to pro vás smysl v součanosti, vě větší či menší či v základní míře?

I pustiny, v nichž se člověk ocitl zcela nedobrovolně, mohou být v Bohu proměněny v takový prostor zrání. Lze takto uchopit čas vlastní nemoci, čas ztráty blízkého člověka i všechny podobně zlomené časy. Doby, kdy člověk chtě nechtě zůstává doma – vyřazen z běžného provozu. Tehdy se mu otevírá nečekaný prostor pro Boha – a v něm pro sebe sama. Čas uvědomit si stěžejní, odlišit podstatné od zavádějícího.

Samozřejmě, že v těchto přechodných obdobích můžeme procházet stavy značného znepokojení a nevyrovnanosti. Například staří mniši hovořili o takzvané akédii, projevující se jako netečnost ducha a zároveň jako hektická přezaměstnanost – touha po úniku. Úzkost ze samoty, strach před sebou samým, strach z ticha. Vede k vnitřnímu neklidu a neustálé honbě za něčím novým… Člověku uniká radost z Boží přítomnosti…

Úzkost člověka popadá svým způsobem pochopitelně; člověk se bojí temnoty, která v něm je a s níž by se mohl skutečně přímo konfrontovat, jak z příběhu Kristova tušíme. Démoni a stíny by se objevily jak pěst na oko.

Mimochodem, staří mniši shromažďovali různé biblické verše užitečné pro konkrétní situace duchovní vyprahlosti. Podobně jako když Kristus odpovídal ďáblovi: „Je psáno“…

Samozřejmě, že další pomoc může být různorodá – Bůh působí rozmanitě a v každém případě originálně. Například náhlou posilou a klíčovou větou od určujícího druhého člověka, jenž samotu v pravý čas prorazí.

Není nic neobvyklého na tom, když v takových obdobích nenacházíme, co má smysl. Možná však alespoň nazřeme, kde Bůh není. Který hlas nebrat vážně. Které vize nechat klidně rozplynout na padrť.

S tím volně souvisejí otázky: Od čeho má pro vás smysl se v postním období oprostit? Co vás od Boha znatelně vzdaluje? Existuje něco takového, s čím se vypořádáváte právě nyní? Kudy ta úzká cesta dál nevede?

Láska musí jít dál. Ten zlý nakonec otráveně odejde sám. Odpadne jako shnilá hruška.

Putujme tedy dál ve světle. Nechť se temnoty od nás odpudí samy. Těšme se, kam naše budoucí cesta povede.

Slovo poslání: 2 Kor 6, 1-10