Základ kázání: Mt 6, 13

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Na biblické hodině jsme se zastavili u závěrečných slov Modlitby Páně: „ Neboť tvé jest království i moc i sláva, navěky. Amen.“

Některé formulace opakujeme vážně, ale někdy i automaticky. Čím to je, to asi tušíme všichni. Říkáme je tak často, až je skoro přestaneme slyšet. Stávají se jakousi náboženskou výplní mezi jinými „důležitějšími“ větami. Patří k nim i doxologie. Závěr modlitby, poslední nádech písně, společné „amen“ na konci bohoslužeb. Jsou to slova, která máme v puse dřív, než se nad nimi stačíme zamyslet…. Amen – ať se stane… Tobě patří sláva… A přiznejme si – někdy to zní skoro nereálně, podezřele optimisticky. Jako by někdo v kostele řekl: „Všechno je v pořádku.“

Jenže, při pohledu do temnot dění kolem nás zaznívají vtíravé otázky. „Opravdu je všechno v pořádku? A patří Bohu sláva? A jak?“… A kazateli v duchu namítneme: „Promiň, ale koukal ses dneska ráno na zprávy? Víš vůbec, co se děje?“

Cítíme jisté napětí. Ale i přesto vyjádření chvály a slávy má být. Nejen na konci Otčenáše. Doxologie – chvála Boha – se totiž neříká ve vakuu. Říká se v konkrétním světě. Ve světě, kde se mění vlády, kde se lidé hádají, bojí, nadávají, kde roste nejistota a kde máme pocit, že se nám půda pod nohama trochu hýbe. A možná právě proto je doxologie tak důležitá. Ne jako duchovní útěk, ale jako vyznání – někdy vzdorné, někdy tiché, někdy skoro skrz zatnuté zuby. Doxologie je od slova doxa – sláva.

Biblicky není doxologie žádná sladká třešnička na dortu. Spíš je to velký kámen, který drží celou stavbu pohromadě. Příkladů máme v Bibli bezpočet.

Například, když apoštol Pavel píše do Říma, rozhodně to není v klidné době. Impérium jede na plné obrátky, moc je soustředěná, násilí normalizované, křesťané jsou malá, podezřelá menšina. A Pavel zakončuje celý ten mohutný, teologicky nabitý list Římanům slovy: „Jemu, jedinému moudrému Bohu, skrze Ježíše Krista, patří sláva na věky věků. Amen.“ (Ř 16,27) To není ozdoba. To je politické prohlášení. Jemné, ale jasné. Sláva nepatří císaři. Sláva nepatří impériu. Sláva nepatří těm, kdo nejvíc křičí nebo mají nejvíc moci. Sláva patří Bohu.

Podobně v listu Efezským: „Tomu pak, kterýž může učiniti nade všecko hojněji, než prosíme nebo rozumíme… jemu sláva v církvi i v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků.“ (Ef 3,20n) Všimněte si: Pavel nechválí Boha proto, že by svět byl v harmonii. Chválí Boha proto, že Bůh přesahuje svět. A právě tím ho relativizuje. Neboť tím říká, že pravá autorita je někde jinde.

A ještě jedna důležitá poznámka: biblická doxologie skoro nikdy nezačíná větou: „protože se nám daří“. Spíš naopak. Často se rodí z ohrožení, z chaosu, z krize. Ze situací, kdy by bylo mnohem logičtější si stěžovat. Nebo mlčet.

Žalmy jsou v tomhle ohledu neuvěřitelně poctivé. Jeden verš si stěžuje, druhý křičí, třetí vyčítá Bohu, že se neozývá! Ale pak přijde: „Hospodinu patří sláva.“ Jakoby si žalmista řekl: Nevím, nechápu, nerozumím. Ale jedno si vzít nenechám: „Hospodin kraluje, třese se země.“ (Ž 97,1) To ovšem není uklidňující slogan. To je konstatování, které má zneklidnit úplně jiné adresáty, než jsme my.

A tady se dotýkáme naší současné situace. Politika dnes vyvolává strach, únavu, někdy i pocit bezmoci. Lidé se ptají: Kdo to tady vlastně řídí? Kam to celé směřuje? Dá se ještě někomu věřit?… A do toho přijde církev a řekne: „A tobě patří sláva.“ To může znít buď jako výsměch, nebo jako naděje. Záleží, jak to myslíme. Doxologie totiž není popření reality. Není to jakési zlehčování: „Neděje se nic zlého. Je to: „Neděje se se nic, co by bylo mimo Boha, nic, na co by Bůh nedosáhl. 

