První čtení: Mk 4, 26-29

Základ kázání: Jk 5, 7-20

Někdy se těšíme, jindy jsme téměř zdoláni okolnostmi. Vyhlížíme a očekáváme – ať už konečné dovršení radosti, nebo konečně smysluplné východisko z trápení. Zvláště když kolem přibývá tma, přepadává nás snadno dojem, že příchod Vytouženého nastává zcela jinde, netýká se nás osobně, neřkuli nedejbože vůbec k němu nedochází.

Kristus však sestoupil i do hlubin skepse. Upokojuje nás výmluvným podobenstvím: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.“ Zdroj života je přehluboce zakořeněný, zajištěný a nezničitelný. Jedná se ovšem o vícefázové dění, jež není prosté zlomů: „Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.“ Někdy si říkáme: Měli jsme v hrsti alespoň zrníčka smyslu, a nyní nezbývá nic než široko daleko vyprahlá země. Jindy si všímáme úrodného dění, ale obáváme se katastrof. Kristus však vyhlíží neodvratně šťastný konec: „A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“

Ještě to mezi námi zkrátka dost neuzrálo. Avšak i mezi námi to roste nesrovnatelně nezadržitelněji než jakákoliv myslitelná plodina, ač také mnohem neprůkazněji. Nyní je především otázkou, jak se tím necháme ovlivnit.

Podle Jakuba nejdál dojdeme s trpělivostí: „Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník trpělivě čeká na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká úrody.“ Jestliže úroda sama od sebe roste, zemědělec přiléhavě reaguje očekáváním.

„I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko.“ Co vlastně naše srdce posiluje? Co naše srdce oslabuje? Co nám pije krev s upíří vehemencí? V jaké duchovní atmosféře bychom se navzájem vysáli?

Jakub dál píše, že dárce krve zůstává neobvykle nadosah: „Nestěžujte si jeden na druhého, bratři, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi!“ Neodsuzuj jeden druhého, abys tak neodmítal samotného Boha, jenž Tě vyhlíží otevřenými dveřmi tváře druhého.

Je tedy velmi podstatné, že čekáme společně. Zajisté by se dalo říci, že jedni druhým se stáváme úrodnou půdou. Proto nám Kristus klade na srdce, abychom si to čekání navzájem co nejvíc ulehčovali. Abychom se posilovali, jak jen lze. Abychom se připravovali vzájemně.

V duchu odpovídajícím situaci. Jinak bychom se spolu připravovali na svatbu nebo na vánoční večeři, jinak na občanskou válku. I kdybychom se společně připravovali na katastrofu nebo na poslední večeři, vyvstane mezi námi jiná nálada v nenarušeném společenství, než když se budeme chystat každý sám či v atmosféře konfliktů.

Trpělivost, o níž Jakub píše, nese určitý odstín shovívavosti: Snášíme jeden druhého, jako když Kristus unese nás i přes naše četné nedokonalosti. S obdobnou shovívavostí koneckonců trpíme oddalování jeho definitivního příchodu.

V mezidobí je nám ponechávána šance neodsuzovat se navzájem, neposuzovat hodnotu druhých lidí podle jejich temných skvrn a podle vad na kráse. Místo toho jsme dostali možnost jedni se za druhé modlit, jedni druhé v temnotách hledat a jedni druhé navštěvovat, obzvláště v obdobích krizí a nemocí. Taková trpělivost je opakem lhostejnosti, vlažnosti i naivity.

V duchu nahony vzdáleném odtažitému karatelství pak Jakub píše: „Bratři moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“ Nejde o to, ty zbloudilce odsuzovat a nemít s nimi nic společného, jak Jakub zdůraznil před chvílí. Naopak – Kristus nám otevřel cesty do závratných hlubin životních patálií našich bližních, kam jej následujeme a odvážně hledáme jednoho každého ztraceného ze sta… Aniž by nad námi temnota zvítězila, aniž bychom se museli nakazit dalším zlem, zápasíme společně o život. Nacházíme se na temných cestách a navracíme se spolu na projasněné.

Navštěvujeme se. Pokud je mezi námi někdo, kdo se má zvlášť mizerně, někdo nemocný, ztracený, dezorientovaný, nemusíme si na něho stěžovat, nemusíme vyvozovat žádné fatální závěry na základě dojmu, že je nápadněji odepsaný, nápadněji zbloudilý, zřetelněji ztracený než my, naopak: Tím naplněněji lze strávit společný čas, aby se i těm nejzranitelnějším vracela síla dál a dál a dál čekat. Aby i nám ta síla vydržela tam, kde jsme nejzranitelnější my sami – já nebo ty…

Setkáváme se tedy v duchu otevřenosti a důvěry. V něm se nám zpřístupňuje možnost: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ Čím více ti důvěřuji, tím hroznější věci ti na sebe vyzradím. Bohu díky za tuto možnost, neboť nejeden z nás nosí v sobě arzenál těžkých věcí. Kristus zve k důvěře až za hrob. Pozemská realita církve bývá sice vždy bohužel víceméně svázaná, takže se nedokážeme na potkání svěřovat druhým. A direktivně nařízená zpověď by nás od této zablokovanosti příliš nezachránila. Ale bohudíky za tu otevřenou možnost, i když jsme si ji tak chronicky zneprůchodnili. Jakub vyzdvihuje léčivé účinky: „a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ Připravujme se tedy společně na svatbu v odpovídajícím duchu, abychom na ni nemuseli dorazit jako váleční invalidé.

