První čtení: Mk 10, 35-45

Základ kázání: Žd 13, 12-14

 

Co pro nás znamená skončit za branou, za hradbami? Octnout se za čárou, za hranou, za hranicemi přípustnosti? Co pro nás znamená být out, být jako outsideři? Nebo být ex, být jako exoti, být exkomunikováni? Dá se říct také: být vyčleněni, být mimo, stávat se lidmi druhé kategorie… Nikdo z nás nejspíš moc nestojí o takové postavení. A přesto jej biblický pisatel propaguje: „Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu.“ Jak bychom status vyhnanců, vyděděnců a obětních beránků mohli přijmout? Co by nás muselo pohnout k tomu, aby nám začal dávat smysl? Abychom ho chtěli upřednostnit? Aby nám začal stát za to? Co s námi už někdy pohnulo tím směrem? Kdy Ježíšovu potupu už bereme – klidně i navzdory její nepopularitě?

A jak vůbec souvisí fakt, že Ježíš trpěl venku za branou, s vírou, že posvětil lid svou krví? Biblický autor vlastně dost kreativně propojil pozemskou událost, na které nebylo nic pěkného, s duchovním výkladem, který ji staví do svátečního světla. Inspiroval se pravidly obřadu na Den smíření, podle kterých se obětovaná zvířata nesmějí sníst, ale musejí být vynesena za tábor a tam spálena. Autor listu Židům vidí i Ježíšovu popravu očima téže víry. Nevidí už jenom donebevolající nespravedlnost. Dohlíží už také nebeskou odpověď na ni. Dohlíží nebeský význam Ježíšova života. A ruku v ruce s tím domýšlí nebeský výklad té donebevolající smrti. I umístění Ježíšovy popravy – za hranou, na smetišti, tak očím víry dosvědčuje, že takhle zemřel obětní Beránek Boží.

Ježíš tak navíc završil svůj celoživotní program. Včera na prvním setkání mládeže jsme si zrovna připomněli jeho slova: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Bezdomoví a uprchlictví se Kristovým životem vine jak červená nit od samého začátku. Už jako s miminkem s ním museli utíkat až do Egypta. A dospělý Ježíš sám procházel krajinu křížem krážem. A přitom aktivně vyhledával vyčleněné, nepřijímané i navenek nepřijatelné jako své rodné bratry a sestry. A když ho někde nechtěli, nepřizpůsobil se za každou cenu, ale pokračoval jinam. Zůstával nespoutatelně svobodný – jako svěží vítr. Nikdo ho nemohl polapit, zahnat do kouta a znehybnět. Raději sdílet úděl bezdomovců než přijmout zlatou klec. A touto cestou Ježíš opustil každé pohodlné závětří, zázemí, zabezpečení. Nenechal se vtěsnat do žádných škatulek, definic, sociálních bublin. Vytrval na cestě do nejistoty, do otevřeného rizika, do neznáma. A proto nakonec trpěl venku za branou.

„Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu.“ Přijímáme-li Ježíše za svého Pána, tak přijímáme celý jeho životní příběh i jeho celoživotní program. A přijímáme i jeho potupu jako součást své vize. Ale právě ve spojení se vším, co k Ježíšovi patří, pro nás může být i jeho potupa přitažlivější, žádoucí a očistná.

K potupě mohu dojít různými cestami. Třeba kdybych dostal pokutu za jízdu načerno, bylo by to pro mě poněkud potupné. A mohu i takovou potupu nést. Nemusím ji nijak vytěsňovat a tvářit se, že ke mně nepatří. Ale nepocítím žádnou zvláštní potřebu dát si ji za rámeček. A nikdo jiný nepocítí zvláštní potřebu mne napodobit.

Oproti tomu Kristova potupa je jiné kategorie. Ponížení člověka, který zůstává člověkem i tváří v tvář nelidské přesile. Pokoření Boha, který se rozhodl raději pro cestu rizika, křehkosti, zranitelnosti, než pro hromotlucké omezování, utloukání a tupení druhých. Ryzost toho, kdo nezapře své poslání. Velkorysost toho, kdo bere i naše nejzatracenější potupy na sebe. Obětavost toho, kdo se nám vydává beze zbytku. Milosrdenství, spravedlnost i ztělesněná moudrost, které zůstávají i na pranýři samy sebou. Ve společnosti, která zvlčela, když v ní převládla otupující omezenost.

