První čtení: Mk 16, 1-8

Základ kázání: 1K 15, 19-28

 

Jak velké možnosti jsou nám svěřeny?

A co už jde naopak mimo nás?

Jak velké přísliby dostáváme ve víře?

A co nás už naopak přesahuje natolik, že se tím nemusíme zabývat?

A co všechno se může pokazit i naším přičiněním?

A kolik pokažených věcí se naopak ještě může mezi námi napravit?

Apoštol Pavel píše, že skrze člověka vešla do světa smrt. Jinde dokonce napsal přímo „skrze jednoho člověka“. Doslova: skrze „jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ Může mít jediný člověk takovou moc, aby skrze něj vešla do celého světa smrt? Nepřecenil apoštol Pavel trochu dosah působnosti pouhého jednotlivce? Na druhou stranu vliv jednotlivce se nedá ani úplně podcenit. Možná i vás už někdy udivilo, kolik dokáže ovlivnit jediný člověk. Jak přítomnost jedné osoby někdy promění charakter celého společenství. Třeba jak efektivně jeden šikanátor přetáhne značnou část lidí na svou stranu a zbytek umlčí. (Známe to z dětských, ale i z dospělých kolektivů.) Nebo jak účinně jediný kverulant otráví ostatní, když podrývá každou dobře míněnou snahu. Nebo jak snadno jediný egomaniak rozvrátí mezinárodní řád a uvrhne celou planetu na pokraj neřiditelného chaosu. Skrze jednoho člověka nejednou přichází na svět dalekosáhlý rozvrat a destrukce. Destrukce nejenom fyzická, ale i duchovní. Skrze jednoho člověka „vešel do světa hřích a skrze hřích smrt“.

Může to platit i naopak? Dá se rovněž říct, že skrze jediného člověka přichází na svět i doposud nevídaný život? Možná si vybavíte také lidi, jejichž přítomnost celé společenství oživí. Vnášejí novou jiskru. Zapalují, protože hoří. Strhnou ostatní svým nadšením. Úplně mimoděk probouzí ve druhých spíše ty lepší stránky. Berou i šikanátorům vítr z plachet. Uvádějí svět do pořádku. I všední setkání s nimi se stanou svátečními.

Apoštol Pavel uvádí obě možnosti. Píše jak o tom, kdo symbolizuje smrt, tak o tom, kdo ztělesňuje život. Píše o Adamovi i o Kristu: „jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“

Je fakt, že Kristus už během pozemského působení oživil mnohé. Navracel novou chuť do života těm, kteří byli už úplně na dně. Navracel smysl a důvody, proč žít, těm, kteří si připadali už úplně vyřazení ze hry. Navracel životní energii těm, kteří byli už na smrt nemocní. A tak dál.

Ale stačilo by to samo o sobě? Vždyť tehdejší šikanátoři a jim podobní nakonec vyřídili i samotného Ježíše. A celý svět jim jen ochromeně přihlížel. Co na tom, že Ježíš pár lidem pomohl? Pokud musíme přežít v tak bezohledném světě, který i Ježíše dohnal na kříž, tak proč se dobrovolně přemáhat pro dobrou vůli? Není snad výhodnější jednat jak bezohledný zmetek, který smrtí vládne a který pod její pohrůžkou z druhých lidí aspoň něco vytříská?

Také někteří členové korintského sboru podléhali skepsi. Zvěst o Kristově vzkříšení zní sice krásně a vznešeně… Ale co má společného s naší všední skutečností? Možná, že se tito členové sboru ani netrápili nějakou zásadní krizí při pohledu na stav světa. Brali to spíš jako otázku filosofické poctivosti. Řekli by třeba: Věříme, že Kristus zůstává neomezeným zdrojem životadárné inspirace. Věříme, že byl v nějakém smyslu vzkříšen a že mu patří věčné místo ve světě vyšších duchovních principů. Ale, marná sláva, umřít se musí. A konkrétně zvěst o našem zmrtvýchvstání zní spíš jako báchorka pro děti. My už jsme duchovně dospěli.

Apoštol Pavel však uvažuje, kam pochybnosti o vzkříšení mohou vést: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ Z vnějšího pohledu Kristova mise opravdu vedla ke ztroskotání. „Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli“ – nenechává si Pavel vzít přesvědčení víry. Je to až zarážející: Pavel prožil tak intenzivní zkušenost setkání se Vzkříšeným, že pro něj vzkříšení znamená nemenší jistotu než smrt.

Ano, křesťanská zvěst se nedá brát jako nějaká opojná pohádka, která by nás jen odváděla od reality utrpení. Ani nám věřícím se nevyhnou období bezútěšnosti, zoufalství, nezodpovězených otázek v setkání se smrtí.

A Kristus nad ničím z toho neprocházel na obláčku, odtržený od reality.

Naopak, prošel i naším největším peklem.

Ale právě na jeho nejhlubším dně byl vzkříšen.

Ani naše víra není zárukou, že se nám bolest a její absurdita vyhne.

Ale i když půjdeme údolím stínu smrti, půjdeme v Kristových šlépějích:

„jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ Ujišťuje nás apoštol Pavel. Nikomu z nás se nevyhýbá ani tato naděje.

