První čtení: Ž 25, 1-10

Základ kázání: Ř 5, 1-5

 

Na čem si v životě zakládat?

Co si dokázat?

Čím se chlubit?

Člověk by se rád pochlubil třeba vlastními úspěchy, zkušenostmi, talenty… Výsledky dobře odvedené práce, kariérou, postavením. Zážitky, fotografiemi z cest, poutavými historkami. A také druhými lidmi, kterými je obklopen. Imponujícími přáteli, známostmi, vlivnými kontakty. Anebo vlastními dětmi a jejich úspěchy. Pokud ne bohatstvím, které nahromadil, tak aspoň duševním bohatstvím. Pokud ne vysokoškolskými tituly, tak aspoň školou života. A možná i vlastním charakterem, morálkou, užitečností, ochotou. Svou pomyslnou nenahraditelností by se člověk rád pochlubil. Možná i vlastní zbožností, spiritualitou, pokročilostí na duchovní cestě.

Apoštol Pavel nám ovšem klade na srdce, že stojíme v Boží milosti. A to vlastně znamená, že naše životy nestojí ani nepadají na našem sebepotvrzení. Spočívají čistě v Boží milosti. Až v ní se chlubíme nadějí, že dosáhneme slávy Boží.

Jak se dá vůbec stát v milosti? Milost je taková neuchopitelná entita. Člověk si může být o poznání jistější třeba tím, že vychoval tři děti, které to někam dotáhly. Nebo že dvacet let pracoval na šachtě. Nebo že už prababička byla českobratrská evangelička. Jak oproti tomu vykázat nebo i sám sobě dokázat milost? Dá se na pouhé milosti něco stavět? Natožpak celý život?

Ale na čem jiném by se dalo stavět pevněji? Kdybych si pořád jen chtěl něco dokazovat – dokonce i před samotným Bohem, pachtil bych se za uznáním donekonečna. Jak dostát nárokům Nejvyššího, když jsou nejvyšší? Ať dělám, co dělám, převyšují mě. I kdyby moje vnoučata získala doktorát na Oxfordu, nevyhoupla by se nad nebesa nebes. Ba ani já bych se tam nevyhoupl, i kdybych k jejich výsledkům přispěl tím, že bych je doučoval angličtinu.

I kdybych dvacet let meditoval, anebo zachránil tolik dětí, co Nicolas Winton, anebo mluvil jazyky andělskými, stejně bych pořád znovu narážel na vnitřní prázdnotu, na nedořešené problémy, na nezhojené rány minulosti i na neutišené výčitky svědomí.

Naše životy spočívají jen v milosti. Ale můžeme tomu věřit stoprocentně, že jsme milováni bez výhrad. Bez zásluh. Bez ale. Bez hitparády, na které bychom se museli srovnávat s druhými lidmi.

I kdybych nedostudoval ani základní školu a moje děti si zničily život ještě před nástupem na ni, Nebeský Otec by o nás nepřestal mít zájem. Tak se nám ukázal v Ježíši Kristu. Jako ten, který vyhledává společnost i těch nejztracenějších a touží s nimi večeřet. Otci, kterého Ježíš ztělesnil, můžeme bezmezně důvěřovat, že nás všechny přijímá jako součást téže rodiny.

V jeho milosti stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. Nikoliv tím, že dosáhneme vlastní slávy, vlastního uznání, vlastního potvrzení. Ale slávy Boží. Zakládat si lze na tom, že v našich životech naplno zazáří, jak dobrý je náš Bůh.

I když na druhou stranu se asi hodí dodat, že svoje úspěchy nemusíme zavrhovat. (Jako by sám pocit úspěšnosti byl sobecký.) Boží dobrota se často ukazuje i v tom, co se člověku povedlo. V životním štěstí a v naplnění smyslem. Ve fungující rodině. V nefalšovaných přátelstvích. V dobře odvedené práci. Vždyť právě díky Boží milosti ty věci fungují tak, jak mají. Boží milost nás nebo lidi kolem nás povzbuzovala a posilovala na cestě k nejednomu úspěchu. Projevila se uprostřed nich. Ale právě proto se nemusím holedbat s přesvědčením, že jsem mistr světa. Nemusím jakkoliv soutěžit… Mohu být pouze za všechno vděčný.