Ba navíc přece Jakub neváhal mluvit o záchraně života: „vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“ Připravujme se tedy společně na svatbu v odpovídajícím duchu, aby se nemusela konat pro nás bez nás.

Jakub svá slova doprovází odkazem na jakési zázraky, které se děly okolo Elijáše: „Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe vydalo déšť a země přinesla úrodu.“ V první řadě: Elijáš byl člověk jako my… Jeho velikost tedy nevyplývala z kultu osobnosti, ale z faktu, že tento muž naplno umožnil Hospodinu, aby se i skrze tuto křehkou osobnůstku Hospodin projevil. Skrz Elijášovu otevřenost sám Bůh zavlažil široširé okolí v pravý čas. Podobně dalekosáhlý dopad ponesou naše vzájemné modlitby a naše vnášení jiných obzorů i do těch nejvyprahlejších lidských krajin. S vírou, že nakonec rozkvete poušť, přejme bez zábran druhým vše Boží. Úroda, která roste ve dne v noci, i mezi námi nezpochybnitelně vzroste.

Vedle Elijáše Jakub připomíná Joba – jakožto příklad trpělivosti. Na první poslech zvláštně zvolený, vždyť Job měl přece určitě nervy na dranc a dával to neskrývaně najevo. Vždyť musel snášet přespříliš, tak není divu, že se nevyjadřoval se stoickým klidem. Tím klíčovější v jeho životě ovšem zůstalo, že za žádných okolností nepřestal s Bohem mluvit. Nepřestal Bohu věřit. Bůh mu pořád stál za ten nejužší vztah. Právě v tom spočívá kouzlo Jobovy trpělivosti. Do posledního dechu se nepřestal orientovat k Boží vůli, která působí ve dne v noci, v radosti i v bolesti, v tom, co je dáno i v tom, co je vzato. Ba právě ani v těch nejsmutnějších a nejtěžších chvílích neváhá zvolat: „A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha.“

Podobně proroci, jež dává Jakub rovněž za příklad vytrvalosti, museli žít často neklidně a někdy i očividně labilně. Zvlášť ostře vnímali temnoty svého lidu a nejednou dohlíželi i nepokojnou budoucnost. Právě uprostřed tohoto dění však neházeli flintu do žita, neztráceli dlouhý dech a přes permanentní nedostatek sil jich projevili nakonec přebytek, motivováni výhledem k neodvratnému růstu Božího království i napříč sebekatastrofálnějšími podmínkami. O to více, oč viděli, jak jsme od jeho poměrů vzdáleni, jim stálo za to, zápasit o Boha mezi námi a o naše vlastní lidské tváře v něm. O to víc, oč vnímali, jak se Bůh mezi nás přibližuje, nechtěli ponechat soudobou realitu tragicky nepřipravenou na jeho příchod.

Útěcha plynoucí z života Joba či proroků není laciná berlička. Jde o naději vypálenou až do morku kostí. Vytrvat i na nejodvrácenějších stranách života.

„Hle, ‚blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘“, odkazuje Jakub mezi řečí na Ježíšova blahoslavenství, jež také neznějí jako laciná útěcha; podobně celá Jakubova epištola se nese v duchu jejích počátečních slov: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“ Samo o sobě by to vyznělo hrozně: Mějte z toho jen radost, když jste v průšvihu. Jakubovi jde ovšem o to, že v různých trápeních se o to průkazněji projeví hlubina našeho štěstí, vždyť na dně vyvěrá pramen. Mimoto má Jakub na mysli tříbení charakterů: Osvědčí li se ve zkouškách naše víra, „povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“ Jsme do Kristovy dokonalosti zatahováni ze všech směrů a ve všech rozpoloženích.

Nechme se tedy do ní vtáhnout až do konce. Je statisticky dokázáno, že lidé obvykle neopouštějí ani obyčejnou frontu na nedostatkové zboží, i když už přehnaně dlouho trvá a možná už nikam nepovede. Lidé se ovšem nechtějí smířit s myšlenkou, že dosavadní čas čekání investovali nadarmo. Oč pošetilejší by bylo opustit na poslední chvíli společnou frontu na Kristův příchod, jehož je pro každého z nás dostatek, jenž ke každému z nás vede. Raději si to čekání navzájem usnadňujme, jak nám i Jakub klade na srdce.

Slovo poslání: Kaz 7, 8-10