První čtení: Mk 6, 1-6

Základ kázání: Ez 2, 2–3, 3

  

Většina lidí si už myslela, že Bůh mlčí.

Že už nemá co říct.

Nebo že pořádně neoslovoval nikdy.

Najednou však Boží slovo zazní plnou silou.

Znovu se stane součástí lidského příběhu.

Promluví živě i v Babylonu.

Promluví prostřednictvím Ezechiele, kterého naplňuje až do nejvnitřnějších útrob.

Ezechiel patřil k první vlně přesídlenců deportovaných do Babylónu z dobytého Jeruzaléma. Dle vyprávění tradice byl předtím jeruzalémským knězem. Ve vyhnanství se tak ocitl v podivné roli kněze bez chrámu. Jako ryba bez vody. A tam u průplavu Kebaru najednou začíná Ezechielovými ústy znovu znít klasická prorocká řeč. Pro židovské vyhnance to byla nová situace: Hospodin promlouvá skrze judského proroka v cizí zemi.

Sám Ezechiel se nejdřív na vlastní oči přesvědčil, že víra v Boha Izraele nepatří do starého železa. Prožil dechberoucí vidění Boží slávy popsané v první kapitole knihy. Boží přítomnost se někdy manifestuje tím zřetelněji uprostřed bezvýchodnosti, na konci našich vlastních možností.

Ezechiel zaražený viděním padl tváří k zemi. Ale Boží hlas ho hned pozvedává: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“ I kdybychom měli jakkoliv mimořádné duchovní prožitky, až Boží slovo jim dodává kloudný smysl.

Ezechiele povolává do služby: „Lidský synu, posílám tě k izraelským synům, k těm bouřícím se pronárodům, které se vzbouřily proti mně.“ Nezní jako zvlášť příjemná vyhlídka působit v takovém prostředí. Jak ji Ezechiel přijme? Nečteme, že by protestoval. Narozdíl třeba od Mojžíše nebo Jeremjáše, kteří se vůči slovům povolání nejdřív vymezili. Oproti tomu Ezechiel převálcovaný Boží slávou nenamítne už nic. Hospodin ho navíc narozdíl od Mojžíše nebo od Jeremjáše ani neosloví vlastním jménem. Říká mu jen „lidský synu“, „synu člověka“. Zní to tak anonymně a prostě. Už nezáleží na lidském egu; „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“, napsal později apoštol. Záleží už jen na Božím slovu samotném. Prorok se stává jeho ozvěnou. Stává se rezonancí Hlasu volajícího na poušti lidských srdcí.

Jeho poselství zní tvrdě, ale zaznít musí. Ozývá se v něm kritika nevěry celého národa. Kritika jeho vzpurnosti a zatvrzelosti. Hospodin na svém lidu nenechává nitku suchou. Mluví o něm jako o pronárodech. Přirovnává je bez okolků k ostatním pohanským národům, oproti měl Izrael být lidem zvláštním, světlem světa a solí země. Co to však znamená, být lidem zvláštním? Znamená to být víc než ti druzí? Mít větší význam? Mít větší hodnotu? Také my jako církev se občas povyšujeme nad okolním nevěřícím světem. Hospodin však prostřednictvím Ezechiele rozmetává ten pocit: Nemyslete si, že jste lepší než ostatní lidé. Jestli se něčím můžete odlišit, tak snad jen otevřeností k naslouchání a pohotovostí k pokání.

„Posílám tě k nim a řekneš jim: ‚Toto praví Panovník Hospodin‘“, pokračuje instrukce pro Ezechiele. ‚Toto praví Panovník Hospodin‘, tečka. Nebo možná spíš dvojtečka, ale dál nic. Podivuhodně úsečný výrok. Co se chce takovou nedořečeností říci? Jakoby už jen prostá věta „Toto praví Panovník Hospodin“ byla vrchovatě nabitá významem. Už jenom odkázat na Boží jméno otevírá novou hru. Dokud ho nikdo nepřipomíná, lidé ho až tolik neřeší. Ale jakmile se to jméno vrátí do hry – byť jedinou zmínkou, probudí mezi lidmi potřebu zaujmout k němu postoj.