Nést něčí potupu nezní sice moc lákavě… Ale kdyby vám někdo dal přímo na výběr: Buď dožít v luxusním paláci krále Heroda za cenu, že budeš tomuto potentátovi do smrti loajální, nucený splnit vše, co mu na očích vidíš a bezvýhradně snášet jeho vrtochy… Anebo žít věčně s Kristem – věčně, to znamená tady a teď i vždycky a všude, a tak i za hradbou, za branou, za hranou, na smetišti či na popravišti, když se tam Kristus zrovna dostane… Pokud si tohle dilema připustíme v celé své nahotě, leckdo z nás nejspíš přece jen dostane chuť radši na tu potupu. V našich současných životech na nás to dilema doléhá leckdy zastřeněji, zakukleněji, maskovaněji, o něco méně černobíle, o něco méně jednoznačně. Ale doléhá – v rodině, v politice, v církvi. Je dobré čím dál hlouběji rozlišovat, jaké vlivy na nás působí. Kdo se nás pokouší jen strhnout na svou stranu a kdo nás naopak oslovuje osvobodivě.

Možná si také vybavíte osobnosti ze starší i nedávné historie, které si ve zlomových chvílích vybraly raději problémy, vyhnanství nebo i neslavný konec, než aby popřely, co jejich životům dávalo smysl. A tak nám jejich životy dávají smysl dodnes. Působí na nás očistně, zvlášť když podléháme malomyslnosti. Kristova krev nic nezašpiní. Naopak posvěcuje každého, na kom ulpí.

Původní adresáti listu Židům čelili hrozbě pronásledování. Proto jim autor dopisu klade na srdce: Má přece mnohem větší smysl nést Kristovu potupu než nechtít mít s Kristem nic společného. Vždyť On je náš Nejbližší a nejvěrnější Pán. Patříme k němu nerozlučně.

My jako česká církev dnes přímé hrozbě pronásledování nečelíme. Ale nemáme už ani žádnou zvlášť uznávanou pozici. Ocitli jsme se za hradbami svých příliš osvědčených tradic a jistot. Navíc v nás víra může probouzet touhu hlásit se k hodnotám, které dostávají ve veřejném prostoru na frak. Být čím dál ex-kluzivnější svým důrazem na Boží lidskost, která moc nezneužívá, ale naopak ji využívá – třeba ve prospěch zlovolně tupených lidí nebo plundrované přírody. Raději spolunést jejich nejistý úděl než obrnit se hradbami arogance a lhostejnosti.

„Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ Připomíná autor dopisu Židům. Vyhlížíme město, které přijde. To je ta nejpřitažlivější součást vize života za hradbami. S takovou vyhlídkou Ježíš skončil za branou pozemského Jeruzaléma, protože pozemský Jeruzalém mu byl příliš těsný. A tak nám raději otevřel brány Jeruzaléma nebeského.

Někdy nás může trápit, že jsme se ocitli kdesi mimo své osvědčené jistoty. Mimo své bezproblémové zázemí. Mimo zdi navyklých obran. Za hranicemi společenství, se kterým jsme se dřív bezvýhradněji ztotožňovali. Za hranicemi světa, který nám dřív dával přehlednější smysl. Jakoby vyřazeni, vyčleněni, vykolejeni. Za hranatostmi hran. Ale čím spíš nám přestává stačit to, co tady už bylo, tím svobodněji můžeme pokračovat na cestě k tomu, co tady ještě nebylo. K tomu, co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo a co Bůh připravil těm, kdo ho milují (jak je psáno). Dál a dál do neznáma, do nejistoty, do nezajištěnosti. K lidskosti doposud nebývalé. K božství doposud nezobrazitelnému. K lásce doposud nenaplněné. K naději přespříliš smělé. Do společenství, které se mezi námi teprve rodí; Prozatím ve svých nejkřehčích konturách. Do světa, jehož podoby teprve opatrně ohledáváme. Do města Božího, které se teprve rýsuje na obzoru našich životů.

 

Slovo poslání: Žd 11, 8-16