Apoštol Pavel tu výpověď dotahuje zvláštní úvahou o jakémsi pořádku vzkříšení. O tom, kdo dojde života a kdy: „Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.“ Zní to až podivně – určovat pořadí vzkříšení jako nějaký jízdní řád. A bylo by nejspíš naivní představit si to podobně jako pořadník, podle kterého lidé čekají na přidělení míst v domově pro seniory nebo v azylovém domě.

Tak co znamená ta řeč o daném pořadí? Propojuji si i tato slova s předešlými úvahami o tom, jak velký význam může mít život jednotlivce. O tom, že jediný člověk spustí někdy až lavinový spád událostí…

Možná si vybavíte vědeckou teorii o tak zvaném efektu motýlích křídel, založenou na okřídleném výroku: „Mávnutí křídel motýla v Brazílii způsobí tornádo v Texasu“. Stejně tak bychom si mohli představit pád dominových kostek. A představme si jich hodně dlouhou řadu, zahrnující všechny souvislosti od počátku vesmíru až do konce lidských dějin. A z jedné strany té řady sedí hřích a sama smrt. A z druhé strany Kristus v náručí Otcově. Jakmile smrt spolu s hříchem ťuknou do první kostičky, všechno se začíná znepokojivě hroutit. Ale najednou ťukne z druhé strany Kristus a vnáší do hry úplně opačný vývoj.

Nebo si opět představme již zmíněný lavinový efekt: První sněhovou kouli zlovolně hodí ze svahu hřích a sama smrt a pod příkrým svahem souvislostí už brzy leží zasypaná celá obec. Ale pak náhle vzejde slunce nového života, v němž Kristus vyvolá lavinu odpuštění, milosrdenství, smíření, tání zamrzlých srdcí…

Když Pavel píše o daném pořadí vzkříšení, má možná na mysli takový lavinový efekt: V Kristově moci se hybateli světového dění stávají ti, kdo se Kristu odevzdali… Rozhodující vliv tedy nenáleží šikanátorům, diktátorům, oligarchům, jejichž moc stojí a padá na kultu smrti a kultu sebe sama… Klíčová proměna světového řádu se odvíjí od Kristových zmocněnců a zmocněnkyň, počínaje zakřiknutými a zaraženými ženami u prázdného hrobu, od nichž se nejdřív nikdo nic kloudného nedozví. Některé původní varianty Markova evangelia zakončily celé vyprávění prostě tou větou: „A nikomu nic neřekly, protože se bály.“ Ale pak už se slovo života začíná šířit i jejich prostřednictvím nezadržitelně;

„první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho“ – a také ty kdo jsou jeho – protože oni a ony se podílejí na obratu světového dění správným směrem – i proti zvůli těch nejzatvrzelejších odpůrců.

A možná se ta věta o daném pořadí vzkříšení dá chápat ještě jednodušeji: První vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho – tedy všichni ti, které miluje věčnou láskou a kteří či které s ním zůstanou tímto nerozlučným poutem spojeni.

Možná, že bychom čekali nějaké podrobnější rozvedení tohoto jízdního řádu. Uspokojily by nás přesnější informace typu: První vstal Kristus, pak při Kristově příchodu jako druzí křesťané, pak třetí židé, pak čtvrtí příslušníci jiných náboženství, kteří hledali Boží vůli upřímným srdcem, pak jako pátí ateisté a agnostici, kteří se chovali aspoň trochu slušně, jako šestí ti, kdo se sice nechovali slušně, ale aspoň nechtěli vědomě ublížit… Apoštol však žádný podobný pořadník neuvádí.

Namísto toho jen fascinovaně dohlíží, jak se ta lavina vzkříšení valí napříč všemi rovinami existence: „Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.“

Ač nejde o to, že ve víře bychom si ze smrti nemuseli už nic dělat. Nedá se říct, že by nás destruktivní síly hříchu přestaly trápit. Nevěříme, že Kristus by umřel na kříži jen zdánlivě a že by smrt vymazal jako mávnutím kouzelného proutku. Cesta, která se v Něm otevřela, nevede mimo utrpení, mimo smrt, mimo důsledky hříchu. Vede uprostřed nich. Ale vede až na jejich konec. A tak skrze znamení prázdného hrobu už začínáme rozpoznávat, že na konci všech konců ztratí hřích svou nezlomnost. Utrpení svou nesnesitelnost. Kult lidského ega svůj piedestal. Šikanátoři ztratí i poslední závan v větru z plachet. I sebevětší nesmysl, který jsme doposud nuceni snášet, ztratí své ne. A na závěr všeho dokonce i sama smrt ztratí svou smrťoucnost; takže se naplní slova: „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘“

A tak se naplní Kristova vláda v srdci veškerenstva.

A tak bude Bůh všecko ve všem. Vše dojde svého pravého určení, smyslu, cíle.

My ještě dodnes tajíme dech uprostřed neutuchajícího zápasu Bůh versus smrt, který je napínavý a lítý. A zatím nevíme, jak dopadne.

Apoštol Pavel nám však už dává jasný tip, na koho vsadit – klidně i všechno své jmění. A ujišťuje nás neochvějně:

Pokud patříte Kristu, jste na vítězné straně. Rozhodně nejste nejubožejší ze všech lidí. Naopak jste už ti nejbohatší. Už nyní jste ve spojení s tím, komu je svěřeno vše.

 

Slovo poslání: Ko 3, 1-10