Víme, že v Otčenáši se doxologie – „neboť tvé jest království i moc i sláva“ – objevuje až pozdějších v rukopisech. Nejdřív v Didaché – Učení dvanácti – na konci 1. stol… Ale teologicky tam sedí jako poklice na hrnec. Po prosbách o chléb, odpuštění, vysvobození od zlého přichází vyznání: Svět není bez Pána.

A to je věta, která je zároveň uklidňující i nebezpečná. Nebezpečná pro všechny, kdo by si chtěli hrát na bohy. Pro všechny režimy, ideologie i politické spasitele. A uklidňující pro ty, kdo mají strach, že se svět definitivně utrhne ze řetězu.

Doxologie říká: Nemají poslední slovo volby. Nemají poslední slovo parlamenty. Nemají poslední slovo výzkumy veřejného mínění. – Rozhodující a skutečně poslední slovo má Bůh.

My evangelíci se občas bereme příliš vážně. A máme někdy pocit, že emoce jsou podezřelé a chvála už skoro letniční. Ale pravda je, že i náš zpěvník je plný doxologií. Jen je zpíváme s výrazem, jako bychom vyplňovali daňové přiznání. Notujeme: „Sláva buď Bohu Otci“, ale ne z plných plic, raději potichu, aby si někdo nemyslel, že to přeháníme.

Jenže biblická chvála je často až drzá. Zjevení Janovo je plné výkřiků: „Hoden jest Beránek, který byl zabit, přijmouti moc, bohatství, moudrost, sílu, čest, slávu i dobrořečení!“ (Zj 5,12) A kde se to zpívá? Ne v klidné kapli. Ale uprostřed pronásledování, uprostřed konfliktu s římskou mocí. To je chvála, která se zpívá i v trápení – „navzdory“.

A právě to je možná naše dnešní povolání, výzva pro nás. Ne být hlasitější než svět. Ne být agresivní. Ale být vytrvalí v doxologii. Říkat chválu tam, kde se všechno snaží odvést naši pozornost jinam – a naklonit nás ke strachu, k hněvu, k cynismu.

Doxologie totiž není útěk z odpovědnosti. Naopak. Když říkáme „tobě patří sláva“, zároveň říkáme: Nám, lidem, ne! A to je pro politiku zásadní korekce. Znamená to, že žádný politik není Mesiáš. Že žádná strana není Království Boží. A že církev nemá nikoho zbožšťovat, ale ani démonizovat.

Biblická chvála osvobozuje od hysterie. Od pocitu, že když „ti druzí“ vyhrají, je konec světa. Konec světa v Bibli totiž vypadá úplně jinak – a je překvapivě plný chvály. – „A slyšel jsem, jakoby hlas velikého zástupu. Haleluja! Neboť kraluje Hospodin, Bůh všemohoucí.“ (Zj 19,6)… Ne: „my jsme vyhráli“. Ale: „Hospodin kraluje“. A tady je možná to nejodvážnější, co dnes můžeme říct: Doxologie nás učí pokoře i odvaze zároveň. Pokoře – protože nejsme pány dějin. A odvaze – protože se nemáme bát.

Když se církev modlí doxologii, říká světu: Nejsme tady proto, abychom všechno kontrolovali. Ale proto, abychom svědčili o Bohu, který přesahuje naše strachy – i celé lidské pachtění. 

A tak si troufáme tvrdit: Doxologie je dnes akt odporu. Tichého, ale hlubokého. Odporu proti strachu, proti manipulaci, proti iluzi absolutní moci. Je to vyznání, že svět není uzavřený systém. Že nad ním není jen strop s nalepenými hvězdičkami, ale celé hluboké nebe.

Úplně na závěr Modlitby Páně zní – „Amen“. To není tečka. To je souhlas. Ať se stane! – Ne ať se stane to, co chceme my. Ale ať se stane to, co je větší než my. To, s čím přichází Hospodin, Bůh Stvořitel!

A pokud si dnes při slovech „tobě patří sláva“ nejsme úplně jistí, nevadí. I pochybující chvála je chvála. I chvála se sevřeným hrdlem se počítá. Bůh totiž není závislý na naší náladě. Ale my jsme závislí na jeho slávě víc, než si připouštíme.

Tak tedy shrnuto: Tobě patří království – i když se kolem nás všechno třese! Tobě patří moc, i když ji zrovna nechápeme. A tobě jedinému patří sláva! – I teď a právě teď! Amen.