Podobná situace je hezky popsána jinde v Bibli – v knize Soudců. Když v jiných těžkých časech přistoupil Boží posel ke Gedeonovi a pozdravil jej: „‚Hospodin s tebou, udatný bohatýre!‘ A Gedeón odpoví: ‚Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové?‘“ Takže někdy stačí jen prostá fráze, třeba i pozdrav typu: „zdař Bůh“, a rozhovor o vyšších věcech se rozjede naplno. Začne třeba i pochybovačně, polemicky. Někdy i posměšně. Ale Boží jméno se vrátilo do hry jednou provždy.

Už jenom připomínka, že Hospodin stále mluví, zní sama o sobě výmluvně. Ať lidé pochopí, že ani babylonské vyhnanství ho neumlčelo. Žije, panuje, soudí… A ústy proroka promlouvá nepřerušitelně. Ať už v té první kratičké zmínce: „Toto praví Panovník Hospodin“, nebo i v dlouhé tiché odmlce, která nejspíš následovala.

Už tato první zmínka vytrhávala prorokovy posluchače ze stereotypu, do něhož zabředávali. Díky té zmínce mohli pocítit, že nelze jen bezmyšlenkovitě splynout s okolním davem. Nelze se začít bezmyšlenkovitě ztotožňovat s babylonskými okupanty – s těmi, kteří si usmysleli podmaňovat svou hrubou silou. A nelze ani jen utéct do osobního soukromí a nezájmu. Nelze ani v té neslavné situaci rezignovat na hledání pravdy a smyslu pro sebe i pro druhé.

Hospodin zůstává realitou. Hospodin zůstává ve svém slovu. Hospodin promlouvá naplno už v první prorocké zmínce, k níž jakoby nebylo třeba nic dalšího dodávat… I když těch následujících 46 kapitol knihy Ezechiel znamená vydařený dovětek k té první prorokově větě… Ale pokud po oné větě: „Toto praví Panovník Hospodin“ následovalo nejdřív jen dlouhé, předlouhé ticho, tak už to ticho mohlo být velmi výmluvné. Možná si vybavíte okamžiky, když se vám Boží hlas ohlásil tím zřetelněji v tichu…

Bůh tedy promlouvá – babylon-nebabylon…

O posluchačích si však netřeba dělat iluze: „ať poslechnou nebo ne, jsou dům vzpurný.“

Hospodin Ezechielovi nepřikrášluje zoufalou společenskou situaci. A neslibuje: V mém jménu se po tvém kázání začnou obracet davy. Posílá proroka do tvrdé reality, kterou nezastírá. My někdy příliš podléháme představě, že podařená misie musí mít zákonitě úspěch… Ale nemusí být chybou zvěstovatele, když většina lidí nereaguje příznivě. Nemusí to nutně znamenat, že se sám zvěstovatel od Boha odklonil. Vždyť ani Ježíš sám nezaznamenal zvláštní úspěch v místech, kde vyrůstal. Narážel na neporozumění u svých sousedů. Na první pohled nebylo tamní Ježíšovo působení žádná sláva.

Z věty: „ať poslechnou nebo ne, jsou dům vzpurný“ navíc vyplývá, že Ezechielovi posluchači jsou dům vzpurný, i když poslechnou. Zkrátka nelze si dělat iluze ani o nás věřících. Ani my, kdo jsme vzali Hospodina vážně, neumíme být sami od sebe vzorem svatosti. Jsme dům vzpurný. Ale s tím se pojí i útěcha: Přestože my sami od sebe nejsme vzor svatosti, Bůh mezi námi působí tím neúnavněji.

Ať už se k tomu Ezechielovi posluchači postaví jakkoliv; „Poznají však, že byl uprostřed nich prorok.“ I kdyby si v té babylonské vykořeněnosti mysleli nejdřív jen, že víra otců představuje přežitek pro pamětníky, nakonec uznají, že z Ezechiele vyzařuje cosi přesvědčivého. Pravda o prorokovi vyjde najevo. Činí se zjevnou. Jen škoda, že o svých prorocích častěji víme až zpětně. Nakonec jim rádi i stavíme pomníky a nazýváme po nich ulice. My evangelíci můžeme být obzvlášť vděčni za ty nazvané podle „našich“ osobností s prorockým přesahem – Husova, Komenského, Palachova… Ale kdyby se mezi námi objevil nový Hus nebo nový Palach, přijala by je naše společnost vstřícněji než tehdy? Útěchou však je, že navzdory naší zatvrzelosti pravda dřív nebo později zazáří v plném světle.

