První čtení: Iz 50, 4-10

Základ kázání: Mk 14, 3-9

     

Na jakých činech záleží? Jaké skutky jsou nefalšovaně dobré, krásné a vzácné, průlomové až světodějné? Jaké jednání stojí vždy za připomínku, protože má hodnotu nestárnoucí?

Kdybychom hledali příklady křesťanských osobností obzvláště hodných následování, vybavili bychom si třeba Alberta Schweitzera, který stavěl nemocnice v Africe. Anebo Matku Terezu, která zasvětila život službě nejchudším, včetně těch nedotknutelných v indické kastovní společnosti. Takové jednání určitě za připomínku stojí. A nikdy není dost věřících, kteří se rozhodnou na odkaz takových osobností navázat. Ale zůstávají pro nás lidé jako Matka Tereza nebo Albert Schweitzer jedinými vzory víry? Měří se víra jen podle toho, jak velký přinese užitek – jen podle toho, kolik nakrmí osob denně?

Ježíš vyzdvihl i skutek mnohem míň praktický, mnohem hůř uchopitelný. Staví do popředí ženu, která mu vylila na hlavu luxusní parfém: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“

Chápeme její počínání? Cítíme asi přinejmenším, že šlo o víc než o zhýralou párty, na které by se zlatá mládež koupala v nardu. Atmosféra už tehdy zhoustla natolik, že by se dala krájet. „Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho.“ – Píše Marek o událostech těsně předcházejících. Ve vzduchu visel pach smrti. A možná i ona žena už vnímala – třebaže podvědomě, ale přesto zostřeně – že Ježíš by u toho stolu také už nemusel být. Vnímala jeho přítomnost jako tím vzácnější, tím nevšednější a tím méně nahraditelnou, protože zůstává tak křehká, ohrozitelná a nenahraditelná. Když Ježíš zemře, kdo by jej mohl zastoupit?

Okolní společnost si tyhle otázky až tolik nepřipouští. Vytěsňuje je.

Ale ta žena, na pohled v jakémsi horečnatém hnutí mysli, učiní alespoň něco. Přeje si alespoň něčím oslavit Ježíšovu naprosto nesamozřejmou přítomnost. A tak vezme první věc, kterou má po ruce. A zároveň možná i poslední natolik drahou věc, kterou má… Rozbila alabastrovou nádobku a vylila nardový olej na Ježíšovu hlavu.

Ostatní se nad tím logicky pozastavili: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ Za víc než tři sta denárů – slyšíme dobře? Ta částka představovala přibližně průměrnou roční výplatu námezdního dělníka. Vzpomínám si na scénu z životopisného filmu o Matce Tereze, v němž tuto řeholnici naštval i půllitr balené vody na konferenci. Matka Tereza ihned přepočítala cenu té plastové láhve na hodnotu pokrmu pro podvyživené dítě. Ale byli snad rozčarovaní hosté v domě Šimona Malomocného připraveni rozdat se chudým do posledního haléře? Nebo se spíš jen pohoršovali nad skutkem, který jim nedával valný smysl? Tady se někdo topí v luxusu tak, že už ani neví, co roupem, zatímco jiní třou bídu s nouzí…

„A osopili se na ni.“ Nespokojili se s možností celou věc diplomaticky přejít. Chtěli tu ženu nekompromisně vykázat do příslušných mezí.

Ježíš však její čin naopak přijal za svůj. Nepřipadal mu přehnaný. Přestože Ježíš sám mohl být přednostně vyveden z míry křiklavým gestem té samozvané návštěvy. On v něm však dohlédl hlubší smysl. A usměrnil místo ní naopak ostatní – ty na první pohled spořádané, uměřené a neproblematické lidi, jimž jakoby nebylo co vytknout… „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře;“ Pokud vám na nich tak upřímně záleží, můžete se jim věnovat dennodenně. Což by skutečně mělo neutuchající smysl. Ale zároveň existují i jiné stránky života, které vám úplně unikají: „mne však nemáte stále.“

„Vždyť chudé máte stále kolem sebe“. – Ta Ježíšova slova se mi někdy vybavují jako takové paradoxní zaslíbení. Když mě přemáhá pocit, že kolem žije příliš mnoho lidí, jejichž situace není uspokojivě vyřešena. Člověka někdy napadne otázka, zda se svět nevymkl Bohu zpod kontroly, když se v něm nakupilo tolik trápení a nouze. Avšak Ježíš si s podobnými pochybnostmi neláme hlavu. Naopak dává najevo, že se s tím od začátku počítá: „Vždyť chudé máte stále kolem sebe“ a kdykoliv chcete, můžete se vy sami stát součástí dobrého Božího plánu pro ně. Můžete se vy sami stát součástí Božího řešení toho neuspokojivého stavu: „kdykoli chcete, můžete jim činit dobře“.