Nezapomínaje, že Boží milost stojí za stejnou pozornost i v těch nejslabších chvílích. V obdobích propadů a pádů. Na konci vlastních sil. Jako moc, která se projeví klidně i navzdory našim osobním možnostem či nemožnostem. Jako moc, která promění snad každou hru. Provede slepou uličkou. Přetvoří konec v začátek.

Jak apoštol Pavel naznačuje rovněž: „chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.“ Chlubit se utrpením – to jde spíš proti běžným zvyklostem a standardům. Většina lidí by se chlubila spíš těmi fotkami z dovolené na Kanárských ostrovech… Úlovkem dvoumetrového sumce… Nebo tím, že uběhli půlmaraton. Spíš než tím, že zas neměli sílu vstát z postele v důsledku depresí. Nebo že dcera opakuje ročník. Nebo že se tak neodbytně připomínají stíny minulosti.

Ano, můžeme navíc přemýšlet o tom, že apoštolovi Pavlovi nešlo jen o všední radosti a strasti. Ještě spíš mu šlo o utrpení pro Krista, pro věci víry. To jsou na první pohled vznešenější problémy. A člověk se v duchovní oblasti může jevit jako tím větší ztroskotanec, pokud se věci nedaří podle plánu. Další věc je, že i naše běžná lidská ztroskotání mohou sloužit i k posunům na cestě víry, pokud je dobře zpracujeme v modlitbě, ve vztahu k Bohu, v pokání…

A dále můžeme přemýšlet nad úspěchy nebo neúspěchy celého církevního společenství. Třeba my v chomutovském sboru bychom se určitě chlubili raději přeplněnou modlitebnou a dvacetičlennou mládeží, než tím, že se nás třikrát za sebou sejde na bohoslužbách devět.

Samotný apoštol Pavel čelil už ve své době podobným představám o prestiži a slabotě. Čteme o jeho zápasech s jinými misionáři, kteří se pyšnili doporučeními od významných autorit. Nevzácně působili přesvědčivěji než sám Pavel. Mnozí křesťané pak Pavla shazovali jakožto divného patrona, který nijak zvlášť neoslňuje. Smůla se mu lepí na paty, tak bůh ví, k čemu je vlastně to jeho evangelium. V takové atmosféře Pavel psal věty jako: „A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (…) Nejsem přece v ničem pozadu za těmi veleapoštoly, i když nic nejsem.“ Anebo: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ A tak dál.

Ale pozor – ruku v ruce s tím napsal také: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ Asi je potřeba si připomínat, že chlubit se utrpením i vlastními slabostmi neznamená vytvářet si ze slabosti kult. Neznamená to říkat si, že dělám věci správně jedině tehdy, když je dělám špatně. Neznamená to zakládat si na vlastní lhostejnosti či zatvrzelosti vůči Božím příležitostem a vůči projevům Boží moci. Neznamená to zakládat si na vlastní neochotě následovat Krista a v tomto smyslu žít slabě a nanicovatě.

Ale jde o to, že i v utrpení se může osvědčit naše víra. I časy trápení mohou být dobrým svědectvím o tom, že ve víře stojí za to vytrvat. A že na Boží milosti se dá stavět – i tehdy, když navenek život nijak nezjednodušuje. V tom smysl apoštol píše: „chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.“ V podobném smyslu je psáno i v epištole Jakubově: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“ Z životních příběhů některých lidí k nám intenzivně promlouvá, jak pevně se jejich víra projevila i uprostřed zkoušek, starostí, trápení, nemocí nebo i pronásledování. A ze stejných zdrojů, které se osvědčily jim, můžeme také my čerpat naději do budoucna. Zvlášť když se bojíme neznámého. Když nevíme, co nás čeká. Když nás přemáhá pocit, že všechny osvědčené jistoty se nám otřásají pod nohama. Můžeme čerpat naději, která se osvědčila už v nejednom čase nepohody.

„A naděje neklame,“ píše dál apoštol Pavel, „neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Ve víře se odvažujeme spolehnout, že naděje spojená s Boží milostí není jen náš vlastní výmysl, pokus o útěchu, chiméra, berlička. Je to naděje pravá a ryzí, kterou sám Boží Duch pravdivě přivádí ke slovu v našich nitrech i v srdci našeho společenství.

 

Slovo poslání: J 3, 14-21