První čtení: J 15, 1–11

Základ kázání: Iz 5, 1–7

 

Ten, kdo má veliká očekávání, riskuje veliká zklamání.

Ba čím víc očekáváme, tím větší zklamání riskujeme.

A čím víc nám na někom záleží, tím víc nás zamrzí, když pošlape naši důvěru.

Někoho zklamou přátelé. Třeba když ho za zády pomluví a očerní. Anebo když ho podvedou. Nebo když odmítnou projevit zájem ve chvíli, kdy je člověk nejvíc potřebuje. Někdo se musí vyrovnat s krachem v nejbližších vztazích, v partnerství, v manželství. Čím víc do vztahu investoval, tím hůř se vyrovná s nevěrou, s rozchodem, s opuštěností. Někomu přidělávají vrásky děti, které se snažil co nejlépe vychovat. Když se i přesto odcizí, propadnou problémům a odmítnou o nich komunikovat. A někoho hluboce zklame církev. Všechny ty prožitky zklamání představují náročnější zkoušky. Někdy v člověku vyvolají chuť uzavřít se do sebe, aby už další podobné zklamání neriskoval. Zatvrdit se vůči všem. Raději se už s nikým dalším neseznamovat. Nechtít mít už nic společného s církví.

Ale bylo by velmi smutné, kdyby v životě vítězilo zklamání. Kdybych se druhých raději už jen stranil, nemohl bych s nimi prožít ani cokoliv nečekaně dobrého. Neměl bych šanci poznat ani opravdové přátele v nouzi. Nemohla by se mi osvědčit už ani láska, která neklame. Nemohl bych se dočkat obratu v pokažených vztazích – i kdyby byl ještě možný. A církev by už mě nemohla překvapit ani mile. Je dobré neztrácet odvážnou naději. Nevzdávat riskantní doufání. I když je fakt, že přílišná očekávání mohou ubít i dobré vztahy. Pokud od druhých očekávám, že budou tancovat vždycky tak, jak já pískám, nedopřeji jim svobodu. Ale úplně opačný extrém by byl nečekat už od nikoho nic dobrého.

Hospodin sám od nás očekává nesmírně mnoho. Není to žádný troškař. Ano, je bezmezně milosrdný. Ale to neznamená, že by jen shovívavě mávl rukou nad hříšníky a že by už od nás nic nečekal. Naopak, bezmezně milosrdně, bohatě a štědře do vztahů s námi investuje. A vyhlíží ovoce společné budoucnosti.

Prorok Izajáš vyjádřil atmosféru Božího očekávání, jako by začal recitovat milostnou píseň. „Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici.“ Tehdy bývalo zvykem při svatbách, že přítel ženicha zazpíval o jeho vyvolené nevěstě. A nevěsta byla často přirovnávána k plodné vinici. Ve stejném světle viděl Hospodin svůj milovaný lid. Jako ženich, který se nemůže dočkat společného života. A nemůže se na svou nevěstu vynadívat.

„Můj milý měl vinici na úrodném svahu.“ Pokračuje Boží trubadúr. „Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny“… Hospodinova milosrdná péče je znázorněna těžkou prací vinaře. Izajášovi posluchači věděli, jak náročné je na kamenitých úbočích judských hor vinici založit a kultivovat. Již získání vhodného pozemku obvykle znamenalo vybudovat soustavu terasovitých tratí, které zachytí vláhu. Náš vinař vybírá nejúrodnější, prosluněný svah. Kypří zem, která ležela ladem. Vybírá kameny, které by bránily zdárnému růstu révy. Vysadí vybranou odrůdu vína. A opatří celou vinici ochranným plotem. Staví v ní strážnou věž a lis. Vinice tu má být natrvalo, proto v ní majitel neponechá jen provizorní dřevěnou káď, ale vytesá lis do skály. Krásná práce. Vinař nic neodbyl. Nezanedbal. Nepodcenil. Teď už jen dychtivě čekat. A těšit se na prvotřídní ovoce tohoto sluncem zalitého vztahu.

A pak už přišel čas první ochutnávky… Ale kdo by čekal tu katastrofu, která následuje? Vinice vydala odporná pláňata. Veliké očekávání se rázem obrátilo v nemenší zklamání.

Zhrzená láska se hrozí obrátit ve svůj protiklad. Známe ty rodinné tragédie, když se bývalí manželé po rozvodu znesváří – tím víc, čím víc se předtím milovali. A také o Hospodinu čteme, že je Bůh žárlivě milující. Možná se divíme takovým definicím Boha. Říkáme si, že Bůh by měl přece zůstat nad věcí – načpak by žárlil. Ale rozhodně z toho vyjádření žárlivé, nesmlouvavé lásky cítíme, že Bohu nejsme lhostejní. Není mu jedno, jak to s námi dopadá.

„Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal?“ Ptá se nešťastný majitel pozemku. Co se mělo ještě udělat a já to pro vás neudělal? Proznívá k nám Boží otázka. Byl pro nás Bůh kdy povinen udělat ještě něco víc? Je dobré se opakovaně rozpomínat, co všechno pro nás už udělal. Jaké nám dopřál výchozí podmínky nebo šance. Jaké lidi nám poslal do cesty. Jaké nám přihrál příležitosti. Jaké církevní společenství. Jaké nám daroval talenty, schopnosti, zájmy. Kolik lásky nám věnoval. A kolik času k dispozici… Ano, někdy je naopak dobré z plných plic do nebes vykřičet, co všechno nám bolestně chybí. Ale neméně dobré může být dívat se na život pohledem vděčnosti za to, co všechno jsme dostali. Celý svět slavnostně přichystaný. „Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?“

Najednou jako bychom už nebyli na svatbě. Jako bychom se stali porotou u soudního sporu. Tak jak, lide jeruzalémský, jste na straně vinaře, nebo na straně vinice? A Izajášovi posluchači nejspíš mlčky uznají: Vinař podle všeho opravdu nic nezanedbal.

A pak už nezbývá než vyslechnout si nepříjemný ortel: „Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Tak vinař ponechá vinici na pospas nepříznivému osudu. Pokud se projevuje jak okolní plevel, tak ať s ním splyne.

Židé Izajášovy doby měly v živé paměti zkázu Severoizraelského království, které dobyli Asyřané. Jakoby jejich území pošlapala divá zvěř. A prorok varuje: S vámi to může dopadnout podobně, když mezi vámi bude dál bujet celospolečenský egoismus, bezpráví, zbloudilost: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké“ a tak dál. Pokud zůstanete zabředlí do svého vnitřního babylonského zmatku, tak vás Babylon vyplení i zvenčí. Judejci skutečně museli projít babylonskou okupací…

Jak by Izajášovo proroctví dolehlo do našich uší dnes? Je něco, co pro nás měl Bůh udělat a neudělal? Uvědomuji si, že patříme k nejlépe zajištěné části světa. Těšíme se jako celek společnosti snad nejlepším životním podmínkám v historii… A přesto mezi námi někdy až nápadně převládne kultura nakyslosti či zahořklosti, trpkosti, arogance,  nesnášenlivosti, neochoty být dobrými pro ty, kdo trpí nouzí, neochoty být dobrými pro zasažené bezprávím, a navíc i sklon ničit okolní krajinu, tu Boží zahradu, do níž jsme byli vsazeni… Vydává i naše společnost odporná pláňata? A my jako církev – neseme vyzrálé ovoce, odpovídající podmínkám, v nichž je nám dopřáno nerušeně fungovat?

A co Pán vinice udělá nakonec?

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.“ Ozve se uprostřed pozemku najednou další hlas. „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ Klade nám Ježíš na srdce.

Vinař si sice už pomyslel: Sakra práce. A že se na to může vykašlat… Ale nakonec se pustil do díla s vervou tím větší. Zasadil nový vinný kmen. Odrůdu nejvzácnější. Doposud nevídanou. A jak se ukáže, zázračně rezistentní. I kdyby ji rozryl kanec až ke kořeni a zavalila ji skála, přesto ta odrůda vydá své ovoce v pravý čas!

„Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ Klade nám Ježíš na srdce. Podobně jako pro větévky zůstává životně důležité spojení s kmenem, i pro nás zůstává životně důležité spojení s Kristem A držet se jeho inspirace jako klíště.

Opustit spojení s Kristem by bylo podobně zbytečné, jako kdyby se šňůra vytáhla ze zásuvky, anebo kdyby se embryo odřízlo od pupeční šňůry. Ano, potřebujeme také růst, zrát a osamostatňovat se, ale ruku v ruce s tím potřebujeme udržet nejhlubší spojení s Ježíšem, s Kristovým Duchem, se zdrojem Božího života, který do našich životů vyvěrá jako oživující míza.

Držme se Ježíše. Držme se jeho slova. Držme se jeho lásky. Snad nás ještě včas naplní a pohne nás k tomu, abychom zraleji přijímali zbylý čas, který je nám darován, prostor, ve kterém žijeme, společnost, kterou spoluutváříme, lidi, kteří nás potřebují, lidi zasažené bezprávím, planetu, která nás nese, církev, která má před sebou nesčetné úkoly… Zůstaňme ve spojení s Kristem. Zůstaňme v Kristově společenství. Zůstaňme v jeho lásce.

   

Slovo poslání: Fp 1, 9–11