Ale nyní se soustředíme na jinou stránku života víry: „mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“ Tu úctu, kterou později jiné ženy nemohly prokázat chybějícímu tělu v prázdném hrobě, prokázala už předtím jiná žena Ježíšovi doposud živému.

Stojí za zvláštní pozornost, že Ježíš promluvil jen o svém pohřbu. Olej vylitý na hlavu by mohl tehdejším věřícím připomínat též pomazání na krále. Ačkoliv někteří teologové zdůrazňují, že k tomu účelu by nikdo nepoužil nardový parfém… Ale existuje i varianta Markova evangelia, ve které zůstalo jen slovo „olej“ – snad aby širší asociace s pomazáním nevyřadila ze hry. A slyšeli jsme verš z Písně písní: „Pokud je při stole král, vydává nard svou vůni.“ Samotné slovo Mesiáš, řecky Kristus, znamená Pomazaný. Atmosféra tehdy jiskřila napjatým očekáváním mesiášského krále. Ale když chtěli Ježíše onehdy králem ustanovit, utekl jim. Může teď spontánní jednání ženy s alabastrovou nádobkou připomínat mesiášské pomazání alespoň náznakem? Ježíš o podobných souvislostech až podezřele mlčí. Nedlouho předtím vjel do Jeruzaléma jako král na oslátku. Spíš jako ztělesnění prorockého snu než jako člověk se skutečnými politickými ambicemi. Jako král naprosto odlišný ode všech, kteří své poddané zotročují a využívají jako pěšáky vlastních mocenských her. Jako král inkognito. A nyní už mluví jen o svém pohřbu. Dává jen mezi řečí najevo, že i poslední zrníčko královských ambic musí zemřít. Musí co nejhlouběji zapadnout. Nenávratně se odevzdat. Ta žena pomazala hlavu, na kterou jiní už brzy narazí korunu trnovou. Ale možná, že ještě po sejmutí z kříže ta hlava plná trýzně nezdolně voněla nardem.

Co si můžeme z jednání oné ženy odnést? Třeba že život víry nelze vtěsnat do jediného, univerzálně platného pravidla. I kdyby znělo sebelépe: třeba přispívat na charitu, rozdávat chudým. Život nemá jen jednu stránku. Odehrává se hlouběji. V neopakovatelnosti okamžiku. V bezprostřednosti dění, na které můžeme odpovědět pokaždé jen sami za sebe, originálně, nenapodobitelně. S vědomím, že je k nezaplacení být s těmi, které máme rádi. A kteří s námi už zítra být nemusejí. Jak vyjádřit vzácnost společné chvíle? Čím oslavit vzájemné setkání?

Žena s nardovým olejem nám naznačuje, že život nelze přepočítat na peníze, na otázky zisku a ztráty. Opravdová láska nekalkuluje. Nepožaduje nic na oplátku. Odevzdává se beze zbytku. Odevzdá klidně to nejcennější, co vlastní.

A nestačí zaměřit se jenom na jedno téma, například na chudé a na sociální smír. Do centra našich životů přichází v celé své kráse ten, kdo dává i naší lásce k chudým svůj nejvyšší smysl. Proto by nebylo zralé říkat si třeba, že z církve stojí za uchování jen charita a že by nebylo k ničemu chodit dál do kostela a vkládat tolik cenné energie do zdánlivě mrtvých obřadů nebo ztrácet čas modlitbou… Ano, bez Krista by ani nejluxusnější nardový olej neměl cenu větší než zkalená voda z louže. Ale pokud je při stole král, vydává nard svou vůni. A všechny ostatní věci dostávají svůj pravý význam.

A za pozornost stojí i Ježíšův dovětek týkající se oné ženy: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ Když se podíváme na zprávy nebo do učebnic dějepisu, přemáhá nás někdy dojem, že si máme připomínat jen imperátory a vojevůdce… Pokud si člověk nepodmaní sousední zemi, jakoby nestál za zmínku. Jediná polehčující okolnost by byla postavit aspoň tolik nemocnic jako Albert Schweitzer. (To znamená alespoň jednu.) Ježíš však v kontrastu s veřejným míněním vyzdvihne zdánlivé plýtvání voňavkou v rukou ženy, jejíž jméno neznal snad už ani evangelista Marek. Na rozdíl od lidí jako Pilát či Herodes, na jejichž jména by mohl těžko zapomenout, ač na ně nebyl nijak zvědavý.

Příležitostí jednat krásně, vzácně, revolučně a světodějně se nám ve víře dostává možná víc než bychom čekali. Též příležitostí odhalit pravou hodnotu věcí, zjevovat pravý význam života…

    

Slovo poslání: Fp 2, 5-11