Zaznívá v tom koneckonců i příslib zadostiučinění pro Ezechiele. Příslib, že jeho úsilí nevede do ztracena… I kdyby si dlouho připadal ve svém údělu osamocen, nakonec vyjde najevo, oč jde.

A Hospodin dál klade Ezechielovi na srdce: Ty, lidský synu, se jich neboj, neboj se ani jejich slov, když jsou vůči tobě zarputilí a jako trní, jako bys bydlel mezi štíry. Možná i leckdo z nás si mezi druhými občas připadá jako mezi trním a štíry, když zrovna naráží na projevy bezcitnosti, arogance, egoismu, cynismu. Necitlivost druhých někdy až fyzicky bolí a jejich slova zraňují…

Avšak Hospodin utěšuje: „neboj se ani jejich slov.“ A za chvíli ještě jednou zdůrazní: „Neboj se jejich slov a neděs se jich, jsou dům vzpurný.“

Slova druhých mohou zraňovat. Ale v posledku na nich vlastně nezáleží. Záleží na slovu Božím.

Hospodin zdůrazňuje: „Promluvíš k nim má slova“.

Řeč syna člověka se má stát protiproudem ve společnosti, v níž lidskost upadá. Protiproudem čerpajícím ze zdrojů Božího slova.

Proto mu Hospodin ve vidění dává hned na úvod strávit výživný písemný pramen: „Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu.“ Někoho z teologů napadlo poznamenat, že pozřít objemný kožený pergamen by bylo náročné sousto. A přesto prorokovi překvapivě zachutnal. Byl „sladký jako med“.

Slyšeli jsme, že šlo o svitek zhusta popsaný po obou stranách. Oproti tehdejším zvykům netypicky. Obvykle se svitky popisovaly jen z jedné strany. Tento svitek byl přeplněný významem. Na jeho stránkách stály žalozpěvy, lkání a bědování. Možná, že z jedné strany zahrnoval lidské nářky, zoufalství vyhnanců. A z druhé strany Boží odpovědi – slova soudu i slova milosti. Anebo šlo přímo o Boží nářky a žalozpěvy nad situací lidu. V každém případě na první pohled hořký a těžko stravitelný obsah.

A přesto tento text Ezechiel hltal.

V těžkých dobách nám může paradoxně zachutnat hořká medicína. Když pocítíme, že oddechové žánry nás v hloubi duše neuspokojí. Pookřejeme spíš až nad výpověďmi, které jdou na dřeň. A které odhalují stav věcí bez obalu, v celé své nahotě, a mají co říct i uprostřed takové doby. Jenom si na tyto hluboké výpovědi musíme napřed zvyknout – musíme se je odvážit ochutnat.

Možná i samotnou Bibli někdy zakoušíme ponejprv jako knížku těžko stravitelnou. Plnou vzdálených žalozpěvů a žalmů, zmínek o cizím lkání a bědování. Ale potom si Bibli začneme vychutnávat a sytit se jejím poselstvím. A dojde nám, že má co říct i do dnešních poměrů a že stále inspiruje i k jejich výkladu.

Promlouvá proti nelidskosti… Do světa zatvrzelých srdcí proniká diamantově tvrdou pravdou. Nabízí tvrdý chléb Božího slova a hořký kalich. Svědčí o Kristově kříži. Ale přijmeme-li její poselství, překypuje útěchou, která nám zachutná sladce jako med.

Ezechiel pro nás zůstává podivuhodným příkladem člověka, který ta tvrdá slova nejsladší útěchy vyjadřuje neúnavně. Vhod i nevhod. Navzdory sebevětší zatvrzelosti druhých. I v době, kdy Boží slovo zní spíš jako sci-fi.

Když nás Kristův Duch oslovuje a dodává nám chuť se Božím slovem sytit, můžeme v něm načerpat i odvahu působit mezi druhými podobně jako Ezechiel. Nebo brát podobné prorocké postavy skutečně vážně. A přijímat nekompromisně Ježíše Krista – který je nejčistším Synem člověka a zároveň slovem Božím.

   

Slovo poslání: 2Tm 4, 1-5